Jan Štern

29. 01.

Příběh Blobu aneb ponaučení o době

Jan Štern Přečteno 7706 krát

Dnes, kdy už je zřejmé, že Blob na Letné stát nebude (a to i navzdory pohádce, kterou Václav Havel napsal pro Kaplického dceru, v níž počítá s tím, že Blob postaven bude), je na čase ptát, jaký mělo smysl celé to snažení, dohadování, boj o Blob. Přeci jsme to celé martýrium neabsolvovali jen tak. Vždyť se odehrála řada významných věcí, primátor Prahy nejprve nadšeně Blob velebil, aby následně zradil sebe i své názory a stavbu Blobu zablokoval. Ministr kultury neříkal tak ani tak, až nakonec zlobivého ředitele knihovny odvolal. Ředitel knihovny se vlastně stal obětí celého projektu, udělal řadu chyb, kterými projektu nepomohl, ale bojoval za něj do posledního dechu. Sám architekt Kaplický náhle zemřel a nechal nás tu s celou záležitostí samotné. Už nám nikdy tak nenapodobitelně půvabným způsobem nevyloží, jak celý ten projekt vlastně myslel.

První, co nám příběh o Blobu vypovídá celkem jasně, je to, kdo tu vlastně vládne. Všimněte si, že zatímco tu roky bojujeme o jednu originální stavbu, v Praze zcela nerušeně jako rakovina bují takové ty strašlivě prázdné, nudné a ubíjející skleněno-ocelové krychle a kvádry plné kanceláří pro nevím koho. Zelené plochy mizí jako sníh na jaře a na jejich místo nastupují tuctové bytovky 50 tisíc za metr čtvereční, no nekup to. K tomu připočtěme neexistující silniční okruh, bez něhož doprava ve městě kolabuje, ten okruh, který měl naplánovaný už bolševik. Měl na něj dokonce ve státním rozpočtu peníze, ale ty se v porevolučním kvasu rychle ztratily. Pak už se nikdy nenašly. Centrum je plné kriminálníků a prodavačů drog z celého světa, prostitutek nebo ožralých turistů, kteří z centra už dávno vyhnali ducha Kafky. Praze už dávno nevládnou občané Prahy, ale finanční zájmy, stavební mafie, pasáci, drogoví dealeři, zkorumpovaní úředníci a zastupitelé.

Člověk by si řekl, že když už nám tu Prahu dvě velké strany ODS a ČSSD v bratrské shodě tak plundrují, tak by nám snad mohli udělat takový malý bonus, takovou malou radost, takovou trochu extravagantní, směšnou, zelenou knihovničku. Ne, hoši jsou přísní a zásadoví, věrni svému maloměšťáckému vkusu s gustem zatrhnou ten chrchel. A k tomu by i pár divadel zavřeli, kdyby ti nesnesitelní umělci tak najednou neřvali a nešířili posměšné písničky o zasloužilých kulturních radních. To je druhé ponaučení z toho smutného příběhu: nebude slitování, cokoliv jen trochu podobné Blobu, cokoliv jen trochu blobovatého, odporujícího masovému vkusu bude zničeno.

Ponaučení třetí: žijeme v době, kdy myšlení spí a průměr vládne. Stát i komunál ovládly šedivé myši zběhlé leda v umění malé domů. Pokud se snad někde vyskytnou osobnosti, jsou rychle odhaleny a neprodleně vypuzeny. Takový byl osud ředitele knihovny: jenom osobnost mohla prosazovat tak kontroverzní a riskantní věc. A taky ředitel rychle doriskoval. Král maloměšťáků tomu z Hradu pochvalně přikyvoval. Není divu, když o osudu vlád rozhoduje 30 korun u doktora, dobou hýbou zcela jiné věci.

15. 01.

David Černý to osladil Evropě

Jan Štern Přečteno 13381 krát

David Černý zřejmě vzal doslova heslo našeho předsednictví EU, ´Evropě to osladíme´, a celkem přesně splnil zadání. Evropě to osladil způsobem celkem nevídaným. Mohu-li hodnotit jeho dílo, pak mu musím přiznat velkou dávku brutálně bezohledného vtipu, provokace a umělecké nápaditosti. Jednotlivé evropské země tu dostaly, některá více některá méně, pořádně s prominutím zahulit. Černý si troufale rýpnul do hnisavých boláků a různých komplexů jednotlivých států, až se člověku tají dech. Síť dálnic v Německu připomínající hákový kříž (Černý to samozřejmě odmítá, ale co má nakonec dělat, že?), Švédsko jako krabice z IKEY, z Holandska nezbylo nic z moře vyčnívající mešity (snad jakýsi pozdní pozdrav Theo van Goghovi), Itálie jako fotbalové hřiště nebo Bulharsko coby turecký záchod. Jestli si politikové a úředníci pohrávali s dvojakostí hesla ´Evropě to osladíme´, pak Černý to pojal celkem nedvojznačně. A divím se, pokud ho někdo za to plísní.
Jiná věc je, že Černý, aby celou akci mohl uskutečnit, eufemisticky řečeno uvedl zadavatele své práce v omyl. V zadání svého díla měl podmínku, že plastiku pro každou zemi vytvoří umělec z dané země. Tuto podmínku nesplnil, všechny plastiky vytvořil on, a aby mu to prošlo, tak si vymyslel fiktivní umělce. Pokud mu to u nás projde, což je dost pravděpodobné, pak v Západní Evropě jsou na tohle mimořádně citliví. Jestli jsi lhal a podváděl, pak můžeš být třeba Picasso a stejně jsi vyřízený. Bohužel toto je největší kaz na kráse celé jinak velice chvályhodné věci. Domnívám se, že jde kaz takového kalibru, že to všechny v Evropě nakonec odradí a celou věc to potáhne odérem znechucení.
Jinak je ale dobře, že se toto celé odehrálo. A nejen kvůli tomu, že Evropané dostali správně přes nos svých předsudků a komplexů. Významné na celé věci je, že Češi se prostřednictvím této aféry celkem jasně vůči Evropě vyjevili v plné kráse a síle. Ukázali jsme Evropě, že umíme být velmi vtipní, že jsme provokatéři a kverulanti, kterým nic není svaté (zcela v tradici Švejka), a že některým z nás v zájmu dobré věci nečiní problém malinko zalhat.

Archiv článků: leden 2009

Příběh Blobu aneb ponaučení o době

David Černý to osladil Evropě

Blogeři abecedně