Prý to je knižní událost roku. Dramatický příběh, naplněný bolestí, humorem i hrdinstvím, od kterého se nedá odtrhnout. Rozerve vás - a nakonec nechá v nejistotě. Popisuje skutečné události, která neskončily filmovým happyendem.

Cyničtí stárnoucí chirurgové říkají, že nejlepší operace je ta, ke které nemusí dojít. Kdyby pětiletou Irmu Hadžimuratovič počátkem devadesátých let v obléhaném Sarajevu nezasáhla minometná střepina, nevznikla by po dvaceti letech ani kniha „Sarajevská princezna“, která v pondělí vyjde v Praze. A Irma by dál žila i s maminkou, která se jí marně snažila chránit vlastním tělem. Zraněné dítě zůstalo ležet pod jejím tělem.

Irmu operoval mladý chirurg Edo Jaganjac. V normálních podmínkách by Irma přežila. Operace se podařila, ale nedostatek léků a přístrojů, běžných v každé jiné nemocnici, všechno zvrátil. V té chvíli ještě stačilo Irmu dostat ze Sarajeva do jakékoliv nemocnice. Jenomže to by musel někdo povolit. Začal souboj s byrokracií OSN, nechutí mezinárodních organizací a západních vlád, které nechtěly riskovat problémy s „narušováním embarga“.

Nakonec zvítězila lidskost těch nejcyničtějších pozorovatelů válek. Lékaři přesvědčili novináře světových televizí, aby o příběhu malé Irmy natočili několik reportáží. Příběh jejího umírání a lidské lhostejnosti politiků zasáhl celý svět. Britský premiér John Major vyslal do Sarajeva vojenský speciál, který během dvou hodin dopravil umírající holčičku do Londýna.

Příliš pozdě. Britští lékaři jí dokázali už jenom o jeden rok prodloužit život. Příliš pozdě pro Sarajevskou princeznu, jak ji pojmenovala televize BBC. Ale boj o její záchranu otevřel cestu pro evakuaci stovek dalších zraněných. Happy end to není.

Strhující knihu vzpomínek na tu dobu napsal v Praze po více než dvaceti letech právě chirurg Edo Jaganjac. V minulých měsících měla obrovský ohlas v bývalé Jugoslávii – stejný v Sarajevu jako v Bělehradě nebo Záhřebu. Je vynášena do nebes literatury a považována za jednu nejlepších knih o válkách rozpadající se Jugoslávie. Český překlad je první na světě, v jednání jsou zatím překlady do slovenštiny a angličtiny.

Edo Jaganjac jezdí dál každý den do práce v motolské nemocnici. Málokdo zná jeho historii. Málokdo rozumí tomu, proč se usmívá víc než my ostatní. Zažil to všechno, ale zachránil svoji rodinu. Zřejmě by byl raději, kdyby tu knihu nemusel napsat. Třeba pomůže i nám, když si ji přečteme.

psáno pro www.hlidacipes.org