Byl to epochální střet kultur – a napínavější, než česká fotbalová liga. Poprvé v historii vystupoval pro veřejnost doposud nedotknutelný státní zástupce jako svědek před vyšetřovací komisí Sněmovny. Nikdy předtím nemusel státní zástupce veřejně odůvodňovat svůj postup. Ukryti za zákonem definovanou nezávislost svého úřadu si státní zástupci v jakékoliv situaci mohli dovolit mlčet, odmítnout reagovat nebo se hájit nepostižitelností za projevený „právní názor“. A nikdo se už nikdy nezabýval zničenými životy a kariérami, které za nimi zůstávaly.

Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Dagmar Máchová, odpovídající poslancům na otázky kolem vyšetřování kauzy Opencard, byla historicky první – a pokud mohly být o její práci pochybnosti už v minulosti, její vystoupení před vyšetřovací komisí je proměnilo v tragickou jistotu. Ještě mnohem horší je ovšem poznání, že systém vnitřní kontroly a dohledu soustavy státního zastupitelství vůbec nefunguje. Jinak by se totiž nemohlo stát, že se ostřílený zástupce státní žaloby v konfrontaci s právními laiky na místě usvědčí hned z několika trestných činů.

V takové chvíli je nutné postupovat s nejvyšší opatrností. Nikdo by neměl mít snahu zneužít tuto situaci k oslabení státního zastupitelství. A nikdo by neměl mít větší zájem na objektivním posouzení, než právě samo státní zastupitelství. Nerozhoduje se totiž o ničem menším, než o možném propojení korupce a státních žalobců - a zcela určitě o důvěře občanů ve vlastní stát a jeho zákonnost.

Stejně jako před soudem musí svědek i před vyšetřovací komisí Sněmovny vypovědět pravdivě všechno, co je mu známo o skutečnostech důležitých pro její rozhodování. Státní zástupkyně Máchová byla také přesně podle zákona poučena - a nahlas prohlásila, že poučení rozumí. Jako strážkyně zákona tedy bezpochyby věděla, že i jí za nepravdivou výpověď hrozí nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin křivé svědecké výpovědi a trest odnětí svobody ve výši šest měsíců až tři roky nebo peněžitý trest až do 50.000 korun. Pokud svědek křivou svědeckou výpovědí zaviní zvlášť závažný následek, hrozí mu dokonce trest odnětí svobody ve výši dva až deset let.

Co se tedy před vyšetřovací komisí Sněmovny odehrálo? Pomiňme arogantnost, s jakou státní zástupkyně Máchová vystupovala, její uhýbání od odpovědí, příliš časté „nevím“ a „nepamatuji se“ – jednou dokonce odseknuto v poněkud dlaždičské češtině i dikci „to si teda nepamatuju“. Stačila obvinit bývalého ředitele protikorupčního útvaru policie Tomáše Martince ze lži, a přítomného prvního vyšetřovatele kauzy Opencard, poslance Ondráčka, z toho, že „vyšetřování nemělo na začátku patřičné tempo“, nebo že dokonce on sám ji požádal o odložení prohlídky prostor pražského magistrátu. Pomiňme i její těžko uvěřitelná tvrzení o tom, že neví o žádných trestních oznámeních, která by magistrát Hlavního města Prahy podal v souvislosti s předraženými projekty informačních technologií z let 2006-2011. Ve skutečnosti policie a státní zastupitelství briskně odložily trestní oznámení na tři sta milionový projekt Praha bezdrátová a téměř stomilionové duplicitní fakturace v kauze Opencard, kterou jinak dozoruje - právě paní Máchová. „Nevím“, „nepamatuji se“, nesmím odpovídat“, „tuto informaci slyším poprvé“… A v úzkých nakonec obvinila dokonce celou vyšetřovací komisi, že se zastává lidí, kteří páchají trestnou činnost…

Ke zlomu došlo ve chvíli, kdy poslanec Ivan Gabal, kterému odmítala odpovědět na jakoukoliv konkrétní otázku, státní zástupkyni rozčílil výrokem, že je mu po jejím vystoupení jasné, proč se u nás nedaří vyšetřovat korupci. Nedokázala se totiž vyjádřit ani k tomu, proč ji nezajímá více než miliarda, zmizelá na pražském magistrátu v nesmyslných projektech IT, ale před soud dovedla úředníka tamního odboru dopravy, který se o tom, že má jako náhradník zastoupit svého ředitele ve výběrové komisi k jednomu z projektů Opencard, dozvěděl teprve devadesát minut před zasedáním.

A pak to přišlo. Paní Máchová přiznala, že nejpozději v průběhu hlavního líčení s pěticí obžalovaných magistrátních úředníků věděla, že jeden z nich, Ing Jiří Chytil, byl v kontaktu s policií, že „tam chodil, byl ochoten, a nosil tam nějaké materiály“. Dozvěděla se o tom prý až ze sdělovacích prostředků. Pro korektnost přesné znění zvukového záznamu jednání: „O tom, že by pan obžalovaný spolupracoval s policií, jsem se dozvěděla až vlastně z médií. Já o tom nevím. Já až dodatečně jsem se policejního orgánu ptala, který mě to dohledával na té policejní součásti, až dodatečně, možná až v průběhu hlavního líčení, že tam chodil, byl ochoten, a nosil tam nějaké materiály, ale že byl na úrovni policejního informátora“. Přiznala ale také, že ví, že při policejní prohlídce magistrátu se v březnu 2010 postupovalo podle plánků a informací, připravených a předaných policií právě inženýrem Chytilem. Ale i to prý se dozvěděla „až později“.

Něco tu nehraje s fakty. Stejná státní zástupkyně Máchová totiž ve svojí závěrečné řeči soudu tvrdila, že inženýr Chytil „po celou dobu trestního řízení nijak významně nepomáhal k objasnění trestné činnosti“. Jenomže ve sdělovacích prostředcích, na které se odvolává, se nejpozději od března 2012 musela dočíst, že Ing Chytil dobrovolně nabídl a přes zprostředkovatele poskytl policii stovky stránek dokumentů ještě předtím, než ona sama, neochotně a až na podruhé, koncem února 2010 vůbec schválila zahájení vyšetřování kauzy Opencard. Věděla o tom nejpozději v průběhu hlavního líčení, tedy před svojí závěrečnou řečí. Z toho vyplývá nepěkný závěr: státní zástupkyně soudu zatajila polehčující okolnosti zásadní povahy, uvedla soud v omyl - a dopustila se tak trestného činu křivé výpovědi. Jak jinak by asi soudce rozhodoval, kdyby přiznala pravdu…

Obraz, který se vynořuje z historicky první veřejné výpovědi státní zástupkyně, jenom potvrdil obavy z ovlivňování a manipulace s vyšetřováním kauzy Opencard. Případ jí prý přidělila Městská státní zástupkyně, tedy stejná Jana Hercegová, která podle dokumentu, zveřejněného v roce 2011 týdeníkem Respekt, dokonce písemně nabádala svoji podřízenou, aby neprověřovala případ korupce, o kterém věděl ministr životního prostředí Pavel Drobil. Dnes už odstraněný Vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula, později označený za klíčového ochránce korupce, prohlásil tehdy článek Respektu za „pokus paralyzovat státní zastupitelství“, což prý podle něj slouží jen „zločineckým skupinám…“

Máchová přiznala, že policisty při vyšetřování usměrňovala ona sama, „určovala, jakým směrem se má vyšetřování ubírat, pomáhala vytvářet vyšetřovací verze, určovala, které okruhy věcí měly být prověřovány, a probírala s vyššími funkcionáři jednotlivé postupy“. Zpočátku se jí prý zdálo, že „nechtěli respektovat moje procesní postavení. Já jsem si svoje nakonec prosadila“. Sama také rozhodla o rozdělení kauzy do šesti nebo sedmi navzájem se překrývajících vyšetřování, ve kterých se vysvětlení toho, proč projekt Opencard stál 1,3 miliardy korun, a více než osm set milionů bylo salámovou metodou vyhozeno za nesmyslné právní, marketingové a PR služby, nikdy nepodaří dohledat. Ale podle jejího přesvědčení: „Případ Opencard byl dotažen do konce….“

Nikdo z vyšetřovatelů ÚOKFK, kteří by pamatovali začátek vyšetřování této kauzy, už na útvaru není. Buď odešli sami, nebo odešli pod tlakem nadřízených. Vyšetřovací komisi se tady naskýtá zajímavá možnost zjistit, zda na policii a na státním zastupitelství vůbec ještě existují písemné materiály z počátku roku 2010. Klíčový bude ale postup Nejvyššího státního zastupitelství. To má nyní jedinou možnost, a dá se říci, že i ústavní povinnost: zprostit paní Máchovou v širokém rozsahu mlčenlivosti a umožnit její nový výslech před vyšetřovací komisí Sněmovny parlamentu České republiky. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman by pak měl vedle ní posadit nového dohledového státního zástupce, který na místě posoudí, zda na konkrétní otázku státní zástupkyně Máchová může nebo nemůže odpovědět. Mohl by to být začátek konce celé „justiční mafie“.
------------------------------------------------------------------------------------
§ 209
Poškozování cizích práv
(1) Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že
a) uvede někoho v omyl, nebo
b) využije něčího omylu,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, vydává-li se při činu uvedeném v odstavci 1 za veřejného činitele.