Mezi roky 1939 a 1944 se počet průmyslových dělníků v protektorátu zvýšil ze 730 tisíc na 880 tisíc. V roce 1944 byl podíl protektorátních továren na zbrojním průmyslu Říše podstatně vyšší, než kdykoliv předtím. Nikdy předtím se netočilo tolik filmů – sto čtrnáct za dobu protektorátu, a vedle padesáti šesti komedií se mezi díly českých tvůrců objevily i otevřeně propagandistické a antisemitské snímky. Protektorátní umělci po atentátu na Reinharda Heydricha bez ostychu zasedli v Národním divadle, aby vyjádřili smutek a věrnost Říši. Mnozí z nich, ověnčení už komunistickými tituly národního a zasloužilého umělce, si to později zopakují ještě za Stalina i proti Chartě 77.

„Češi jen sotva nějak trpí“, říká zpráva polského zpravodajce pro Benešovu vládu v Londýně z května 1944. „Výsledkem je, že Čech má právo sedět vedle Němce, zatímco Poláci, Židé a cikáni musí trpět a umírat“.(VHA,fond 37,sign 91/7, s.1, cit dle Toman Brod, Československo a Sovětský svaz, Praha 1992, s.241) Velká většina odbojových akcí s použitím zbraní proti okupantům byla, opět na rozdíl od Polska, po celou dobu války iniciována nebo přímo prováděna ze zahraničí – od atentátu na říšského protektora až po organizační výsadky z Británie a Sovětského svazu. Protektorátní policie, ne gestapo, shromažďovala české a moravské Židy do transportů. Cikánské lágry v Letech a v Hodoníně byly postaveny a provozovány výhradně českými policisty, podle našich vlastních zákonů z období Druhé republiky, tedy mnoho měsíců před nacistickou okupací… nebo si čtenář chce připomenout kolik desítek procent zbraní wehrmachtu bylo československé výroby, když v září 1939 útočil na Polsko?

Nedostatek umírněnosti reakcí některých českých politiků a novinářů na výrok ministryně Heleny Válkové překvapuje jen mírou neúcty k pravdě. A po sedmdesáti letech přece jenom i hysterickou emocionalitou a neochotou srovnávat se s jinými zkušenostmi. Polsko, Ukrajina, Podkarpatská Rus… Nedospělé české prostředí není schopné, a ani ochotné, podívat se na vlastní minulost bez emocí a s pokorou. Totální selhání československého státu a české i slovenské společnosti po Mnichovu nebylo nutné. I pokud necháme stranou otázku vojenské obrany země, nic nebránilo státu ukrýt alespoň stovky zbraní pro podzemní odboj v budoucnosti. Nic nebránilo státu a společnosti zachránit tisíce židovských rodin jejich vysláním do emigrace. Hrdinský pokus za nás úspěšně a soukromě udělal až mladý anglický bankovní úředník Nicholas Winton. Bez pardonu – my jsme se nemuseli ponížit. Pokud si nepřiznáme, že jsme – stejně jako mnozí jiní v Evropě – tváří v tvář hrozbě násilí selhali jako jednotlivci, i jako společenství jazyka a kultury, budeme jen donekonečna opakovat ostudné tanečky zneužívání minulosti v současné politice. Pokrytectví neodvážných z dob komunistického útlaku je toho jen dalším projevem. O to více je třeba připomínat odvahu všech, kdo se totalitním režimům dokázali postavit.

Ano, čeští Židé byli zabíjeni podle rasových zákonů nelidské nacistické Říše. Nikdo z nás, ani ministryně Válková, to jediným slovem neschvaluje. Jako Češi jsme tomu pouze němě přihlíželi a nezvedli jsme prst, abychom tomu zabránili. Používat v roce 2014 jména na zdi Pinkasovy synagogy jako politický argument, je slabošské, bez pokory, a hluboce nemravné.

Ano, nacistický režim vraždil a ničil české elity, vypaloval vesnice a měl v úmyslu Čechy jako národ zničit. Nikdo, ani ministryně Válková, ani to jediným slovem nezpochybňuje. Nic z toho nám nedává právo lhát – či zpochybňovat zločiny vlastní vlády a příslušníků vlastního národa, ke kterým došlo při etnické čistce v letech 1945-46. Dokud si nepřiznáme, že jsme v té chvíli, jakkoliv zraněni a unaveni válkou, vyměnili demokracii za odsun a diktaturu, budeme se donekonečna točit v kruhu vlastní neschopnosti pravdy.

Nejsme andělé, a lidem, včetně politiků, by měla slušet pokora a síla žádat o odpuštění. O to více ve zkoušené Střední Evropě. A po více než sedmdesáti letech by k tomu už konečně mohla patřit i k budoucnosti hledící schopnost odpustit těm, kdo se kají.