Motto: „Budete nejsilnějším prvkem v novém režimu. A já ten prvek budu vždy podporovat... Bude-li naše dohoda upřímná a čestná, pak budou komunisté a Beneš znamenat sílu, kterou nikdo nezdolá.“
Edvard Beneš na jednání s vedením moskevského vedení KSČ, prosinec 1943.
-------------------------------------------------------------------------------------

Přesně před šedesáti šesti lety, v noci na desátého července 1947, se československý prezident Edvard Beneš zhroutil a sotva přežil další těžký záchvat mrtvice. Jenom pár hodin předtím se dozvěděl, že sovětský diktátor Stalin dal československé delegaci, která právě dorazila do Moskvy, jasné ultimátum, že do čtvrté hodiny odpolední jedenáctého července, musí vláda suverénní Československé republiky odvolat svoji již schválenou účast na Marshallově plánu. Pokud existuje něco jako historická spravedlnost, pak Beneš v té chvíli pochopil, že stojí před Božím soudem. Pro miliony obětí jeho naduté ješitnosti je to jenom slabá útěcha.

Edvard Beneš byl v osobním i politickém životě doktrinář a sebestředný bolestín, který nesnášel i jen náznak nesouhlasu. Po desítky let byl jenom žárlivým Masarykovým úředníkem a mladším partnerem, s nezkrotnou ambicí dostat se jednou na jeho místo, přesto, že postrádal jeho schopnosti i charisma. Masarykův lidský úspěch mezi intelektuály i prostými lidmi nesnášel, a mohl ho nahrazovat jenom mocenskou pompézností úřadu. Byl odvarem průměrnosti, pletichářským produktem měšťanského českého devatenáctého století, intrikánem bez odvahy, obětí vlastních fikcí a, přinejmenším, spolutvůrcem vlastních porážek a neúspěchů. Měl tak velký strach z neúspěchu, že nakonec prohrál úplně všechno. Je mimořádně absurdní, že Beneš, který ve strachu o svoji osobní pozici prodal demokracii a vlast stalinské diktatuře, může být ještě v jednadvacátém století pro velkou část české politiky a společnosti symbolem demokratického politika nebo národního demokrata. I tato absurdnost však má svoji, pravda, poněkud zvrácenou, logiku.

Ufňukané narodnictví, vzešlé v českém prostředí v devatenáctém století z národního obrození, odmítlo demokratickou, masovou vzdělaností vytvářenou modernizaci, ve jménu o jazyk opřené mocichtivé mýtotvorby. Někde tady, symbolizováno sporem o pravdivost a neslučitelnost svobody vědy a umění vůči „politice národa“ ve věci takzvaných Rukopisů, se poprvé v moderní podobě projevuje slabina, která bude generaci po generaci ovládat a oslabovat české politické a kulturní myšlení. Jde o ne-lidskou, a tedy ne-politickou, snahu dopátrat se bez činu, nasazení a možnosti omylu - pouhým přemýšlením a teoretizováním - ideálního, absolutně platného modelu štěstí (pravdy, národa, státu) a hodnot k němu vedoucích. Tato neústupná absolutistika českého myšlení je však ve skutečnosti jen hledáním momentálně a zdánlivě nejvýhodnějšího řešení pro potvrzení té které poučky, a především, zvýhodnění nebo glorifikace jejího autora a nositele role momentálního národního vůdce.

Obrození přitom mělo, samozřejmě, i obrovský modernizační obsah. Schopnosti, či odvaha vzdělávat se, soutěžit a vyhrávat, se masově šířily činností Sokola, turistikou, ale hlavně v průmyslu a vědě. Česká společnost měla schopnosti a možnosti odpovědět na omyly a chyby německého (rakouského) nacionalismu asymetricky – tedy kvalitou a tolerancí. Porazila sama sebe zrcadlením a opakováním všech, i těch nejhorších, omylů a chyb německého nacionalismu – následováním slepé spirály symetrické vzájemné nechuti. Masarykův pokus o asymetrické vystoupení z této tradice prosazováním demokratické reformy Rakouska-Uherska byl ovšem poražen nejenom slepotou Vídně, ale stejně tak i českou „politikou“ exkluze. Masaryk se pak po první světové válce vytvořením Československa pokusil ještě jednou o totéž – o vytvoření občanského nadnárodního „malého Rakousko-Uherska“ - bez Rakous a bez Uher. Byl jedním z prvních, kdo pochopil sebevražednou slepotu konceptu jazykové výlučnosti „národní politiky“.

Nedostatek kritické reflexe a ochoty srovnávat se se světem reality znamená, že v českém prostředí díky této tradici dodnes existuje velký potenciál zkratkovitých a extrémistických tendencí, které odmítají vidět společnost či národ jinak, než jako objekt osobních světotvorných konceptů. Český maloburžoazní „vůdce“, hrdina a génius sám pro sebe, není státníkem, který by sloužil myšlence povinnosti k zemi. Nevěří v udržování a zlepšování kvality. Věří v jednogenerační revoluci náhlého rozumového procitnutí a proměny světa, a nutně odmítá kontext a kontinuitu, jako zbytečný omezující závazek a pouto. „Zodpovědný pouze dějinám“ brzdí sám sebe po většinu času jenom nedostatkem charakteru, odvahy a důslednosti. V tomto ohledu je jenom malý rozdíl mezi přístupem Edvarda Beneše, československých komunistů, Václava Havla (jediného osobně statečného člověka z tohoto výčtu), či jeho následovníků v prezidentském úřadě, Klause i Zemana. Edvard Beneš však vyniká nad všechny ostatní svojí neronovskou ochotou zničit ve jménu osobní moci a mocenské vize samu podstatu demokratického politického systému a obětovat sám stát.

Nero nad Vltavou

Beneš byl dogmatik, přesvědčený hluboce o svojí hluboké vzdělanosti a intelektuální nadřazenosti nad velkou většinou domácích i zahraničních politiků své doby. Intrikářský úředník, který při kvalitním vedení mohl být určitě skvělým diplomatem, se bez dohledu jako prezident stal obětí vlastních fantazií. Přemýšlel o světě, státu a národu podobně, jako Charles de Gaulle nebo, ještě lépe, zachránce finské demokracie a státu Karl Gustav Mannerheim – ale bez jejich odvahy, realismu a disciplíny dokázal stvořit jenom tragickou frašku, na kterou nejvíce ze všech doplatil jeho národ.

Jeho celoživotní utkvělou představou, a také největší intelektuální slabinou, patřící do veteše devatenáctého století, byla slepá víra ve světodějnou úlohu Slovanstva. Už jeho doktorská práce na právnické fakultě v Dijonu v roce 1908 nesla název: „Problém rakouský a otázka česká. Studie o bojích slovanských národů v Rakousku“. Za první světové války pak přednesl na Sorbonně celý cyklus přednášek, opět na téma „Slovanstvo“. Jeho filozofující, ne-praktické a ne-politické vnímání tématu je dodnes pozoruhodné především svojí selektivností – Poláci a problém Polska, jako nejbližší slovanský prvek v našem sousedství, pro něj nejsou dostatečně slovanské a příliš zajímavé. Považoval Polsko za zaostalé – už jenom proto, že se nezbavilo jím z principu nesnášené šlechty. Všechno nejdůležitější se pro něj v Evropě odehrává pod vlivem Ruska, které je pro něj „přirozenou“ protiváhou „navždy“ expanzivního Německa (němectví). Už zde byla u relativně mladého Beneše demokracie až na druhém místě. Věřil ve vůdcovský (státnický) princip, ve kterém jednotlivci, pouze schvalovaní poslušně následujícím národem, rozhodují o osudech států. Jeho okolí ho v tom, bohužel, podporovalo. Nositelé opačných názorů byli ostrakizováni. Realita, která neodpovídala prezidentovým koncepcím, neexistovala. Beneš založil nehezkou tradici slabošských českých prezidentských jájínků, snadno manipulovatelných i jenom hraným obdivem, dotaženou o osmdesát let později k dokonalosti Václavem Klausem a Milošem Zemanem.

Benešova „hvězdná chvíle“, a zároveň nejhlubší tragédie československé demokracie, začala v červnu 1941, kdy nacistické Německo napadlo svého spojence, stalinistický Sovětský svaz.

Beneš, který se nikdy nevzpamatoval ze zhroucení svých předválečných schémat a šoku mnichovského diktátu, viděl v nové situaci vskutku historické vítězství svých idejí. Jeho protizápadní zatrpklost teď získala velkého slovanského spojence, kterého, jak všechny přesvědčoval, znal lépe, než kdokoliv jiný. Od této chvíle Beneš už zcela propadl svým od reality odtrženým fantaziím.

Jeho největší starostí a obavou v tom čase bylo, že mu Západ nedovolí návrat do poválečného Československa, pokud se nezaváže k plnění omezujících podmínek – především ve vztahu k sudetoněmeckému obyvatelstvu. Po vstupu Sovětského svazu do války se konečně cítil volný. Začal tvrdit, že po válce se Rusko stane nejvlivnějším a rozhodujícím hráčem evropské politiky, a že pro Československo je tedy potřeba aktivně usilovat o místo jeho prvního a nejvěrnějšího spojence – v protikladu s věčně protiruskými a nespokojenými Poláky, či nespolehlivým Západem. Masový vrah a diktátor Stalin, kterému věřil každé slovo, se pro něj stal jízdenkou zpět do vlasti – a zárukou úspěchu „vylikvidování“ více než třímilionové německé menšiny.

Všem západním Spojencům do omrzení vykládal, že mezi ním a sovětským diktátorem existuje hluboký a upřímný vztah vzájemné úcty, posílený, jak jinak, Slovanstvím. Krátce řečeno, Stalin neměl na Západě lepšího advokáta a spolupracovníka, než byl československý exilový prezident Edvard Beneš. Dokládají to i záznamy a dokumenty o řadě schůzek mezi Benešem a sovětskými diplomaty v Londýně, kterým dokonce předával důvěrné materiály o polských a spojeneckých politicích.

Promýšlel megalomanské konstrukce poválečné proměny světa, který se, podle něj, pod vlivem Sovětského svazu bude „komunizovat“, a oslabené evropské mocnosti tomu nebudou mít sílu bránit. Proto je nutné už za války přitáhnout československé komunisty ke spoluzodpovědnosti za stát, a Československo s jejich pomocí „socializovat“. Tím se Československo, podle něj, mělo stát klíčovým státem evropské politiky, „ideologicko-politickým mostem“ mezi Východem a Západem. Komunisté v londýnské vládě, i Gottwaldova stalinistická klika v Moskvě mu, samozřejmě, vyjadřovali už jen obdiv a podporu. Ve světové politice se nenajde podobný příklad demokratického politika, který by dobrovolně, za trochu pochvaly a potlesku od masových vrahů a jejich přisluhovačů, navlékl hlavu do pomyslné oprátky komunistické diktatury. Tak proč mu přitom nezatleskat, soudruzi… Na konci války už bylo na jakoukoliv korekci této naivní komedie s tak tragickými následky zřejmě pozdě. Prezident Osvoboditel byl v té chvíli ve skutečnosti jen ubohým zrádcem. Do ponížení února 1948 přitom bylo ještě hodně daleko.

Je nutné zmínit ještě jednu, hodně smutnou, stránku Benešova nedostatku charakteru. Jeho zdravotní stav byl posledních deset let jeho života natolik špatný, že kterýkoliv jiný zodpovědný politik by se v zájmu státu vzdal moci ve prospěch někoho jiného. Beneš, přesvědčený o svojí genialitě a nenahraditelnosti, se prezidentského úřadu držel i dávno potom, kdy z něj zůstala jenom nemohoucí tělesná schránka. Dlouhodobě trpěl Ménierovou nemocí s nepřekonatelnými záchvaty závratí, nevolností, častými migrénami a sluchovými halucinacemi (šelesty a později i narůstající hluchotou). Jeho stav se výrazně zhoršil po první mrtvici v roce 1943. V roce 1945 už fyzicky ani psychicky naprosto nestačil ani na vedení běžné agendy. Předseda národních socialistů Petr Zenkl, který ho po jeho návratu do Prahy navštívil, označil svoji reakci na stav prezidenta jako „zděšení“. Velká mrtvice v červenci 1947 Beneše odsoudila už jenom k živoření pod stálým lékařským dohledem. Do konce života chodil už jenom o holi, trpěl nesnesitelnými bolestmi hlavy a stále častějšími výpadky řeči.

Odsun nebo demokracie

Beneš programově zradil a prodal československou demokracii, a s ní i Československo samotné, Stalinovi. Fakt, že upřímně věřil, že s ním má zvláštní osobní vztah důvěry, která tomuto největšímu masovému vrahovi v dějinách nedovolí porušit dohodnuté projekty, je pak jistě za hranicí psychiatrické diagnózy. Odevzdal ještě za války Sovětům armádu, zpravodajské služby, i výstavbu všech bezpečnostních složek poválečného Československa. Přislíbil rozsáhlou „socializaci“, znárodňování, zákaz protikomunistické a protisovětské činnosti, úpravu školních osnov i propojení československého hospodářství se sovětskými pětiletkami. Bez slůvka odporu se vzdal Zakarpatské Ukrajiny. Obětoval životy tisíců lidí, odvlečených, mučených a vězněných v stalinských lágrech. Za to všechno chtěl jedinou věc – aby ho Sověti podpořili ve vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z Československa. Vědomě, a s tragickými důsledky pro celou zemi a miliony jejich občanů, vykšeftoval demokracii a vládu práva za etnickou čistku.
Už v jednáních v Moskvě v prosinci 1943 byl fascinován poznámkou Vjačeslava Molotova o tom, že diskutovaný poválečný odsun tří a půl milionů Němců z Polska je „maličkost“. A myšlence etnického „vylikvidování“ německé menšiny potom obětoval úplně všechno. Odsun se stal nejlepší kouřovou clonou komunistického (sovětského) obsazování území a pozic. Odsun, na kterém se shodly všechny relevantní politické síly, a který měl slepou masovou, vskutku „celonárodní“ podporu, byl vyvážen ztrátou demokracie dávno předtím, než se komunisté skutečně chopili moci v únoru 1948. Formálně demokratické instituce formálně suverénního státu ztratily obsah už v roce 1945.

Závěr

Prezidentské volby v roce 2013 vyhrála další repríza „benešovské lži“. Milujeme svoje nenávisti, protože nemáme jiný, pozitivní, a do budoucnosti otevřený, program. Oč slabší je skutečný český patriotismus, o to silnější jsou krátkodobé hysterie a šovinismus. Málokdy přemýšlíme o kontextu, a to dnes chybí, především, i v diskuzích o komunismu a totalitě. Nepřemýšleli jsme. Stejně jako ve své době Edvard Beneš, i my jsme chtěli, aby komunismus (Stalin a všichni jeho následovníci až po Vladimíra Putina) byl dobrý… Stejně jako Beneš čekáme na osvícení a osvobození zvenku, místo toho, abychom zlepšení svého světa odpracovali doma.

Postupně odchází poslední generace s historickou pamětí ideálů a omylů Československa – Pavel Tigrid, Jiří Gruša, Václav Havel, Petr Pithart, Pavel Kohout. Dnešní česká elita už žádnou historickou paměť, a z ní vyplývající pocit spoluzodpovědnosti, nemá. Jak ubývá Masaryka, přibývá Beneše. Cena za tuto slepotu byla stanovena už v den hanby, devátého července roku 1947. Toho dne, pronesl Jan Masaryk při odchodu z Kremlu památné latinské proroctví: „Finis Bohemiae“ – „Je konec Čech“ (Československa). Kdyby jenom tušil, že benešovské lži a zbabělost budou populární ještě i po šedesáti šesti letech…

Psáno pro www.pritomnost.cz