Nechtěl jsem se zapojit do diskuse o Mnichovu, protože se mi nezdálo užitečné přidávat do kakofonie hlasů ještě další názor. Navíc někteří vyslovili názor hodně podobný tomu mému (např. Jan Urban). Ale nakonec mi nedalo pokusit se problematiku Mnichova ještě jednou trochu shrnout. A hlavně si odpovědět na otázku, která mne vždy velmi trápila: proč jsme se nebránili. Nejsem historik, takže určitě některé věci neznám přesně, ale jako občan mám na Mnichov svůj názor. Mnichov totiž není jen otázka pro historiky, je to otázka hodnot, které člověk vyznává, je to otázka etická a občanská, tedy otázka pro každého z nás, jak by se on v té době zachoval.

Po první světové válce jsme na rozvalinách někdejšího mocnářství s pomocí hlavního vítěze této války Spojených států reprezentovaných presidentem Wilsonem založili český stát. Respektive po několika staletích obnovili jeho existenci. Zakladatelé nového státu museli presidentovi Wilsonovi nalhat, že Slováci jsou vlastně Češi, abychom na území, které nám vítězné mocnosti hodlali dát, vůbec měli etnickou většinu. Jinak by se totiž ukázalo, že na územích, které jsme si nárokovali, jsme co do počtu v menšině. I tak si naši předkové vzali dost velké sousto: museli zvládnout národnostní „menšiny“ a přesvědčit je, že je pro ně výhodné žít v novém státě. To šlo dost těžko, protože zejména Němci byli nejen velmi početní, ale i bohatší a kulturně vyspělejší. Pochopitelně se těžko smiřovali s rolí menšiny ve státě Čechů, kteří jim odpírali elementární vymoženosti autonomního uspořádání.

Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se stát založený na tak vratkých základech dostane do existenčních potíží. Nebyl to stát připravený ustát větší zkoušky a krize. Jedině pokud by měl to štěstí, že by se zrodil do doby bez velkých mezinárodních krizí nebo válek. Takové štěstí neměl, ba právě naopak. Vedle nás vyrostlo nacistické Německo sjednocené a zmobilizované totalitní rasovou teorií a přesvědčením, že Němci mají právo na životní prostor, který jim byl nespravedlivými dějinami odpírán. Poté, co Německo spolklo Rakousko jako malinu, upřelo svůj krhavý zrak na naší republiku zmítanou národnostními spory právě s německou menšinou. Zrodil se plán, jak ve dvou krocích po Rakousku spolknout i naší zemi. Nejprve odtrhnout Sudety a pak zmrzačenou a bezbrannou zemi pohltit úplně. Plán na odtržení Sudet vycházel z tehdejšího pojetí mezinárodního práva, a sice práva národů na sebeurčení. Toto právo od dob presidenta Wilsona velice důrazně razila americká administrativa a ostatní velmoci to respektovali. Kdo chce podrobný výklad, ať si přečte Kissingerovo Umění diplomacie. Odtržení Sudet na základě přání obyvatelstva, tedy Němců, které tvořilo velkou většinu obyvatel na tomto území, bylo z hlediska mezinárodního práva v pořádku. To, že pro Hitlera to tím zdaleka nekončí, to tehdejší představitelé Francie a Británie, kteří Mnichovskou dohodu podepisovali, neviděli nebo spíše nechtěli vidět. Nicméně to nemění nic na faktu, že Mnichov proběhnul přesně podle mezinárodního práva.

Objevila se řada názorů, které se s jistým sebemrskačstvím opřely do první republiky z hlediska špatného chování k národnostním menšinám, zejména pak k Němcům. Všechny tyto názory spojuje iluze, že kdyby se česká politická reprezentace chovala slušně ke svým menšinám, kdyby jim včas zaručila práva na autonomii (kulturní i částečně politickou), že by sudetští Němci tak snadno nepropadli touze stát se součástí velkého nacionálně socialistického Německa. Kdybychom se chovali slušně, tak by možná ani na Mnichov nedošlo, protože sudetští Němci oslnění výhodami kulturní a politické autonomie dané jim Čechy odmítli Hitlerovo vábení. To je naprostá naivita a historický nesmysl. Češi by mohli sudetské Němce chovat ve vatě a na poměru Němců ke státu, který jim byl shora oktrojován vítěznými mocnostmi, by se příliš nezměnilo. Navíc Hitlerova idea velkého Německa založeného na čisté germánské rase, která jako strašlivá infekce zachvátila celé Německo, by se přeci sudetským Němcům nemohla vyhnout. V tomto ohledu sdíleli s německými Němci stejnou touhu i stejné šílenství. Korektní jednání českých úřadů by proti této zkázonosné infekční nemoci bylo účinné asi jako acylpyrin proti zápalu plic.

Prostě my Češi jsme stáli v době Mnichova proti desetkrát většímu Německu (co do obyvatelstva i vojenské síly) jako minoritní složka vlastního státu, v němž většina ostatních národností více či méně bojkotovala úsilí o zachování státu nebo dokonce stát v případě sudetských Němců přímo rozvracela. Maďaři a Poláci žijící v našem státě jistě nezapomněli na to, že sporná území maďarská a polská jsme obsadili vojensky. Jejich vztah ke společnému státu byl od začátku nepřátelský. Sudetští Němci usilovně pracovali na rozpadu státu a Slováci jen čekali na příležitost, jak slábnoucí státní loď opustit a založit si vlastní stát. Nosnou silou Československé republiky bylo v té době české obyvatelstvo a to jak státoprávně, tak i vojensky. Bylo na Češích, aby vybojovali svojí bitvu o svůj stát i za těchto vražedných podmínek. Mobilizace provedená před Mnichovem ukázala, že české obyvatelstvo je ochotné za svůj stát bojovat. Bez problémů narukovali i běžní Slováci, kteří nesdíleli zrádcovské úmysly svojí politické reprezentace. Bylo zřejmé, že proti desetinásobně silnějšímu nepříteli v totální mezinárodní isolaci, zrazeni svými spojenci (kteří odmítali vidět, že Hitlerovo angažmá v Sudetech je jen mezikrokem k další invazi), s velmi početnou pátou kolonou doma v zádech je jakýkoliv vojenský odpor dopředu odsouzen ke zmaru. Je ale vůbec otázka šancí nebo nešancí při obraně domova namístě? Není snad každému tvorovi v přírodě dáno, že svůj domov hájí bez váhání proti komukoliv. Vždyť i krysa zahnaná do kouta zaútočí a kouše. Jde o elementární přírodou daný instinkt, domov, tedy všechno, co mám, bráním bez přemýšlení proti jakkoliv silnému agresorovi. Jak to, že se nám přihodila ta katastrofa, že jsme svůj domov vydali bez odporu nepříteli. Co jsme to za lidi, nebo co jsme to za tvory?

Problematiku Mnichova obvykle doprovází řada otázek: zdali jsme se měli bránit, zda bychom se pak ubránili, zda by nám přece jenom Francie a Anglie nepřišly na pomoc, zda jsme měli přijmout pomoc od Sovětského svazu apod. Na všechny ty otázky kromě první je snadná odpověď: neubránili bychom se, Anglie a Francie by nám nepřišly na pomoc, Sovětský svaz jenom taktizoval (rok na to uzavřel s Němci spojeneckou smlouvu). Ale zbývá první otázka – zdali jsme se měli bránit.

Dám k dobru historku, kterou popisoval jeden z protagonistů Pražského jara po srpnu 1968. Z bezpečnostních důvodů odjel tehdy do Jugoslávie, kde absolvoval řadu setkání s přáteli, kteří velmi sympatizovali s naší zemí a byli ostře proti okupaci. Na jednom setkání popisoval jugoslávským přátelům, jaká je u nás situace, jak lidé na protest proti okupantům malují posměšné nápisy na vitríny obchodů, jak se sešel ilegálně 14. sjezd strany a podpořil obrodný proces a odsoudil okupaci, jak jsou všichni lidé jednotně za demokratickým procesem apod. Přátelé ho pozorně poslouchali a nakonec se ho zeptali, jasně, to je všechno pěkné, ale proč jste se nebránili? Tak on začal znovu, že obrana by neměla smysl, naopak by nahrála těm nejhorším silám uvnitř KSČ, došlo by ke strašnému krveprolití a zbytečně, protože bychom byli bez šance, lidé naštěstí měli rozum a disciplinovaně se drželi stranou, aby nezavdali příčinu k násilí. Jugoslávští přátelé ho opět pozorně poslouchali, že jasně, to všechno chápou, ale opět - proč jste se nebránili. Připomeňme si. Že Jugoslávie dva roky po našem Mnichovu stála v podobné situaci jako my a měla se podrobit Němcům, dokonce její král začal s Němci o kapitulaci vyjednávat. Jenže mladí důstojníci s tím nesouhlasili, milého krále vojenským pučem v roce 1941 svrhli a Německu se postavili. Jenom pro názornost: Němci útok na Jugoslávii zahájili bombardováním Bělehradu, při němž zahynulo 50 tisíc obyvatel. Oběti německé okupace v Jugoslávii jdou do milionů. Přesto ty zmíněné přátele ve snu nenapadla jiná eventualita, než se bránit.


Závěrem bych chtěl říci, že otázka, zda jsme se měli v době Mnichova bránit, je dle mého názoru hluboce nemorální a nepřijatelná. Jedinou otázku, kterou si dnes můžeme položit, je proč jsme se nebránili (viz jugoslávští přátelé). A já hned odpovím: protože jsme byli, jsme a pravděpodobně i budeme srabi.