Takže jak to nakonec dopadlo s mojí první malou pacientkou. Včera večer mě na základně vyzvedlo auto, kde seděl příjemný středoafrický lékař Ivon (dělá pro Lékaře bez hranic už rok a půl) a vysvětlil mi, že holčičku přivezl z naší nemocnice v Paoua i s matkou. Cesta džípem trvala jedenáct hodin, protože je sezóna dešťů, teprve v listopadu v období sucha to půjde ujet za devět.

Pacienti se samozřejmě dají přeložit i letadlem, jde-li opravdu o akutní případy, se kterými si naši lékaři v Paoua neporadí, ale takových moc není. Letadlo by těch 500 kilometrů do hlavního města uletělo za hodinu dvacet. Holčička se narodila předčasně a vážila 1500 gramů. Celých devět dní po porodu dostávala jenom antibiotika a infúze, mléko vždycky kolem žaludeční sondy vyzvracela. Stolice jí nikdy neodešla a na rentgenovém snímku měla známky atrézie duodena – vrozeného přerušení tenkého střeva. Trochu jsem se divil, že ještě pořád žije, protože po jedenácti hodinách v džípu bych byl polomrtvý i já, natož takhle nemocné dítě. Ivon ji uložil do dětské části státní nemocnice v Bangui, která má přes 150 pediatrických lůžek a dokonce i oddělení pro nedonošence. Tam jsme se vypravili poté, co řidič zaparkoval za bránou nemocnice.



Nejsem v chudé africké zemi poprvé, tak bych si myslel, že mě už jen tak něco nepřekvapí. Ale překvapí – pořád ty stejné věci. Přece jenom včera večer uběhlo teprve něco přes dvacet čtyři hodin, co jsem vylezl z Motola, té úžasné, propracované a dokonale čisté fabriky na zdraví, a tak vstoupit do téhle nemocnice bylo jako rána palicí. Těch nemocných dětí a jejich matek kolem a nikde žádný personál, ta zarážející strohost hrubých dřevěných postelí, štiplavý pach potu, desinfekce a moči, šero, dusno a horko! Jako blesk mi projelo hlavou „Pane bože, už jsem zase v tom, vrátil jsem se!“ a na zádech a rukou mi naskočila husí kůže. Vzápětí jsem ale pocítil vyrovnaný a hluboký klid, jakési ledově vyčeřené vědomí toho, že od teď se budu plně soustředit, když to bude nutné, budu k dispozici dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, dokážu si poradit s každým pacientem a bude to tak dobře, protože tady mě potřebuje strašně moc lidí.

Přes tohle znovu probuzené odhodlání mě čekal na oddělení pro nedonošence poněkud smutný začátek. Vstoupil jsem s Ivonem do holé místnosti, kde stály podél zdi dva inkubátory a jeden termobox na každé straně. V jednom termoboxu po levé straně ležel asi dvoukilový chlapec s neuvěřitelně vzedmutým a tuhým břichem, v druhém termoboxu naproti tiše kňourala naše pacientka a v jediném obsazeném inkubátoru ležela dvojčata, dvě kostřičky s podivně promodralou hlavou, které určitě nevážily víc než osm set gramů. O děti se tu starala jedna sestřička v předpisově čisté zelené haleně a kalhotách, jaké používají sestry na podobných odděleních českých nemocnic. Tím ovšem celá podobnost končila.

Když jsem chtěl stetoskop, abych holčičku vyšetřil, řekla mi sestřička, že nemá a že by bylo téměř nemožné ho teď někde po nemocnici sehnat. Teploměr taky neměla, ale sáhla na dítě a prohlásila, že teplota je dobrá. Mně se ovšem zdálo, že dítě je podchlazené, a tak jsem ji poprosil, aby ho umístila do inkubátoru vedle, že mu tam bude lépe. Zakroutila hlavou, že je rozbitý. Tak jsem se jí zeptal, jestli by tedy nezkusila jeden z dalších opodál, a měl pocit, že po ní začínám chtít zhruba týdenní dávku práce během deseti minut. To naštěstí šlo a doktor Ivon se iniciativně holčičky chopil a položil jí i s pozvraceným mokrým hadrem, ve kterém volně ležela, do inkubátoru a sestřička ho s úlevou zaklapla. Bohužel jsem ji musel dál trápit a poprosit, jestli by mokrý hadr nevyměnila za něco suchého a měkkého. Usmála se na mě, hadr zpod holčičky vytáhla tak, že se její tělíčko vymrštilo ze zad na břicho, a považovala věc za konečně vyřízenou. Dále jsem se jí zeptal, jestli není takhle večer kolem deváté hodiny v nemocnici se sto padesáti lůžky nějaký lékař, protože bych mu pacientku rád předal. Ochotně odešla pro sloužícího pediatra a já jsem se otočil k Ivonovi, abychom se podívali společně na rentgenový snímek a shodli se na původně stanovené diagnóze atrézie duodena.

Za deset minut dorazil místní lékař, pacientku jsem mu předal a navrhl operaci jako jediné možné řešení s důrazným dovětkem, že devět dní starý novorozenec bez nitrožilní výživy nemá sice příliš velkou šanci operaci přežít, ale zkusit bychom to mohli a to sice čím dříve, tím lépe. Pan doktor chápavě přikyvoval a prohlásil, že to nebude problém, protože chirurg dorazí do nemocnice v pondělí, to znamená pozítří. Tak jsem také začal zdvořile pokyvovat hlavou a odvětil jsem, že mi to přijde trochu pozdě na to, že jde o akutní stav. Zároveň jsem ihned opustil myšlenku, která se mi držela vzadu v hlavě jako klíště, že v jediné univerzitní nemocnici v této zemi, kde se právě nacházím, bychom mohli operovat dítě s neprůchodností střeva ihned, a nahlas jsem začal smlouvat alespoň o druhý den ráno. Nakonec jsme se domluvili, že pan doktor zavolá chirurga skutečně už zítra ráno na devátou hodinu i přes to, že bude neděle. Vděčně jsem mu poděkoval za takovou oběť a odešel z vyjednávání poměrně spokojený, ovšem s vědomím, že osud holčičky se navzdory mému snažení stejně asi blíží k mizernému konci.

Venku před budovou pediatrie jsem se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, podíval se na hvězdnou oblohu, na mangovníky v areálu nemocnice, pod kterými na slaměných rohožích polehávali a posedávali lidé v pestrobarevných látkách, tiše si povídali a vařili na otevřených ohních svoje jediné celodenní jídlo, a bylo mi mezi nimi najednou zase dobře. Téměř radostně jsem vykročil k zaparkované Toyotě, abych si mohl dát na základně další pivo, když mě Ivon ještě zadržel, že musíme jít k venkovnímu okénku zaplatit stříkačku, kterou jsem před tím na oddělení použil. Šli jsme tedy přes nádvoří k jednomu okénku vedlejší budovy, kde Ivon předložil náš účet. Paní v okénku pokývala hlavou, přijala padesát franků a poslala nás k okénku sousednímu, kde nám skladník ze skladu tu jednu pětimililitrovou stříkačku vydal. Díval jsem se pobaveně na Ivona, co bude dál – museli jsme ji zanést zpátky na oddělení. Takže hurá zpátky! Člověk se tady docela naběhá, a když k tomu celý den třeba nejí, protože všechny peníze postupně podá po padesátifrancích do okénka, aby zachránil svoje dítě, může být to běhání fyzicky vyčerpávající. A když vám nakonec dojdou peníze, tak to je i smrtelné, protože se s vámi o další léčbě vás nebo vašeho dítěte nikdo dál bavit vůbec nebude – pacientů je dost a dělí se na ty, co peníze na léčbu mají, a na ty, co ne.

Poslední, co pak bylo třeba ještě vyřídit před návratem na základnu, byl rozhovor s asi osmnáctiletou maminkou naší pacientky. Byla to krásná mladá žena, ale vypadla nějak vyčerpaně. Ten dojem se mi potvrdil, když jí Ivon poprosil, aby se zvedla z lavice na ochozu před budovou a poodešla stranou od ostatních. Téměř to nezvládla. Udělala v mdlobách tři kroky a nad dvěma betonovými schůdky se zastavila, protože sejít dolů si už netroufala. Musel jsem ji podepřít a dolů téměř snést. Mírně zadýchané ženě pak Ivon tichým hlasem vysvětlil, že Lékaři bez hranic jí jakožto doprovodu vlastní dcerky chtějí dát na den dva tisíce franků (čtyři dolary), aby měla na jídlo. Peníze jí předal tak, aby to nikdo neviděl. Proč tak tajně, jsem nevěděl, ale tušil – kolem dokola nemá peníze skoro nikdo a africká solidarita je nepsaným zákonem. Ponechali jsme pak mladou maminku v péči ostatních žen, které seděly a ležely na ochozu vedle ní, a konečně jsme nastoupili do auta a odjeli na základnu.

Dnes ráno mi Ivon volal ještě před devátou hodinou, že se spojil s chirurgem a ten odmítl přijet do nemocnice proto, že takhle v neděli nemůže sehnat anesteziologa a sálové sestry. Operace se odkládá. Amen.