Většinu práce v Telně máme za sebou, tak jsme si dnes naordinovali odpočinkový den. Tedy, moc jsme si neodpočinuli.

Ráno jsme vyrazili do města Turda, kde jsou známé solné doly, které byly z EU programu Phare adaptovány na léčebně turistický areál. V roce 2009 byly doly otevřeny veřejnosti a v roce 2014 byla dokončena úprava podzemních sálů a osazeny výtahy.

Počátky těžby soli zde spadají již do 16. století, největší rozmach ale zaznamenala ve století 19. Nejprve se těžilo velkými šachtami zvonovitě se rozšiřujícími, tak, že jejich hloubka byla 112 -115 metrů a šířka u dna kolem 80 metrů. Tato technologie byla po polovině 19. století opuštěna a začalo se těžit v obrovských šachtách připomínajících chrámovou loď se sedlovou střechou.

Právě tento největší prostor je dnes proměněn v jakýsi zábavní park, kde mají lidé možnost zahrát si ping-pong, kuželky, kulečník, projet se na ruském kole a dokonce navštívit malý amfiteátr. Vše je zařízeno tak, aby pacienti, velmi často děti s respiračními chorobami, mohli trávit celé dny v čistém solném prostředí o teplotě 10-12 stupňů Celsia.

Další důl (Rudolf) zpřístupněný veřejnosti, je zvonovitého tvaru a má na dně solné jezero, po kterém se jezdí na loďkách. Také zde je velmi působivé osvětlení a dřevěné pavilóny, které v kombinaci s osvětlením působí z výšky šachty jako vesmírné lodě a zařízení.

Sůl vytváří velmi půvabné obrazce, krápníky a dokáže jako do ledu obalit dřevěné vybavení dolu. Je tu i kaplička se solnou Pannou Marií, která má svatozář jakoby přecházející do foliace soli. Jsou tu i pozůstatky starých důlních zařízení a náčiní. Je to jakýsi komplex podzemního města, který se s pomocí fondů Evropské unie stal jedním velkým sanatoriem a zábavním parkem.

Když jsme vyšli zpět na povrch, do žhavého dne, vzali jsme zavděk osvěžením v nedalekých solných jezírcích, s vodou o 9% obsahu soli. Skoro jako v Mrtvém moři jsme plavali na zádech, což je nejpohodlnější poloha. Při plavání prsou člověku sůl nadnáší zadek a nohy a obličej se neomylně noří do vody.

Jezírka měla teplotu 26 a 27 stupňů Celsia. Ihned jsme si ale uvědomili, že naše práce na kopcích nad Telnou nás na holeních a lýtkách obdařila nesčetnými škrábanci od zakrslých keříků trnek a hlohu (jediné, co ovce a kozy nevypasou). Jak se sůl dostala do škrábanců, v pokožce to bylo hned cítit a trvalo pár minut, než jsme si zvykli. Také tady by se daly léčit různé kožní neduhy, bolavou duši nevyjímaje. Naštěstí zde byly k dispozici sladkovodní sprchy, tak jsme na závěr všechnu sůl smyli.

Po krátkém, velmi pozdním obědě na náměstí v Turdě jsme projeli obcí Mihail Viteazul (rodiště stejnojmenného hrdiny a vojevůdce) a dojeli jsme do Colțești, kde se nad převážně maďarskou vesnicí (Torockószentgyörgy) nachází hrad Trascăului (maďarsky: Torockóvár, německy Sankt Georgen Burg).

Na kopci je zřícenina opevnění ze 13. století, která nám nápadně připomínala Tajemný hrad v Karpatech, ze stejnojmenného filmu. Když jsme se vyškrábali nahoru, nenašli jsme zde ukrutného hraběte Gorce ani operní pěvkyni Stellu (ve filmu Salsa Verde), jen zájezd maďarských teenagerů, kteří naštěstí objekt okamžitě opustili.

S ohledem, nebo snad spíš s výmluvou na své nevhodné cestovní sandály jsem dolů do vesnice vyrazil napřed. Cestou jsem zdravil všechny stařečky a stařenky sedící před domy na hlavní nezpevněné ulici, kterou protékal potok. Všichni byli Maďaři. Když jsem ale dorazil k hospodě na návsi, vešel a pozdravil maďarsky, zjistil jsem, že v hostinci sedí samí Rumuni. Přepnul jsem tedy hned do rumunštiny (jazyk neznám, ale objednat si pivo a tsujku – ovocnou kořalku, umím).

Brašovské pivo Ciucaş a rumunská kořalka tak příjemně završily výlet. Cestou do Aiudu jsme projížděli vesnicí Livezile, která dala jméno eneolitické kultuře stavitelů mohyl (mimo jiné také u nás v Telně). Nad vesnicí je výšinná poloha se sídlištními nálezy této kultury. Byl jsem tam před šesti lety s Horiou Ciugudanem a Jardou Peškou a protože tam není na povrchu prakticky nic vidět, pokračovali jsme zpět do aiudského hotelu Victoria na večeři.

Zítra nás čeká objevitelský výstup na mohylník v Telně, který je ve výšce přes 1000 m n. m.