Jan Štern

07. 06.

Bezmocnost není lhostejnost

Jan Štern Přečteno 4105 krát

Ještě se s odstupem času vracím k nízké účasti českých voličů ve volbách do Evropského parlamentu. Myslím, že si tato skutečnost zaslouží hlubší analýzu, než jen různé emotivní zkratky. Rovněž by bylo dobré časem se zamyslet nad celkovou politickou strukturou EU.

K volbám do Evropského parlamentu přišlo jen 18 procent oprávněných voličů, což bylo kromě Slovenska nejméně v celé EU. Tzv. správní občané se zastyděli za své omezené spoluobčany, kteří nevidí za horizont své zahrádky, komentátoři začali horečně hledat viníka: odvěká lhostejnost zděděná už z totáče, média prahnoucí po negativních zprávách, elity neschopné vysvětlit význam EU běžným občanům apod. Jenže odpověď je dle mého docela prostá. Běžný člověk si prostým aritmetickým úkonem spočítal si, že podíl našich poslanců v Evropském parlamentu činí 2.87 procenta. Čili vliv nulový. Jenom dle našich měřítek se politické strany, které nedosáhnou aspoň 5 procent, vůbec do parlamentu nedostanou. Takže náš podíl v Evropském parlamentu je pod hranicí volitelnosti zavedenou u nás. A běžný občan si pak položil další otázku, která je nasnadě: jestliže mám na něco nulový vliv, proč bych se tím měl zabývat, proč bych se na tom měl podílet.

Evropská unie je stupněm integrace něco jako konfederace států. My máme historickou zkušenost s federací, což je útvar nekonečně integrovanější. A přitom i v takto těsném uspořádání byla poslanecká sněmovna rozdělena na sněmovnu lidu a sněmovnu národů. Ve sněmovně národů byli Češi a Slováci zastoupeni stejným dílem, zatímco ve Sněmovně lidu počet poslanců odrážel skutečný počet voličů. Sněmovna národů nemohla být u většiny důležitých zákonů přehlasována a to z toho důvodu, aby byl zachován paritní poměr mezi oběma národy, Čechy a Slováky, při rozhodování o podstatných věcech federace. U důležitých zákonů byla Sněmovna lidu jenom do počtu, to rozhodující hlasování se odehrávalo ve Sněmovně národů. Často jsme tento princip proklínali, protože malé nacionálně orientované strany blokovaly nesmyslnými argumenty prosazování racionálních řešení, ale to byla daň za společné soužití Čechů a Slováků. A to byla federace, zatímco EU není ani konfederace, stupeň její integrace je ve srovnání s bývalým Československem neporovnatelný.

Bohužel v Evropské unii žádnou takovou sněmovnu národů, která by zaručovala paritní poměr zastoupení jednotlivých států, nevidím. Respektive ona tam je, ale nikoliv v rámci Evropského parlamentu, ale v rámci celkového uspořádání Evropské Unie, a to v podobě Rady Evropské Unie, v níž mají jednotlivé státy přidělenou váhu hlasů, která je jakýmsi kompromisem mezi velikostí státu a snahou neválcovat malé státy. Rada Evropské Unie se dělí s Evropským parlamentem o pravomoci přibližně půl napůl. Ani největší odborníci však nejsou s to říci, do jaké míry jsou ještě v tomto systému brány v potaz názory a zájmy malých států a do jaké míry je velké státy válcují. Natož aby se v tom vyznali běžní občané. Jelikož Rada EU je orgánem vlád států EU, tak z hlediska vlivu na dění v EU jsou v malých státech, jako je Česká republika, daleko důležitější volby do národních parlamentů, které ustavují národní vlády a ty pak následně Radu EU. Jenže proč pak volit do Evropského parlamentu?

Jinak se dá říci, že v podstatě potichu probíhá proces podlamování pojistek pro malé státy a přesun moci k největším státům. Zejména pak praxe Francie a Německa, které si v zásadních politických otázkách nejprve dohodnou společnou strategii a s tou pak předstoupí před ostatní jako s hotovou věcí, vede k naprosté marginalizaci názorů a zájmů malých států. Tento nepřehledný proces postupného přesunu moci do rukou hlavních států je to, co běžného občana nejvíc znejišťuje a rozčiluje. On v podstatě nemá na vybranou: Evropa bez EU není představitelná a EU se uvnitř skrytě proměňuje v jakousi pseudofederaci bez jasně daných pravidel rozložení moci. Je to víceméně podobné situaci v akciové společnosti, kterou ovládá několik hlavních akcionářů a drobní akcionáři jen bezmocně přihlížejí. Jenže EU není firma a politika není byznys.

01. 06.

ANO na rozcestí

Jan Štern Přečteno 5631 krát

Konflikt mezi ministryní Válkovou a její první náměstkyní Marvanovou není ani osobní spor dvou dam, které si vjely do vlasů, jak se to snaží bagatelizovat Martin Stropnický, ani souboj dvou neřízených nepolitických střel, jak to interpretují komentátoři Jelínek a Kamberský, ale zásadní boj o to, zda se boj s korupcí vezme vážně nebo zda se bude jenom markýrovat. Přičemž ten, kdo korupci míní vážně je první náměstkyně, ta, kdo to jen markýruje, je ministryně. To se projevilo konkrétně v kauzách, v nichž se obě ženy dostaly do sporu: výběrové řízení na předsedu krajského soudu v Ústí nad Labem, poplatky advokátům za bagatelní pohledávky, exekuce nebo koncept státního zastupitelství.

Samozřejmě bylo by pro ANO ideální odbýt spor dvou žen na ministerstvu spravedlnosti buď stylem, že se dvě ženské zhádaly (chlapi na sebe přitom mohou pobaveně pomrkávat), nebo tím, že aktivistky do politiky nepatří (zřejmě proto, že nedokážou spořádaně mlčet k marasmu v politice jako profesionální politici). ANO by tím aspoň dočasně odložilo tíhu zodpovědnosti, která ho u moci dohnala, danou slibem voličům, že radikálně pohnou s korupcí. Nyní má ANO příležitost dokázat, že své protikorupční cíle myslí vážně. Jenže reálný boj s korupcí není tak snadný jako sliby, které se dávají před volbami. Ihned se vyrojí postižené zájmové skupiny, které, jak se ukazuje, mají obrovský vliv ve státní správě. Státní správa decimovaná dosavadními nájezdy politických stran a jejich lobbistů také není v boji proti korupci tím nejlepším spojencem. Státní úředníci uvyklí apatii a všeprostupujícímu alibismu nejsou rozhodně ti, kteří aktivně a iniciativně začnou plnit úkoly spojené s ožehavými opatřeními proti korupci.

Ukazuje se, že ani v řadách ANO možná není boj s korupcí brán zas tak vážně. Poslanec za ANO Ivan Pilný blokuje přípravu zákona o registraci smluv. Na ministerstvu pro místní rozvoj, které je v gesci ANO, se připravil věcný záměr zákona o veřejných zakázkách, v němž není ani potuchy po nějakém boji s korupcí. Zákon o prokázání původu majetku připravovaný na ministerstvu financí je v nedohlednu. Možná to jsou jenom dětské nemoci hnutí, které je politickým nováčkem, nicméně v kauze Marvanová versus Válková omluva z nezkušenosti neplatí. V této kauze jsou karty poměrně jasně rozdány, informací má veřejnost i politici dost. Odejde-li Marvanová, na boj s korupcí u hnutí ANO můžeme zapomenout.

Archiv článků: červen 2014

Bezmocnost není lhostejnost

ANO na rozcestí

Blogeři abecedně