Titulek jednoho pozoruhodného blogu o revoluci v Libyi zněl: Libyjský režim padl, bratr vůdce zůstává či půjde. Omyl libyjský režim nepadnul, bratr vůdce ani na vteřinu neuvažoval, že snad odejde, ale jen čekal jako tygr v křoví na to, co udělá západní svět – Spojené státy a Evropská unie. Kdyby se západní svět jasně a tvrdě vyslovil proti použití vojenské síly vůči civilnímu obyvatelstvu, kdyby rázně vystoupil proti vraždění civilního obyvatelstva děly, kulomety a nálety letadel, kdyby západní svět začal revolucionáře zásobovat zbraněmi, kdyby bez zbytečného žvanění vyhlásil bezletovou zónu nad Libyí, tak by to asi onen vůdce vzdal. Jenže Západ se nezmohl na nic víc, než plané řečnění, jehož výsledkem byla jalová výzva Kaddáfímu, aby odstoupil. S výjimkou Francie, která aspoň uznala vůdce rebelů za legitimní vládu, a to navzdory ostatním státům (včetně nás). Pozoruhodný byl v této souvislosti výrok našeho ministra zahraničí, která prohlásil, že nelze vůdce rebelů uznat za legitimní vládu, protože jsou mezi nimi dva ministři z Kaddáfího vlády. To mě opravdu pobavilo, protože jsem si ihned vzpomněl, že naší vládu národního porozumění během listopadové revoluce vedl Marián Čalfa, který byl v komunistickém režimu ministrem pro legislativu. To by nás asi tehdy příliš nepotěšilo, kdyby tuto vládu svět neuznal, protože v ní dřepí bývalý ministr.

Když se Kaddáfí přesvědčil, že odpor Západu bude jen platonický, tak rozjel vojenskou mašinérii proti povstalcům. S děly, tanky, kulomety a letadly se vrhnul plnou silou na vlastní obyvatelstvo. Velká část jeho vojska jsou žoldáci za afrických států. Nejsou to ani občané Libye. Libyjští vojáci, jak známo často raději desertovali, než aby masakrovali vlastní lidi. Dnes dobyl všechny města na západě země a nyní směřují jeho žoldáci na Benghází, tedy na centrum povstalců. Je nepochybné, že s použitím moderní vojenské techniky utopí povstání v krvi. Kaddáfí se bude moci spolehnout na to, že časem se na všechno zapomene. Evropa zase začne odebírat jeho ropu a on dál s pomocí cizích žoldáků a našich peněz za ropu povládne porobenému národu. S tím se nelze smířit.

Evropa prokázala během svých dějin mistrný talent a schopnost pro nečinné přihlížení k tomu, jak ve vedlejší zemi darebácký režim masakruje svoje obyvatelstvo. Evropa nečinně přihlížela občanské válce ve Španělsku, kde pučisty podporovalo italské a německé letectvo a Evropa odmítal zákonné vládě dodávat zbraně, aby se náhodou nevměšovala. Evropa se roky dívala na etnické čistky v bývalé Jugoslávii, jejichž obětí se staly stovky tisíc nevinných lidí. Tam nakonec naštěstí zasáhly Spojené státy a díky jejich vojenskému zásahu v Bosně skončilo vraždění a země mohly konečně žít v míru. Evropa měla nyní velkou šanci prokázat, že je skutečnou mocností. Mocností, která je ochotná leccos udělat pro hodnoty, na nichž je založena. Nakonec podle posledních zpráv vidíme, že arabské státy samy už žádají o zavedení bezletové zóny nad Libyí. Evropa však zřejmě čeká, že se „špinavé“ práce ujmou Spojené státy. Jenže Spojené státy mají plné zuby toho, jak stále za celý Západní svět tahají kaštany z ohně. Osvobození Kuvajtu, Bosna, Kosovo, Afghánistán, pak opět Irák, to jsou všechno operace, které stály Spojené státy neskutečné peníze, tisíce životů jejich vojáků a nakonec i pověst imperiální mocnosti, a tím i nenávist celého světa.

Dnes v éře informační společnosti, ve světě propojeném internetem, digitální technologií není už možné utopit v krvi jakékoliv vzepětí občanů ke svobodě. Je evidentní, že režim, který použije vojenskou sílu, děla, kulomety a letadla proti vlastnímu civilnímu obyvatelstvu, ztratil legitimitu a civilizovaný svět by měl učinit vše pro to, aby takový režim padnul. Samozřejmě ne vždy je to možné. Když pošlou Rusové vojáky do Čečny, aby potlačili touhu Čečenců po samostatnosti, tak se s tím vzhledem k síle Ruska nedá nic dělat, ale Rusko by to mělo pocítit na reakci civilizovaného světa. Stejně tak to platí pro Tibet, který Čína ovládá jen díky nasazení vojska proti civilnímu obyvatelstvu. Není také náhodou, že právě tyhle dvě země blokují v Radě bezpečnosti jakékoliv opatření ve prospěch libyjských povstalců. V každém případě odpovědnost za vývoj v Libyi padá také na bedra Evropské unie, která v této záležitosti selhala.