Před více než dvaceti lety vyšla bolavá kniha o válkách v bývalé Jugoslávii. Jmenovala se „Všem sráčům navzdory aneb válka, o které nechcete nic vědět“.

Předcházely tomu desítky cest autora coby novináře, řidiče darovaných sanitek v konvojích organizovaných Člověkem v tísni, doprovod dodávek humanitární pomoci pro dětský fond UNICEF, pak více než rok života v Sarajevu, i odkrývání hromadných hrobů. UNICEF, tedy nejautoritativnější agentura OSN starající se o děti v krizových zónách celého světa, si vážil našich dodávek pro děti, těhotné ženy a kojící matky na všech stranách války v Bosně natolik, že Člověka v tísni jmenoval svojí oficiální partnerskou organizací, což bylo privilegium udělované jenom několika nejlepším nevládním organizacím ve světě. Nic z toho pan Ovčáček neví.

Měli jsme i vlastní nevelkou dopravní jednotku, přezdívanou Czech battalion, v oficiální komunikaci UNPROFOR a agentur OSN zvané Czechbat. Bylo to vyznamenání, protože jinak se zkratka batalionu dávala jenom vojenským jednotkám mezinárodních sil. Dva z našich řidičů, Angličané Neil a Tony, v létě 1995 při tom zahynuli. Sestřelil je povstalecký kulomet, když v bílém, jasně označeném Bedfordu sjížděli strmou horskou cestou k obklíčenému Sarajevu s nákladem sušeného mléka.

V té knize o nich stojí: „Jezdili na všechny strany fronty a místo vynášení soudů chtěli rozumět. U Jablanice je jednou Bosňáci vyhnali z aut a vyhrožovali smrtí, pokud nepřestanou „vozit zbraně Srbům“. Bosenští Srbové jim zaminovali cestu před i za konvojem. Museli jet krokem, po centimetrech. V pohodlí někde daleko trousí chytráci povýšené úšklebky. Mluví o naivitě, levičáctví, nezodpovědnosti, psychické nestabilitě, dějinách a osudovosti etnicity. Neil toho nikdy moc nenamluvil, ale těmhle lidem, soudícím bez znalosti fakt, bez soucitu a odvahy, říkal „sráči“. Sráči. Přebírám to od něj. Uráží mě, že v Sarajevu nezavadíš o českého novináře nebo diplomata. Štve mě zbabělá povrchnost soudů našich politiků. Pojedeme znovu, protože když to neuděláme my, tak ztratíme právo ptát se, kdo to udělá. Všem sráčům navzdory.“

Pomáháme ve válkách a přírodních katastrofách. Stovky našich profesionálů pod českou vlajkou a značkou Člověka v tísni ve smutku světa pomáhají zachraňovat lidství a slušnost. Třeba jenom proto, aby, až to skončí, bylo možné věřit sousedům. Aby bylo možné být slušný. Někteří, jako třeba ti v Sýrii, nebo Tony a Neil v Bosně, při tom zahynou. Je to cena, kterou platili slušní lidé všech věků. Česká nevládní organizace Člověk v tísni dnes zásobuje v Sýrii každý den čtvrt milionu lidí, kteří by jinak nejspíše skončili v uprchlických táborech nebo na cestě do Evropy. Pan Ovčáček mele nesmysly o tom, že podporujeme válku. Mluvka, který bez úcty uráží i naše veterány, namísto, aby v úctě mlčel před jejich zkušenostmi a oběťmi.

Po více než dvaceti letech za mnou přišli dva mladí nakladatelé ze slovenského nakladatelství Absynt s tím, že tu knihu chtějí vydat znovu. „Blázníte?“ – ptal jsem se - „vždyť je to víc než dvacet let staré“. Prý, že sráči nezmizeli a jsou čím dál drzejší. A tak - po více než dvaceti letech - vyšla už dvě nová vydání. Všem sráčům navzdory…

Autor v roce 1993 pomáhal zakládat Nadaci Člověk v tísni a je dodnes členem dozorčí rady stejnojmenné obecně prospěšné společnosti.