Sametová revoluce byla vyvrcholením boje za svobodu. Na boj, který začala Charta 77, posléze navázaly další iniciativy (zejména Několik vět) a nakonec se k němu přidala většina společnosti. Svobodu jsme si zcela konkrétně definovali jako dodržování lidských práv, zejména pak politických svobod.

Politické svobody jako základní součást lidských práv definujeme jako to, co smíme. Tedy od slova směti. Smím říkat, co chci, smím se shromažďovat, smím se sdružovat v politických stranách. A tedy to, co smím mi společnost musí garantovat. V tomto jsme odlišovali svobody – tedy to, co smím, od sociálních práv neboli vymožeností – tedy to, co mohu. Mezi vymoženosti patří právo na bezplatnou zdravotní péči, právo na vzdělání, právo na bydlení a podobně. Společnost taková sociální práva garantovat může, jestliže na to má dostatek ekonomických zdrojů a také vůle. Sociální práva nejsou svobody, ale vymoženosti, jejich dodržování záleží na ekonomických možnostech společnosti.

Rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi je zcela bytostný: svobody plynou z podstaty člověka, stojí nad společností, nad politikou jako metafyzický základ našeho bytí, společnost nic nestojí a společnost je garantovat musí, jinak se hroutí jakýkoliv smysluplný základ společenského uspořádání. Sociální práva jsou vymoženostmi dané stupněm společenského vývoje a dosažených ekonomických možností. Pro někoho jsou sociální práva výrazem solidarity, pro jiného spíš výsledem racionální úvahy. Bezplatná zdravotní péče je současně jak racionálním ekonomicky propočitatelným systémem založeným na fungujícím pojistném modelu, tak i způsobem solidarity mladých se starými a zdravých s nemocnými. Ovšem při všem respektu k etické stránce bezplatné zdravotní péče, k solidaritě, bez ekonomicky fungujícího základu na principu pojištění by tato péče nebyla možná. V tomto se tedy sociální práva podstatně liší o politických práv. Také minulý režim v ideologickém sporu s disidenty argumentoval právě sociálními právy: buržoasní (v jeho hantýrce lidská) práva prý sama o sobě nezaručují právo na práci, na zdravotní péči nebo na vzdělání, ba naopak. Režim pak strašil občany tím, že prosazením buržoasních (lidských) práv lidé přijdou o socialistické vymoženosti (právo na práci, vzdělání a zdravotní péči).

F.A.Hayek napsal několik knih o tom, že smaže-li se rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi, respektive dají-li se vymoženosti na roveň svobod, je to přímá cesta do otroctví totality. Jak již bylo řečeno: svobody společnost garantovat musí, ale vymoženosti garantovat může. Populistická a extrémní levice tradičně přichází s požadavkem rovnosti mezi svobodami a vymoženostmi v tom smyslu, že i vymoženosti společnost garantovat musí. Pokud na ně však společnost ekonomicky nemá, musí se sáhnout po donucovacích nástrojích, které ekonomiku znásilní natolik, že prostředky na kýžené vymoženosti zdroje náhle najde. Jedním takovým nástrojem je například vyvlastnění, což je začátek cesty k totalitě. Proto je absolutně nutné, jakmile ve společnosti dojde ke zpochybňování rozdílu mezi svobodami a vymoženostmi, začít silným hlasem protestovat. Dřív než se zase pobudíme v nějaké totalitě.

Moderní civilizovaná společnost ve svém praktickém provozu už nerozděluje lidská práva na svobody a vymoženosti. Svobody jsou dané a nezpochybnitelné a vymoženosti se zavádějí do té míry, nakolik si je společnost může dovolit. Levicové politické strany se pochopitelně snaží v maximální možné míře o implementaci sociálních práv, naproti tomu pravicové strany usilují o nějaký rozumnější kompromis v rámci toho, co si společnost může dovolit. Toto je také legitimním předmětem politického boje. Nicméně pravice i levice ve vyspělých zemích má celkem jasno v otázce rozdílu mezi svobodami a vymoženostmi.

Naše nynější politická reprezentace pod vedením ČSSD bohužel v tomto jasno nemá a dokonce ústy svých některých představitelů (P.Drulák, J.Keller) dala najevo, že rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi v rámci lidských práv neuznává. A nejen to. Celou zahraniční politiku tomuto nebezpečnému nesmyslu podřídila. Doposud v naší zahraniční politice platila presidentem Havlem zavedená praxe, že dodržování lidských práv (ve smyslu svobod) je jedním z hlavních kritérií při navazování zahraničně politických vztahů s jinými zeměmi. Se zeměmi, které nedodržují lidská práva, udržujeme vzájemné vztahy, ale současně je upozorňujeme na nepřijatelnost potlačování lidských práv v jejich zemi a jsme solidární s disidenty, kteří v těchto zemích o dodržování lidských práv bojují. Tuto politiku současná reprezentace zcela opustila a nahradila ji jakousi ekonomickou diplomacií, jejímž cílem je zajistit co největší vzájemný obchod mezi Českou republikou a danou zemí. Lidská práva odhodila na smetí jako nějakou veteš. Naše zahraniční politika tak nabrala zcela opačný směr, než k jakému nás zavázala Sametová revoluce. V jistém ohledu jde o kontrarevoluční restauraci komunistických poměrů a hodnot v této oblasti.

Současná česká zahraniční politika tímto také logicky nabrala nebezpečný kurz směrem ke dvěma velmocím, které mají k dodržování lidských práv velmi daleko, k Číně a Rusku. Obě tyto velmoci charakterizuje principiální ignorování práv jednotlivce; kolektiv, celek je nadřazen právům jednotlivce (ať už jsou to svobody nebo vymoženosti). Takové jemnosti jako je rozdíl mezi svobodami a vymoženostmi, jsou v těchto zemích pod hranicí rozlišitelnosti. Rostoucí hospodářská moc Číny, ale zejména silové vystoupení Ruska proti Ukrajině jako by posílily nedemokratické tendence v naší zemi. President Zeman se výroky, kdy ruskou agresi na Ukrajině nazývá občanskou válkou, nebo kdy o Tchaj-wanu hovoří jako o součásti Číny, dostává do otevřeného konfliktu se zahraniční politikou Spojených států, které jediné doopravdy garantují naší bezpečnost. Je třeba si uvědomit, že Spojené státy vojensky chrání i samotný Tchaj-wan proti eventuální hrozbě Číny. Výrok presidenta Zemana je z tohoto pohledu vůči Spojeným státům vyloženě nepřátelský. Těmito výroky nás president nejen posunuje k Východu (k Rusku a Číně), ale může podlomit odhodlání Spojených států nás chránit. Zatím vidíme posun jen v zahraniční politice. V případě zesílení tlaku na geopolitickém poli pak nepochybně přejdou nedemokratické tendence i do vnitropolitické sféry. A tomu je třeba postavit hráz už nyní.