Žaluji…

28. 06. 2017 | 13:18
Přečteno 9211 krát
„Vždycky je dobré si najmout ty nejlepší advokáty, což já jsem udělal... Protože tady nejde jenom o paragrafy, ale také o kontakty na soudech a podobně.“ Bývalý premiér Jiří Paroubek ke kauze Altner, MfD, 2. duben 2016

Rovnost před zákonem, tak se tomu říká. Zákon prý má platit pro všechny stejně, mocné i bezmocné. Jenomže česká politika tento základní ústavní princip uznává pouze, když se jí to hodí. Restituce, nesouzené masové zločiny komunistické minulosti, rozkradené „privatizace“ devadesátých let, nikdy nepotrestaná perverznost mafiánského systému prodávání akademických titulů na plzeňských právech, skandály „insolvenční“, „konkurzní“, a nakonec i „justiční“ mafie nebo kauza Altner. A k tomu narůstající počet těžko uvěřitelných rozsudků v takzvaně „citlivých“ kauzách.

Popišme jeden z nich, ve kterém politika dokázala schovat stamilionové rozkrádání na ministerstvu pro místní rozvoj za domluvenou mezinárodní arbitráž, kterou vláda tohoto státu pro jistotu utajila. Aby zamezila vyšetřování protikorupční služby Evropské unie OLAF, vláda také raději vrátila do Bruselu stovky milionů korun. A aby nikdo nepromluvil, byli postaveni před soud nepohodlní svědci. Jeden z nich je už druhým rokem ve vězení. Druhý na v pořadí už šestý soudní verdikt ještě čeká. Zničené osudy, zdraví, kariéry – a nikdy nepotrestaní viníci.

Namísto úvodu

Třicátého května 2016 prohlásila eurokomisařka Věra Jourová v přítomnosti premiéra Sobotky a více než tří stovek diváků mezinárodní konference Evropské dialogy Václava Havla 2016 do televizní kamery: „Vím, že je Radim Špaček nevinen, ale nemůžu s tím nic dělat.“ Doktorka práv a nejvyšší představitelka Evropské komise pro otázky spravedlnosti se v té chvíli připojila k podezření, že česká justice vědomě odsoudila nevinného člověka na čtyři roky do vězení. Po prostudování tisíců stránek dokumentace dodejme, že na politickou objednávku - a po jedenácti letech soudních tahanic. Nedávné rozhořčení ministra spravedlnosti Roberta Pelikána nad soudním řízením, které se táhne více než šest let, zní v tomto kontextu poněkud naivně…

Všechna tvrzení v následujícím textu jsou ověřena a podepřena důkazy.

Rovnost před zákonem v praxi

V květnu 2005 nový ministr pro místní rozvoj Radko Martínek opakovaně telefonicky konzultoval s Nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou a jejím náměstkem hrozící nepříjemnost svého ministerstva. Problém zdědil po svém předchůdci ve funkci Jiřím Paroubkovi. Ministerstvu hrozilo rozsáhlé vyšetřování zneužívání stovek milionů korun z takzvaných přístupových fondů PHARE. Evropská společenství, předchůdce dnešní Evropské unie, je v polovině devadesátých let posílala České republice na rozjezd malých a středních firem v oblastech nejvíce zasažených útlumem těžkého průmyslu. Za peníze zodpovídalo právě toto ministerstvo. O deset let později stovky milionů chyběly a každým okamžikem hrozilo, že protikorupční služba Evropských společenství OLAF zahájí vyšetřování.
Nejvyšší státní zastupitelství přitom už o kauze vědělo. O celý rok dříve, za jiné politické situace a vlády premiéra Vladimíra Špidly, dokonce v písemném stanovisku označilo postup tehdy neznámých úředníků a poradců na ministerstvu slovy „vzbuzuje podezření ze spáchání závažné trestné činnosti“ a vyzvalo ministerstvo k urychlenému podání trestního oznámení.

Nic z toho se ovšem nestalo. 4. srpna 2004 se totiž ministrem stal, i když jen na několik měsíců, právě Jiří Paroubek. Někteří z jeho poradců a podřízených už delší dobu spolupracovali s podivnou česko-holandskou poradenskou firmou Czech Venture Partners s.r.o, která pro ministerstvo evropské fondy spravovala. A právě její činnost kritizovalo Nejvyšší státní zastupitelství. Jakékoliv skutečné vyšetřování podezření na korupci a zpronevěry evropských fondů proto hrozilo politickým skandálem.

Jiří Paroubek v této situaci osobně přikázal podat raději trestní oznámení na ty, kdo tuto korupci rozkryli. Později to popíral, ale při pozdějším jednání soudu ho usvědčily jeho vlastní rukou psané poznámky na dochovaných a nalezených dokumentech ministerstva. Na první pokus pražská policie a státní zástupce Jan Karabec ještě s politiky dostatečně „nespolupracovali“ – a toto narychlo slepené trestní oznámení odložili jako nesmysl. Znovu tedy hrozilo, že se začne vyšetřovat skutečná korupce na ministerstvu. Bylo nutné urychleně zasáhnout.

Po konzultacích s vedením Nejvyššího státního zastupitelství byla údajná škoda bez důkazu navýšena tak, aby kauzu na konci léta 2005 mohlo převzít s politiky tehdy ochotně spolupracující Vrchní státní zastupitelství v Praze. Podobné „konzultace“ politiků s Nejvyšším státním zastupitelstvím jsou, jemně řečeno, na hraně zákona. Martínek i Benešová se jimi však v listopadu 2005 dokonce pochlubili v novinách (Právo, 9.11.2005, s.4). Prý to bylo v zájmu státu a boje proti korupci. O zmizelé stovky milionů či nestandardní postupy ministerských úředníků v této věci se však orgány činné v trestním řízení ani justice nikdy nezajímaly.

Zamlčená pravda

Začátek této smutné kauzy leží v lednu 2003, kdy na ministerstvo pro místní rozvoj přišel nový náměstek Petr Forman. Nepatřil do žádné ze zavedených stranických partiček. Rozsáhlé a mnohaleté rozkrádání peněz Evropské unie odhalil vlastně náhodou. Nejprve ho navštívil nervózní likvidátor jakési Nadace pro rozvoj regionů, přes kterou prý ministerstvo spravovalo fondy PHARE „na pomoc rizikovému kapitálu“, a dal mu k podpisu její výroční zprávu. Nebyl však schopen vysvětlit řadu nesrovnalostí a především, proč ministerstvo vůbec ještě provozuje nějakou nadaci a stále platí její poradce, když zákon v té době už tři roky jakékoliv podnikání nadacím zakazoval. Petr Forman tedy výroční zprávu protiprávně existující nadace nepodepsal a okamžitě si vyžádal její hloubkový audit. O pár dní později našel náhodou na chodbě ministerstva řadu krabic s papíry nadepsanými „ke skartaci“. Byla to většina nejdůležitější dokumentace oné podivné nadace. Bez nich by objednaný audit nemohl na nic přijít…

Petr Forman celou věc se svými spolupracovníky zdokumentoval, zadal zpracování právních posudků, a protože se jednalo o prostředky Evropských společenství, vyžádal si i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství. Jeho tým připravil Transformační plán, projednaný a schválený na osmi zasedáních nového vedení ministerstva. Součástí změn bylo i zrušení poradenské smlouvy s podivnou česko-holandskou firmou Czech Venture Partners s.r.o, která si za svoje služby stačila naúčtovat přes sto milionů korun. Kromě několika právních stanovisek i rozboru odboru interního auditu ministerstva správnost takového postupu potvrdilo v květnu 2004 i zmíněné stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, které ohodnotilo konání poradenské firmy a zatím neznámých úředníků MMR oním dost šokujícím výrokem o „podezření ze závažné trestné činnosti“.

Tato trestná činnost se škodou v řádu desítek či spíše stovek milionů korun ovšem nebyla nikdy vyšetřována.

Politika diktuje právu

V srpnu 2004 ministerstvo pod novým ministrem Jiřím Paroubkem obrátilo o sto osmdesát stupňů. Bez ohledu na stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, právní posudky a ministerstvem schválený Transformační plán, se nový ministr okamžitě po nástupu do funkce sešel s vyhozenou poradenskou firmou – a, podle pozdější arbitrážní žaloby, jí přislíbil „narovnání“. Podle svědectví tehdejšího šéfa oddělení vnitřního auditu ministerstva Vadima Komárka měl Jiří Paroubek v té době k dispozici všechny informace o stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství, právních analýzách i výsledcích šetření vnitřního auditu ministerstva. „Sám jsem mu ty dokumenty předkládal. Okamžitě jsem přestal být zván na porady u ministra. Zřejmě jako vůbec jediný interní auditor ve státní správě,“ uvedl Vadim Komárek.

Pokud hledáme vysvětlení tohoto náhlého obratu v postoji ministerstva, je velmi jednoduché. Se stejnou poradenskou firmou už dlouho předtím spolupracoval jeden z nejbližších osobních poradců ministra Václav Kupka a bývalý likvidátor Nadace Bohumil Kratochvíl. Zájmy České republiky musely stranou. A tak už 31. srpna, necelé čtyři týdny po nástupu do funkce, ministr Paroubek v dopise ujišťoval generálního ředitele Czech Venture Partners, s. r. o. holandského podnikatele Gijse Boota: „Ubezpečuji Vás, že mám velký zájem na vyřešení celé věci.“

Mezitím ministr briskně najmenoval členy nové Rady Nadace pro rozvoj regionů, tedy přesně té nadace, která už čtyři roky fungovala v rozporu se zákonem – pravda, nyní už „v likvidaci“. Dochované zápisy zasedání Rady se čtou jako kafkovské podobenství slavného Zámku. Jejími členy nyní byli prakticky všichni zastánci holandsko-české poradenské firmy CVP na ministerstvu. Podle zápisů byla jediná nezávislá členka Rady, první náměstkyně ministra a dnešní eurokomisařka Věra Jourová, prakticky pokaždé okamžitě po zahájení jednání odvolána k ministrovi, který, podle jejích vlastních vzpomínek, nikdy nepotřeboval projednat nic důležitého.

Jen několik měsíců starý a stále platný názor Nejvyššího státního zastupitelství vyzýval ministerstvo k podání trestního oznámení kvůli „podezření ze spáchání závažné trestné činnosti“ i na onu poradenskou firmu. Podle zápisů ze zasedání této nové Rady Nadace pro rozvoj regionů je však na zasedání Rady opakovaně přítomen právní zástupce Czech Venture Partners a s ním i její jednatel Vladislav Jež. Spolu s nimi i Mgr.Karpíšek z advokátní kanceláře Jansta a Kostka.

„Právní“ argumenty pro pochybnou změnu stanoviska ministerstva totiž připravila kancelář Paroubkova dlouholetého právníka a přítele Miroslava Jansty, který je dnes předsedou ČSTV. V povinném seznamu dokumentů, použitých při zpracování tohoto znaleckého stanoviska, však usvědčující dokument Nejvyššího státního zastupitelství chybí. Proč asi? Podle informace tiskového odboru současného ministerstva pro místní rozvoj Miroslav Jansta uzavřel smlouvu s ministerstvem teprve v říjnu 2004 a na jejím základě mu bylo vyplaceno zhruba tři sta padesát tisíc korun.

Mimochodem, ministerstvo tak odpovědělo na jedinou z deseti otázek, které mu byly při psaní tohoto textu položeny. Prý „vzhledem k uplynulé době je již řada požadovaných dokumentů a podkladů po zákonné skartační lhůtě. Tehdy se ještě nepořizovaly elektronické kopie dokumentů“. Novináři přitom získali přístup ke stovkám stránek dokumentů, které dnes ministerstvu údajně chybí. Mezi nimi je i další dopis z 19. listopadu 2004, ve kterém ministr Paroubek generálnímu řediteli Czech Venture Partners s.r.o oznamoval, že vydal pokyn, aby „zmíněná advokátní kancelář“ dokonce připravila Dohodu o narovnání.

Utajená arbitráž

Tento ministerský příslib vyrovnání sám o sobě později stačil holandské mateřské firmě onoho českého „eseróčka“ k vyvolání arbitráže proti České republice. Česká republika ani ministerstvo neměly přitom v té chvíli vůči společnosti Czech Venture Partners, s. r. o vůbec žádné závazky. Jednat s ní nebylo o čem. Firma sice po výpovědi arbitráží vyhrožovala, ale když ji náměstek Petr Forman opakovaně vyzýval, ať ji podá, nikdy nesebrala odvahu. Až do setkání s Jiřím Paroubkem.

Také tato zbytečná a velmi neobvyklá utajená arbitráž, která daňové poplatníky stála více než čtyřicet milionů korun, nebyla nikdy vyšetřována. Dochovaný podkladový materiál pro jednání vlády z listopadu 2005 navíc prokazuje, že premiér Paroubek osobně prosadil zkrácení připomínkového řízení resortů k možnosti arbitráže – a především její naprosto unikátní utajení. Jde o jedinou tajnou arbitráž v polistopadové historii České republiky.

Stát v mezinárodní arbitráži v Mnichově zastupovalo ze zákona ministerstvo financí, kterému ovšem ministerstvo pro místní rozvoj nepředalo potřebné podklady a dokumenty. Docent Vladimír Balaš, který u arbitráže vystupoval jako právník státu, nebyl dodnes zbaven mlčenlivosti. Hlavní poradce Jiřího Paroubka Václav Kupka a bývalý šéf nadace Bohumil Kratochvíl v arbitráži také vystoupili jako svědci – ovšem proti České republice. Dodejme, že svědectví v arbitráži nelze vymáhat. Zaměstnanci ministerstva svědčili proti zájmům České republiky dobrovolně… Kdo jim to „doporučil“?

Vláda později hned ve čtyřech svých usneseních z let 2007-8 potvrdila rozsáhlé zpronevěry fondů PHARE na ministerstvu pro místní rozvoj – a nakonec to muselo uznat i samo ministerstvo. „… MMR má v současné době k dispozici cca polovinu částky původně poskytnuté z EU. Druhá polovina částky byla z části investována v souladu s memorandy, z části zpronevěřena či vynaložena na krytí diskutabilních nákladů (pravděpodobně neslučitelných s memorandy).“ (Memorandum byla závazná dohoda ministerstva a pražského zastoupení Evropské komise.) Nic z těchto závažných zjištění nebylo, samozřejmě, nikdy vyšetřováno.

Úředníci ministerstva pro všechna čtyři zasedání vlády připravili otevřeně nepravdivé podkladové materiály. Ještě v citovaném dokumentu z 27. října 2007 ministerstvo tvrdilo vládě, že „Povodně v roce 2002 zničily veškeré archívy, a MMR tedy nemá dokumentaci, kterou by mohla použít k prokázání oprávněného využívání prostředků PHARE. …“ Ale jak mohly být dokumenty, údajně zničené povodněmi v srpnu 2002, nalezeny o pět měsíců později na chodbě ministerstva v krabicích určených ke skartaci? Ještě v prosinci 2007 Reportéři ČT dokázali všechny důležité dokumenty dohledat a natočit nepoškozené. Ministerstvo pro místní rozvoj bylo usvědčeno ze lži – a nic se nestalo. O dokumenty, jasně prokazující korupci na ministerstvu, se dodnes nikdo nezajímal. Klamání vlády, naplňující podstatu trestného činu zkreslování výsledků hospodářské činnosti, nebylo nikdy vyšetřováno.

Zametání stop a likvidace svědků

Vraťme se však zpět do roku 2005. Pražské Vrchní státní zastupitelství nezačalo vyšetřovat korupci, na kterou upozornilo písemné stanovisko jemu nadřízeného Nejvyššího státního zastupitelství z května 2004. Soustředilo se naopak na ty, kdo korupci odhalili – na teď už odvolaného náměstka Petra Formana a jím přizvaného odborníka, nového likvidátora Nadace pro rozvoj regionů doktora Radima Špačka. Byli zatčeni a strávili měsíc ve vazbě. Státní zástupce Boris Havel, vyšetřovatel protikorupční policie Gejza Rakaš i Jiří Paroubek shodně před novináři zdůrazňovali, že o minulost, tedy o skutečné rozkrádání stovek milionů z fondů PHARE, se policie ani státní zastupitelství zajímat nebudou.

Vyšetřovalo se něco úplně nového – amatérský pokus skupiny podnikatelů, kteří se zřejmě pokusili přisvojit si skoro sto padesát milionů korun, které si ministerstvo několik měsíců „zapomnělo“ převést z účtu mezitím prodané společnosti z portfolia bývalé ministerské nadace. Aby totiž bylo všechno podle zákona, měly se jednotlivé fondy Nadace prodat jako prázdné firmy bez majetku. Ten byl předem převeden na jednu akcii, která měla být při prodeji, nebo bezprostředně po něm, už v majetku ministerstva. Stačil jediný podpis Jiřího Paroubka. „Šest měsíců jsme je horem dolem žádali, aby dodrželi postup schválený opakovaně poradami předešlého vedení ministerstva, tedy aby převzali kontrolní akcii a s tím i všechny prostředky. Kdyby to udělali, žádný případ by nebyl. Ale oni nechtěli, aby Holanďani museli svůj domnělý nárok dokazovat ve sporu se soukromou společností, proti které by u soudu neměli ani důkazy, a museli by tam čelit naopak stanovisku Nejvyššího státního zastupitelství. Ministerstvo se ale chtělo srovnat s Holanďany za každou cenu,“ řekl o tom Petr Forman.

„To je jenom popis situace, který toho moc nevysvětluje“ – tvrdí advokát Jan Kalvoda, obeznámený s případem. „Forman a Špaček si zřejmě neuvědomili, že pokud by prosadili fair vyšetření věci, odůvodněné tehdy v roce 2004 i podle Nejvyššího státního zastupitelství, muselo by se trestně stíhat bůhvíkolik osob – a s napojením na politiku. Vůbec jim nedošlo, jak je to vážné. Že se buď prosadí právo, anebo oni dva budou zašlapáni a zostuzeni. Nic mezitím nebylo možné. Nikdo nesměl zkoumat, kdo tak dlouhou dobu politicky kryl primitivní chmátku braní provizí za pouhé posílání peněz mezi fondy, které takzvaní poradci spravovali. Měli přitom brát provize pouze za skutečně investované prostředky, ne za účetní finty. Takhle jednoduché to totiž zřejmě bylo“ - říká Jan Kalvoda.

Dodejme ještě jednu „přitěžující“ okolnost. Pokud by se postupovalo podle Transformačního plánu, dostaly by se usvědčující dokumenty z minulosti prodejem jednotlivých fondů mimo kontrolu ministerstva. Nikdo by už nikdy nemohl tvrdit, že se dokumenty nezachovaly, že se ještě nepořizovaly jejich povinné elektronické kopie, že se ztratily nebo zničily při povodních…

Finta zločinného spolčení

Státní zástupce Boris Havel proto na podzim 2005 jednoduše a bez důkazu prohlásil, že odhalil zločinné spolčení. Od samého počátku k němu prý patřili i Petr Forman a Dr. Radim Špaček. Nevadilo, že osm z devíti ostatních podezřelých ani neznali. Nevadilo, že policii i soudu prokázali, že sami opakovaně, i poté, co dostali výpověď a museli ministerstvo opustit, po dobu téměř sedmi měsíců varovali Jiřího Paroubka, jeho podřízené i další členy vlády, že nesplnění zákonné povinnosti ministerstva převzít zbývající finanční prostředky fondů vytváří riziko, že se o to pokusí někdo jiný. Nikoho to nezajímalo. „Zvlášť smutnou zkušeností pro mne bylo zacházení s fakty ze strany státního zastupitelství. Kdybychom takhle pracovali my inženýři, spadnou všechny mosty,“ prohlásil Petr Forman.

Ani toto prokazatelné „opomenutí“ vedení ministerstva konat s povinností řádného hospodáře a převzít akcii do majetku státu, nebylo nikdy vyšetřováno.

Ze začátku se mohlo zdát, že narychlo spíchnuté obvinění Petra Formana a Radima Špačka nemůže obstát. Státní zástupce Boris Havel proto v listopadu 2005, tedy ve chvíli, kdy teprve probíhalo šetření a kdy v ČR ještě nebylo podáno ani formální obvinění, učinil nezvyklý krok. Napsal oficiální dopis zastoupení teď už Evropské komise v Praze. Bez ohledu na presumpci neviny v něm Bruselu kategoricky oznámil odhalení Vrchního státního zastupitelství, že „protiprávním jednáním skupiny osob došlo k poškození finančních a ekonomických zájmů Evropských společenství…“ Výši údajné zpronevěry vyčíslil na více než dvě stě třicet pět milionů korun.

Zástupci Evropské komise požadovali rychlé vysvětlení a – logicky - i vrácení peněz. Přestože z účtů ministerstva nezmizela ani koruna, na světě najednou byly škoda i zločin. Ministerstvo financí, které s Bruselem následně vedlo složitá jednání, od ministerstva pro místní rozvoj opět nedostalo všechny potřebné dokumenty a informace. Po dlouhých jednáních vláda do Bruselu oněch dvě stě třicet pět milionů korun raději vrátila. Bylo to vůbec poprvé, kdy kandidátská země musela Evropské komisi vracet peníze z přístupových fondů. Výměnou za to Brusel netrval na detailním prozkoumání celé historie evropských fondů na ministerstvu pro místní rozvoj od jejich počátku v roce 1994. Bylo zameteno.

Ani toto nezákonné jednání nebylo nikdy vyšetřováno a nikdo za ně nebyl obviněn. Ministerstvo pro místní rozvoj, které vládě později přiznalo, že část jím spravovaných evropských fondů byla „zpronevěřena či vynaložena na krytí diskutabilních nákladů“, se naopak rychle připojilo k obžalobě, a ještě dnes požaduje státním zástupcem vypočítanou náhradu škody od obžalovaných.

Pravda bolí – ale ne ty mocné

Ing. Petr Forman a Dr. Radim Špaček v mnichovské arbitráži dobrovolně svědčili ve prospěch České republiky. V té době už byli tímto státem obviněni jako zločinci. Mezinárodní rozhodci v Mnichově, poněkud překvapení angažovaností státních úředníků na straně žalující ten samý stát, doporučili raději oběma stranám dohodu. Česká republika tedy spor neprohrála. Přesto urychleně zaplatila žalobci, podle sdělení Ministerstva financí z července 2016, jeden a půl milionu euro. Podmínky této podivné dohody o narovnání jsou dodnes utajovány – a to i přesto, že se jedná o prostředky veřejných rozpočtů.

Dr. Radim Špaček byl v následujících letech nejprve osvobozen Městským soudem v Praze. V ústním odůvodnění rozsudku soudce Braun postup Vrchního státního zastupitelství i policie razantně odsoudil. Nechtěně k tomu napomohl i Jiří Paroubek, který jako svědek u soudu, v přítomnosti autora, nejprve tvrdil, že si nevzpomíná na stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství či varování ředitele jeho vlastního odboru vnitřního auditu. Neznal prý ani Transformační plán. Nevěděl, na základě jakých právních rozborů se rozhodoval, ani kdo je zpracoval. S naprosto vážnou tváří soudu tvrdil, že se rozhodoval na základě „svého šestého smyslu“. Obrátil teprve, když mu soudce Braun začal předkládat dokumenty s jeho vlastní rukou psanými poznámkami. Nakonec přiznal i schůzky s CVP. Prý dělal jen to, co mu poradili jeho vlastní poradci a právníci…

Odvolací Vrchní soud v Praze osvobozující rozsudek odmítl a vrátil případ k přešetření. Dvakrát – a na třetí pokus raději rozhodl sám. Bez jediného přímého důkazu odsoudil doktora Radima Špačka „za zvlášť závažný zločin podvodu“ k nepodmíněnému trestu čtyř let vězení a zaplacení téměř třiceti milionů „náhrady škody“. Jako nezávislý likvidátor si totiž dovolil prodat Regionální podnikatelský fond, jednu ze dvou posledních firem z portfolia nadace v likvidaci. Získal za ní dokonce o osm milionů vyšší cenu, než stanovil znalecký posudek. Jednal přesně podle Transformačního plánu, schváleného, zopakujme to, na osmi jednáních předchozím vedením ministerstva. Ale přesně to soud označil za podvod. Radim Špaček podle něj jednal „pod záminkou transformace Nadace pro rozvoj regionů na základě tzv.transformačního plánu“. Strategický dokument ministerstva soud posoudil jako předem připravované spiknutí. To, že stát později v podvodné arbitráži dobrovolně a bezdůvodně vyhodil z okna více než čtyřicet milionů korun už soudce Vrchního soudu, samozřejmě, nezajímalo.

Pravda je jinde - ale nikoho to nezajímá

Pokud by Paroubkovo ministerstvo jednalo podle Transformačního plánu, nemohlo by se „dohodnout“ s onou poradenskou firmou. Ostatně, přiznal to i citovaný rozsudek Vrchního soudu: Členové Rady Nadace prý byli „… ponecháni a udržováni v mylném přesvědčení, že společnost Regionální podnikatelský fond, spol. s r.o. nebude prodána, dokud nedojde k vyřešení vztahů se společností Czech Venture Partners“. Zopakujme si, že žádné vztahy neexistovaly, protože firma dostala platnou výpověď. Platné bylo i doporučení Nejvyššího státního zastupitelství, spatřující v její činnosti „zvlášť závažnou trestnou činnost“. V ústním odůvodnění rozsudku použil soudce Vrchního soudu, opět za přítomnosti autora, i zcela nepravdivou informaci o údajně příliš vysoké odměně, kterou si prý odsouzený nechal vyplatit. Toto tvrzení se přitom nikdy předtím v rozsáhlém soudním spise neobjevilo. Kde k němu soudce Mazák přišel?

V listopadu 2015 Radim Špaček nastoupil do věznice v Hradci Králové. Jeho dovolání na jaře z formálních důvodů smetl i Nejvyšší soud, aniž by se vůbec vyrovnal se závažnými argumenty jeho obhajoby či s podivným postupem státního zástupce a Vrchního soudu. V dubnu podal jeho právník stížnost k Ústavnímu soudu. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán dostal hned několik návrhů na podání stížnosti pro porušení zákona. Interpelaci poslance Ivana Gabala proto se všemi ostatními návrhy raději poslal k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Kauza se tedy jenom vrátila tam, kde v roce 2004 začala. V červnu 2017 Ústavní soud zamítl s konečnou platností i ústavní stížnost Radima Špačka. K nově nalezeným dokumentům, prokazujícím zjevná pochybení policie, státního zastupitelství i soudů v této věci, se odmítl vyjádřit.

Ing. Petr Forman byl Městským soudem v Praze osvobozen už dvakrát. Vrchní soud ale i napotřetí jeho případ vrátil zpět s tvrdým doporučením vyslovit trest. Jednání Městského soudu nyní bylo odloženo na duben a bude pokračovat v červenci. „Už Švejk říkal, že za nic se dává aspoň pět let,“ říká Petr Forman po dvanácti letech zkoušek se smutným úsměvem, „ve hře je stále příliš mnoho zájmů a pochybení mocných, na která je zřejmě potřeba zapomenout.“

Ponaučení nakonec

Když v roce 2007 protikorupční služba Evropské unie OLAF nakrátko vyšetřovala podivné události na ministerstvu pro místní rozvoj, jedna z vyšetřovacích verzí se pokoušela objasnit vztahy poradenské firmy s politickými špičkami ODS a ČSSD, především na severní Moravě. Velmi překvapující byla v této souvislosti zjištění o angažovanosti hlavního představitele mise Evropských společenství v Praze, holandského diplomata Joannese Ter Haara, který působil v České republice mezi roky 1996 a 1998. Vyšetřování OLAF však bylo pro nedostatek důkazů a spolupráce ze strany českých orgánů dosti rychle zastaveno.

Ter Haar tehdy tvrdil, že nikoho ze zúčastněných neznal. Už v roce 2000 se však stal jedním ze společníků v holandské společnosti K+Venture Partners, která o rok později vstoupila do CVP a zastupovala její zájmy v arbitráži pod záminkou, že český stát ohrozil holandské investice. Podle holandských rejstříků nemá tato firma ani jednoho zaměstnance a sídlí, spolu s více než šedesáti jinými firmami, v rodinném domku u golfového hřiště ve dvacetitisícovém městě Groesbeek u německých hranic. Jen o několik let později se Ter Haarovo jméno objevilo i v českém obchodním rejstříku. Stal se oficiálním společníkem v jedné z firem oněch bývalých poradců ministerstva pro místní rozvoj.

Z dnes už bývalého diplomata se stal úspěšný developer a vlastník několika exkluzivních obytných komplexů přestavěných z bývalých nábřežních skladišť ve Velké Británii, zámku ve francouzské Dordogne, přestavěného na luxusní byty, řady restaurovaných historických domů v centru Bruselu a několika drahých investic v africké Botswaně na své privátní farmě o dvanácti stech hektarech. Kdysi se zde oženil s paní Jacqueline, sestrou dnešního botswanského prezidenta Iana Khamy, a stal se na několik let dokonce jeho nejvyšším ekonomickým poradcem. Jejich dva synové Marcus a Dale mají velký vliv v ekonomice země. Dale je generálním ředitelem CIC Energy – největšího podniku v Botswaně, který těží uhlí a staví největší uhelnou elektrárnu v zemi pro dodávky elektrické energie do Jihoafrické republiky. Marcus je ředitelem největší podnikatelské skupiny v turistickém ruchu – Wilderness Holdings Limited. Je zároveň i ředitelem prodeje společnosti Diamond Trading Company Botswana a společnosti Mining, Energy and Natural Resources. Podle jihoafrických investigativních novinářů organizace amaBhungane existuje podezření, že část produkce botswanských diamantových dolů se prodává, řekněme, méně formálními kanály. Výtěžek je údajně investován přes desítky developerských projektů po celém světě. Šéf oné podivné česko-holandské poradenské firmy na českém ministerstvu pro místní rozvoj z přelomu tisíciletí Maarten Gijs Boot je shodou okolností od března 2012 honorárním konzulem Botswany v České republice. Jeho společnosti kontrolují řadu developerských projektů v Evropě. U nás je najdete především v Čeladné, Teplicích, Kuníně a v Praze.

A ještě poslání

Nejstarší zákon soudní spravedlnosti, pocházející z hebrejských a aramejských právních pojednání z doby dávno před naším letopočtem, říká: „Spravedlnost opožděná je spravedlnost odepřená“. Jak by se asi starověcí právníci dívali na dosud neskončené české trestní řízení, probíhající zatím dvanáct let? Jeden z největších moderních filosofů práva John Rawls shrnul samotnou podstatu víry v demokratický stát, zaručující společenský mír a budoucnost pro všechny občany bez rozdílu, do hesla „Justice is fairness“. Krásný český překlad zní „spravedlnost je slušnost“. Česká justice má v tomto ohledu co dohánět.

Jan Urban, březen 2016 – červen 2017
autor je členem Společnosti na obranu nespravedlivě stíhaných


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy