Euthanasie jako státem zajištěný komfort smrti

Návrh zákona o euthanasii předložený senátorkou Václavou Domšovou opět rozvířil diskusi na toto téma. Osobně se kloním k tomu, že by lidé měli možnost použít asistovanou smrt, pokud se dostanou do naprosto nesnesitelné a beznadějné situace a nejsou s to si pomoci sami. Spor o to, zda euthanasii povolit nebo ne, sklouzává do právní nebo politické roviny a to podstatné jakoby uniká. Na celé záležitosti se mi jako daleko podstatnější jeví to, kam se lidstvo dostalo v základní otázce života a smrti. Euthanasie není samozřejmě jenom o právu na důstojnou smrt nebo, jak se říká, o asistovanou sebevraždu, ale v jejím případě nejde o nic menšího než o to, nakolik je člověk pánem svého bytí, pánem nad životem a smrtí. Není to tak dávno, kdy pánem nad životem a smrtí člověka byl jednoznačně Bůh. Sebevražda byla nejhorším možným zločinem a sebevrahové coby navždy prokletí a nehodní spásy byli zatraceni a nesměli být pohřbeni na normálním hřbitově. Jejich proviněním bylo, že si dovolili sáhnout na život, tedy na něco, co dostali od Boha a co mělo zůstat v jeho moci.
Moderní racionalistická vědotechnická doba sesadila Boha z trůnu a na jeho místo dosadila člověka. Člověk se stal pánem tvorstva a veškerého světa, který mu byl náhle plně k dispozici k vědotechnické exploataci. Alespoň tak to racionalistický člověk vnímal. Moderní průmyslová civilizace založená na vědeckotechnickém rozvoji přinesla obrovský pokrok ve způsobu života a v životní úrovni, nicméně dvě zničující světové války naznačily, že jednostranný průmyslově technický vývoj na bázi vědeckého racionalismu sebou přináší značná rizika. V každém případě člověk sám se stal měřítkem všech hodnot a tím i absolutním pánem nad přírodou, nad světem a tedy i nad svým životem. Moderní doba darovala člověku právo disponovat svým životem. Člověk vlastní sám sebe. Sebevražda se v této době toleruje jako právo člověka svobodně nakládat se svým životem až na hranici nebytí. Sebevražda přestává být neodpustitelným hříchem, ale je pojímána jako absolutní vzpoura člověka proti světu jako takovému konsekventně dovedená až k vlastní likvidaci. Sebevražda není jen vlastní záhuba, ale především je to odmítnutí celého světa, vzpoura proti jeho řádu. Řečeno slovníkem existencialistů: sebevražda je absolutní revoltou.
To, že sebevraždu tolerujeme, nám však nebrání v tom, abychom sebevraha od jeho činu odrazovali. Budujeme zábrany na Nuselském mostě, abychom sebevrahům zabránili ve skoku z mostu, člověka stiženého zničující depresí toužícího po smrti léčíme medikamenty jako nemocného a hlídáme ho, aby něco nepředloženého neprovedl. Zkrátka aktivně proti sebevraždám bojujeme, často proti vůli samotných sebevrahů, i když nikomu právo na sebevraždu neupíráme.
Každá doba je definována zásadním posunem v postoji ve vztahu k základním hodnotám. Skok od nesmiřitelného odsudku sebevraždy jako smrtelného hříchu k tolerantnímu postoji moderní doby je nesporně jedním z určujících bytostných atributů modernosti jako takové. Jenže moderního člověka, zdá se, nic nezastaví a přichází s konceptem asistované smrti. Posun od dosavadní tolerance sebevraždy ale současně aktivního boje proti ní k principu asistované smrti je opět takovým skokem, který definuje jakousi novou etapu ve vývoji lidstva.
Euthanasie není obyčejná sebevražda, je to sebevražda založená na spolupráci s celou společností. Nejde jen o to, že k asistované smrti je třeba doktora, který zavede smrtící látku do žil sebevraha, ale také o to, že společnost má vůli k tomu tomuto procesu sebevraždy vytvořit určitý procedurální a institucionální rámec. Dostáváme se tak od sebevraždy coby vypjatého sebezničujícího gesta (viz Romeo a Julie) k takřka úředně zabezpečenému a právně procedurálně založenému úkonu. Sebevražda se euthanasií mění v něco, co bych nazval komfortem smrti. Jako od státu a společnosti vyžadujeme zajištění jistého komfortu života (sociální práva, právo na bydlení, právo na vzdělání, právo na základní životní úroveň atd.), tak od téhož státu vyžadujeme jistý komfort smrti pro případ, že se dostaneme do finálního a bolestivého stadia nemoci nebo se zkrátka staneme stařecky nemohoucími.
Asi nejslavnější byť fiktivní případ euthanasie se odehrál v knize Přelet kukaččího hnízda, kde Indián zabije svého přítele MacMurphyho, protože nesnese, aby žil v ponižujícím stavu debility, do níž ho uvrhla lobotomie nařízená Velkou sestrou. Zdravý MacMurphy by jistě souhlasil s ukončením své nedůstojné existence, do které ho dostal otrocký systém ústavu pro choromyslné. Zde se ještě mísí motiv sebevraždy jako původní revolty vůči světu již s novým prvkem asistované smrti. Jenže nic takového samozřejmě nemají zastánci euthanasie na mysli. Jim jde o civilizované ukončení nesmyslně dlouhého a bolestivého umírání provozované jako servis moderního pečovatelského státu. Nechci nikterak hodnotit, zda je to dobré nebo ne. Euthanasie se tak jako tak objektivně prosadí jako legitimní a legální procedura, protože vývoj jde prostě tímto směrem. Časem k životnímu komfortu a ke komfortu smrti zajišťovaného státem možná lidstvo přidá i požadavek na komfortní narození. Před narozením si lehce pročistíme rodičovský genom tak, aby potomci náhodou netrpěli genetickými chorobami. Možná do budoucna stát také zajistí semeno nebo vajíčko od zdatných jedinců, abychom měli potomky jaksepatří k světu. Ale to je ještě poměrně v nedohlednu a, zaplať pánbůh, já se toho už nedožiji.