Můj osmašedesátý

Dvě nejvýznamnější knihy, vyšlé krátce po roce 1968 a věnující se Pražském jaru – Osmašdesátý od Petra Pitharta a Inženýři lidských duší od Josefa Škvoreckého se pozoruhodným způsobem shodují v jedné věci. A sice v kritickém hodnocení revolučně naladěných reformních komunistů. Oba autoři lídrům Pražského jara vyčítají, že ve svém zápalu pro demokratické reformy naprosto zapomněli na sovětské soudruhy, kteří s příkladnou bolševickou bdělostí sledovali průběh reforem, až je vývoj událostí vyprovokoval k ozbrojenému zásahu.

Více »

Válka v Gruzii je velkým ponaučením

Válka v Gruzii ukázala, jak nebezpečná země je Rusko. Ruský imperialismus, ať už skrytý do slavjanofilského hávu v devatenáctém století nebo do marxisticko revolučního totalitarismu ve století dvacátém, nebo prostě do přiznané mocenské tzv. reálpolitiky ve století dvacátém prvním, dokáže být velmi důmyslný, záludný a krutý. Naše malá země, nacházející se byť smluvně ve strukturách NATO, avšak geograficky blízko ruského obra a též historicky pro něj nesmazatelně zapsaná jako země jeho sféry vlivu, by měla být obzvláště opatrná.
Příběh Gruzie, která nově po roce 1990 nabyla samostatnost, je obzvlášť hořký, krutý a pro nás ilustrativní. Na dvou územích Gruzie se začaly domáhat jiná etnika autonomie a posléze státní samostatnosti. Nebylo to nic nečekaného a nového, hnutí za autonomii začala ještě v hluboké totalitě Sovětského svazu. Gruzínci situaci nezvládli a reagovali odmítavě i na rozumné autonomistické požadavky, což byla zásadní chyba. Otázkou je, zdali to i tak bylo řešitelné. V obou oblastech obě iredentistická hnutí dostávala zásadní, byť velmi dobře skrytou pomoc od Ruského státu. Bohužel s přispěním OBSE se Rusku podařilo (ačkoliv jasně bylo zájmovou stranou konfliktu na straně separatistů) v konfliktní oblasti získat pro své vojáky statut tzv. neutrálních mírových sil, což mu umožnilo v podstatě obsadit vojensky obě oblasti a tím trvale eliminovat gruzínskou státní moc nad nimi. Rusko se dokonce tvářilo jako nestranný rozhodčí, který má objektivně obě strany sporu rozsoudit. Bohužel hloupá politika hlavně evropských zemí, které nechtěly Rusko „zbytečně“ dráždit, mu to umožnila. V obou oblastech nakonec, také díky občanské válce, která zcela oslabila gruzínský stát, iredentisté porazili a vytlačili gruzínská vojska a získali de facto moc nad daným územím. V Abcházii se podle veřejných zdrojů navíc Abcházcové dopustili etnické čistky na gruzínském obyvatelstvu (hovoří se o třiceti tisících zavražděných a dvě stě padesáti tisících vyhnaných Gruzínců). Tím si pro budoucnost Abcházcové zajistili etnickou většinu na „svém“ území.
Ruská moc dlouhodobě a cílevědomě rozkládala a ničila Gruzínský stát podporou separatistů a velmi dovedně dokázala vyhrát i propagandistickou válku s tím, že ve světě se Jižní Osetie a Abcházie považuje za něco jiného než Gruzie. To je velký úspěch ruské diplomacie a propagandy. Už jenom věta, že Gruzie zaútočila na Osetii, je sama o sobě je lživá, protože Gruzie nikam neútočila, ale naopak bránila své území.
Gruzínci nepochybně udělali vojenskou a politickou chybu, když se, vyprovokovaní osetinskými separatisty, pokusili obsadit svoje území (opakuji: Jižní Osetie je součást gruzínského státu!), aby tam obnovili svrchovanou a suverénní státní moc, protože to jednoduše nebylo v jejich silách. Nekonečně mocnější Rusko tak dostalo šanci po porážce ve studené válce si na někom vybít frustraci ze svého úpadku a rozkladu. Kdosi napsal, že Rusko opět získalo své sebevědomí. Jestli si však někdo posiluje sebevědomí na početně čtyřicetkrát slabším soupeři, tak je to ubohé.
Zajímavé na ruské propagandě je, jak snadno dosahuje úspěchů. Například konstatování řady komentátorů a politiků, že Gruzie udělala chybu, když zaútočila na Jižní Osetii, a je tím míněna taktická chyba v tom, že na to prostě neměla vojenskou sílu, proruská propaganda velmi úspěšně vykládá v tom smyslu, že Gruzie neměla právo na takový útok a že tedy je agresor. Taktická chyba se vydává za agresi.
Rusko se v gruzínském konfliktu odvolává na Kosovo a pouhým mechanickým srovnáním má jeho argumentace jistou váhu. Je evidentní, že uznání kosovské nezávislosti bylo chybou a v tomto případě velkou nahrávkou Rusům. Ovšem proč právo na sebeurčení, které tak naléhavě Rusko žádá pro Abcházii a Jižní Osetii, samo neaplikovalo v případě Čečny. Tam na rozdíl od Abcházie, kde většinu obyvatelstva v roce 1990 tvořili Gruzínci, Čečenci tvoří absolutní většinu, čili jejich nárok je daleko nespornější. Proč tedy ruská armáda doslova utopila čečenské snahy o sebeurčení v krvi? Právo na sebeurčení zřejmě platí pro všechny národy kromě těch uvnitř Ruské federace. Nechápu, jak může někdo úplně vážně ruskou propagandu o Kosovu opakovat.
A jaký smysl má válka v Gruzii pro nás? Zcela zásadní. Rusko se asi jen tak nezastaví. Jestli je pravda, že Rusku k posílení sebevědomí stačí rozdrcení čtyřicetkrát slabšího soupeře, pak u takové země lze očekávat, že s jídlem jí poroste i chuť. Třeba nám teď Rusové předvedli, co nás opět jednou čeká., budeme-li rozloženi proruskou propagandou jenom nečinně přihlížet. Rusko se přece nezastaví. Proto v této souvislosti jedinou efektivní zárukou naší budoucí bezpečnosti je aktivní spojenectví se Spojenými státy, jakožto zemí, která je ochotná se ruskému imperialismu postavit. Právě v této době, kdy si připomeneme čtyřicáté výročí přepadení naší země Sovětskými vojsky, po němž nás dalších 21 let dočasně okupovali, bychom měli být na toto téma obzvlášť citliví a opatrní.