Jan Štern

27. 01.

Norské dobro

Jan Štern Přečteno 23134 krát

Není pochyb o tom, že norský Barnevernet, který zabavuje děti nevhodným a nehodným rodičům, jedná v nejlepším úmyslu, a jeho pracovníci žijí v přesvědčení, že konají čisté dobro. Někteří jeho kritici upozorňují na to, že Barnevernet je soukromou ziskovou organizaci, která pracuje s významným rozpočtem, a že pěstouni, pro něž je Barnvernet hlavním dodavatelem dětí, mají pěstounskou činnost dobře zaplacenou, a tedy že za činností Barnevernetu lze hledat i materiální prospěch. Je to možné, já se však domnívám, že podstatou činnosti Barnevernetu a potažmo institucí, které Barnevernetu pomáhají, je morálka. Pravda: morálka z našeho pohledu možná zvrácená, nic to však nemění na faktu, že existuje a pro Nory je normou.

Tato morálka stojí na několika principech. Prvním principem je, že děti nepatří svým rodičům, ale samy sobě, a dokud nejsou schopny se samy o sebe plnohodnotně postarat, patří státu, který za ně nese odpovědnost. Když Barnevernet rozhoduje v případech, kdy rodiče podle jeho měřítek selhávají ve výchově svých dětí, řídí se čistě zájmem dětí. To, že způsobuje nekonečné utrpení rodičům, kterým děti z nesmyslných důvodů odebírá, ho nechává v klidu. Barnevernet dokonce ve svých metodických pokynech upozorňuje na to, že bolest rodičů nesmí stát v cestě správného rozhodování o osudu dětí. Správný pracovník Barnevernetu musí překonat soucit s utrpením rodičů, aby v zájmu dítěte mohl konat neohroženě a nelítostně. To, co se nám, prostým Středoevropanům, může jevit jako zrůdná nelidskost (např. utrpení rodičů, kterým odebrali děti, protože s nimi občas spaly v jedné posteli - i takový případ se stal) - je z pohledu Barnevernetu technickou nesnází. Děti přeci dojdou v péči budoucích pěstounů takového štěstí, že proplakané noci a zničený život jejich matky za to určitě stojí. Necit Norů pro bolest dětí a možná jakýsi citový deficit v norské mentalitě je těžko vysvětlitelný: i nedokonalí rodiče (samozřejmě kteří netýrají nebo netrápí své děti) jsou pro vlastní děti mnohonásobně lepší než sebelepší pěstouni. Pro dítě představují rodiče coby citová základna jejich duše samostatnou hodnotu, která vysoko převyšuje ostatní kvality, jako je vzdělání, životní úroveň, pořádek nebo uklizený pokoj. Dítě má právo i na nedokonalé rodiče, ale v Norsku toto právo zpochybňují.

Druhým principem je, že stanovisko státu a kolektivu reprezentované odborníky, je nadřazeno názoru jedince. Názor samotných rodičů je irelevantní, protože každý rodič je automaticky podezřelý. Třeba tím, odkud pochází - z Polska, Ruska, Česka či Indie), tím, že se hlasitě směje, nebo že si dá sklenku vína v kavárně. Jelikož dítě patří státu a nikoli rodičům, a stát se pečlivě a zodpovědně o své záležitosti stará, je to, zda se děti mají dobře a zdali je o ně dobře postaráno, neustále potenciálním předmětem šetření. Děti v Norsku chodí na pravidelné kontroly, kde zdravotní sestry nebo sociální pracovnice kontrolují stav dítěte. Kontrolují, jak je čisté, jak se chová, zda je spokojené a veselé, nebo naopak zda není smutné a divné. Není to povinné, ale hodně se nedoporučuje na kontroly nechodit, protože tím si rodiče mohou říct o zásah Barnevernetu. Děti jsou vůbec pod všeobecným dohledem: učitelky v mateřské i základní škole, sousedi, náhodní kolemjdoucí, ti všichni kontrolují, zda se vašemu dítěti náhodou něco ošklivého neděje. A pokud pojmou jen stín podezření, že s vaším dítětem není něco v pořádku, ohlásí to Barnevernetu. V Norsku tomu říkají „zpráva o znepokojení“, takový krásný orwellovský výraz, u nás tomu říkáme udání.

A zde nastupuje princip číslo tři. Každý rodič je dopředu vinen. Zpráva o znepokojení (česky udání) je důležitější a nadřazená tomu, co pak říkáte vy, rodiče. Znepokojení je totiž třeba vyvrátit, musíte dokázat, že to není pravda. Děti i vy putujete na složitá psychologická vyšetření, která obvykle nahlášené znepokojení potvrdí. Po sérii vyšetření a výslechů se dozvíte většinou, že jste nějak vinni. Míra provinění pak rozhoduje o tom, zda vám ještě děti ponechají, nebo zda vám je umožní vychovávat pod přímou kontrolou psychologů a velkých sester, či tím jen pohrozí. Co vám to připomíná? Ano, je to přece naše známá totalita. Systém každodenní kontroly života občanů a jejich soukromí vedený těmi nejlepšími úmysly absolutně pro jejich vlastní dobro. Podle těchto principů a podle Barnevernetu -a potažmo Norského království- neumí prostě běžní lidé vychovávat své děti, a proto je třeba dohlídnout na jejich chování k vlastním dětem, kontrolovat výchovu, kontrolovat, zda jsou děti šťastné a zda se rodiče nějak neflinkají nebo neklábosí po kavárnách, a uzná-li to velký bratr Barnevernet za nutné, bez milosti jim děti odebírat. Je to velké překvapení, ale demokratické a humánní Norsko se propadá do pořádné totality.

V každé civilizované zemi jsou děti chráněny i před svými rodiči, pokud se rodiče na nich dopouští násilí, zneužívání nebo jiného jednání, které lze kvalifikovat jako trestný čin. Pakliže se rodič dopustí na svém dítěti takového jednání, které je trestným činem, pak jako druhý krok následuje soudní rozhodnutí o odebrání dětí. To je asi ta přípustná hranice, za níž může následovat tak strašná sankce, jako je odebrání dětí. To, co se děje v Norsku, je daleko za touto hranicí.

14. 01.

Najdeme sílu k obraně demokracie před zvůlí a násilím?

Jan Štern Přečteno 2296 krát

Atentát na redakci satirického časopisu v Paříži je jen další pokračováním dlouhodobého konfliktu mezi světem politiky a světem násilí. Západní civilizace vyvinula a světu nabídla koncept řízení společnosti na základě demokratické vůle občanů vyjádřené v rámci politického jednání. Politikou se míní vzájemné přesvědčování občanů o tom, co se má dělat, kam se má směřovat, kdo a jak má většinovou vůli vykonat. Toto přesvědčování probíhá výhradně slovně. Předdemokratický svět rovněž řídil společnost, ale vzájemné přesvědčování o tom, kdo a co má se společností udělat, probíhalo násilnou formou. Zvítězil vždy ten momentálně nejsilnější, vládlo právo silnějšího. Jelikož síla není obvykle to nejmoudřejší řešení, tak předdemokratické společnosti nikterak obzvlášť neprosperovaly. Teprve když Západní svět objevil politiku, která jako jediný nástroj uznávala slovo, a způsob řešení společenských otázek se řešil diskusí a demokratickými volbami, tak se plně rozvinul potenciál společnosti i jednotlivých občanů. Politika začíná a končí slovem, jakmile se objeví násilí, je to konec politiky.

To neznamená, že násilí z demokratického světa vymizelo. Násilí jako způsob donucování byl i nadále nenahraditelným způsobem, jak si vynucovat věci, které někteří jedinci nebyli ochotni respektovat. Jenže násilí se stalo součástí právního systému, který jako jediný měl právo násilí v rámci zákona a na základě zákonem daných procedur použít. Stát si v rámci právního systému (vlády zákona) monopolizoval použití síly, jedinci bylo toto právo odebráno.

Přitom násilí se na první pohled jeví jako daleko účinnější. Co zmůže slovo proti násilí, jak může tužka čelit Kalašnikovovi. A přece v tom je zázrak politiky a demokratického způsobu vlády na ní založeného, že je celkově a z dlouhodobého hlediska nejen úspěšnější, ale i daleko silnější. Jenže v krátkodobém horizontu je násilí mocnější než slovo. Když vtrhnou vrazi do redakce satirického časopisu, tak jsou redaktoři se svými tužkami proti jejich samopalům bez šancí. Stejně tak, když teroristé nastraží bombu mezi dav nic netušících lidí. Nebo když ozbrojení zelení mužíci vydávající se za občany jiného státu odtrhnou kus jeho území. Nic nepomohou uzavřené smlouvy a mezinárodní dohody a právo, protože to jsou jenom slova proti Kalašnikovům.

S objevením Západní demokracie se svět přirozeně rozdělil na demokratické a nedemokratické státy. Demokratické státy se řídily politikou založenou na slovech, nedemokratické státy se řídily zvůlí založenou na síle a právu silnějšího. Nedemokratické státy vždycky s nevůlí hleděly na demokratický Západ, ale postupně se jim navzdory demokracie šířila i do dalších zemí a oblastní. Demokracie vždy děsila a dráždila nedemokratické síly. Tyto síly vždy lákala zdánlivá snadnost, s níž bylo možné demokracii dočasně porazit. Demokracie vždy nejprve diskutuje a používá slova a teprve, když není opravdu jiného zbytí, tak sáhne k síle. Jenže to je také někdy už pozdě. Nástup totalitních režimů (nacistických i komunistických) to krutým způsobem v minulém století potvrzoval.

Naposledy dělila svět na demokratickou a nedemokratickou část železná opona během Studené války. Po pádu železné opony jsme na chvíli podlehli iluzi, že svět demokracie se bude stále více rozšiřovat, až se demokracie stane rozhodujícím vládnoucím systémem. Jenže jsme se mýlili. Nedemokratický svět prokázal větší houževnatost a životaschopnost a v současné době zahájil silnou ofenzívu proti demokracii. Z Východu si na nás došláplo Putinovské Rusko, které bez skrupulí prosazuje svoje imperiální cíle zbraněmi. Ze Středního Východu na nás útočí militantní islámci, kteří ke svým útokům využívají silnou pátou kolonu uvnitř evropských států složenou z nespokojených a na okraj společnosti vyvržených muslimů hledajících v militantním islámu nový smysl života. Primitivní a populistický nacionalismus ruského presidenta Putina, na nějž nyní velmi slyší většina Rusů, a militantní islám, ač ve své podstatě jsou zcela rozdílné, tak se v jedné podstatné věci sobě navzájem velmi podobají. Obě tyto ideologie nacházejí příčinu všech svých neduhů a nemocí ve společném nepříteli: v demokratickém Západu. Ambicí obou ideologií je demokratický Západ, když ne zcela zničit, tak velmi oslabit a marginalizovat jeho roli ve světové politice. Nová studená válka byla zahájená. Z východu útočí Putinovské Rusko a z jihovýchodu militantní islám. Demokratický svět čekají nelehké časy a velké zkoušky. Bude třeba najít kuráž k rozhodné obraně před násilím, na které Západní zejména evropský svět není zvyklý. Na rozdíl od USA, které s použitím síly na obranu svých zájmů mají značné zkušenosti a nečiní jim to problém. Také bude třeba najít cestu, jak uhájit demokracii pro nás uvnitř demokratického systému a současně najít způsob použití efektivní a dostatečně velké síly na obranu proti útokům, které nesporně ještě přijdou.

Archiv článků: leden 2015

Norské dobro

Najdeme sílu k obraně demokracie před zvůlí a násilím?

Blogeři abecedně