Československý sen

13. 05. 2018 | 12:57
Přečteno 3891 krát
Má vlast, Československo, jediná duchovní vlast, kterou kdy budu mít, byla především snem. Nádherným snem o znovunastolení spravedlnosti a rovnosti všech lidí, jejichž občanství a loajalita budou nadřazeny etnicitě a jazyku. Snem natolik omamným, že pro něj lidé umírali ve dvou světových válkách, v nacistických i komunistických koncentrácích a na popravištích. Sen, který se, bohužel, nikdy nestal skutečností.

Sto let po roce 1918 je původní území Československa rozděleno mezi tři etnicky definované státy bez úplné a pravdivé paměti. Jaký smysl tedy, a jakou přidanou hodnotu mělo rozbití stovkami let budovaného a do začátku první světové války rychle se demokratizujícího rakousko-uherského mnohonárodního soustátí ve střední Evropě s příkladně fungujícím jednotným hospodářským, právním a dopravním systémem?

Elity moderní českojazyčné společnosti, vyrostlé v reakci na průmyslovou revoluci, odmítly vnímat historii jako souvislý příběh. Generace „buditelů“ vytvořila účelový narativ dějin jednoho etnika, předstírající jednotu českého jazyka a celého území historického Českého království. Ikonickým dílem této nepřesnosti se stala monumentální práce Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Národní „křisitelé“, „buditelé“ či „obrozenci“ tak vymezili život českého národního společenství úzce a převážně kulturně, jako obranu domnělých „historických práv“ a jazykové výlučnosti, aniž by kdy definovali a diskutovali odlišný souhrn moderních hodnot pro budoucnost. Takový přístup měl ovšem zásadní slabinu - vědomě vylučoval kontext regionu, jehož základním smyslem po řadu století bylo právě soužití různojazyčných etnik a kultur v jednom státě.

České politické sebevnímání se v devatenáctém století etablovalo náhle a pod vnějším tlakem nově sjednocovaného němectví. Historicky budovaná regionalita Rakouska-Uherska přestala být v soutěži s jazykově definovanou sebestředností v českém prostředí vnímána jako hodnota a výhoda obecného civilizačního a demokratizačního rozvoje. Důsledkem bylo razantní zúžení prostoru výměny informací a vzájemného poznání, které tak od samého počátku a na mnoho generací oslabilo českou společenskou diskuzi i politiku. Vyjednávání a kompromis byly s ohledem na exaltovanost českých poměrů a momentální strnulost vídeňského establishmentu vyloučeny. Kultura mezitím přestala být výsostným prostorem vzdělanců a stala se v celé Evropě úzkým nástrojem masové politiky „národních zájmů“ - a tím nutně i konfrontace s jinými. Zbývalo už jen čekání na konflikt.

Nikdo nemohl předpokládat, že rakousko-srbská válka z léta 1914 přeroste do zcela nového globálního fenoménu, konfliktu zestátněných ekonomik, celonárodních mobilizací, totální centralizace moci do rukou exekutivy a všemocné nenávistné propagandy. Válka změnila všechno. Mír roku 1918 ale ani v nejmenším nepřinesl zklidnění a stal se jen pokračováním války jinými prostředky. Poražení shodně vnímali mírové podmínky jako navýsost nespravedlivé a vítězové neudělali nic pro obnovu hospodářské a sociální stability na kontinentě. Monarchistické režimy v Rusku, Německu i Rakousko-Uhersku se pod tíhou porážky zhroutily. Nenahradila je parlamentní demokracie, ale v Rusku, Polsku, Německu a Maďarsku jen další násilné konflikty, ekonomický propad a autoritářské režimy – a nic z toho nebylo ve prospěch rozvoje demokracie a míru.

Vymyšlený stát

Koncept československé státnosti vznikl v době války jako intelektuální konstrukt malé skupinky exulantů – z politiků v ní byli pouze dva poslanci - a co bylo horší, bez pro okolní svět předvídatelného a stabilního politicky pozitivního obsahu. Byl to koncept ne-národní, nediskutovaný společností, stvořený a prosazený shora, ve specifické chvíli světové krize. Teprve na Štědrý den 1915 napsal Milan Rastislav Štefánik francouzskému premiérovi Briandovi: „Deset milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska, obrátilo se provoláním o pomoc k dohodovým mocnostem, přejíce si svého osvobození politického a hospodářského.“ (Doložený údaj z té doby je nejvýše osm a půl milionu Čechů, Slováků, Poláků a Rusínů. Vědomé zkreslování informací vůči Dohodovým vládám a novinářům bylo pro Štefánika a především pro Edvarda Beneše v té době běžným a přijatelným postupem).

Vskutku brilantní improvizace a obrovský pracovní výkon nepočetné skupiny českého a slovenského politického exilu, soustředěného kolem profesora Masaryka, se při jednáních se spojeneckými vládami mohly postupně opřít hlavně o jejich jen těžko uvěřitelnou neznalost středoevropských reálií, stejně jako o jejich pomstychtivou snahu ponížit Německo a Rakousko-Uhersko. Radikalizovanému Masarykovi, který původně snil o středoevropské „federalizaci podle švýcarského vzoru“, se nakonec podařilo zvrátit i rozumný návrh amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918 na „vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska“. V chaosu konce první světové války ale nakonec nezvítězil velkorysý mír, ale i ty nejradikálnější požadavky vůči poraženým.

Zakládat v takové rozjitřené situaci zcela nový „vymyšlený“ a „národní“ stát pro nikdy neexistující československý národ – podle účelové teorie o Češích a Slovácích jako dvou jeho větvích - bylo přinejmenším riskantní. Československý Národní výbor 28. října 1918 vyhlásil nový stát jménem „československého národa“, jako by nechtěl vnímat, že čeští Němci tvořili v Čechách a na Moravě celých 33% a Maďaři na Slovensku 22% a na Podkarpatské Rusi 17% obyvatelstva. Učinil tak ve spěchu a pod tlakem o týden dříve zveřejněného prohlášení německých poslanců z českých zemí, kteří vyhlásili, s odvoláním se na princip národního sebeurčení a 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, úmysl vytvořit republiku Německé Rakousko, zahrnující i čtyři „sudetské kantony“ v Čechách a na Moravě. Vítězné mocnosti ovšem tyto nároky neuznaly a ve všem naopak vyšly vstříc československé myšlence.

Rozporuplnost nového státoprávního ustavení si velmi dobře uvědomoval především první prezident nového státu Tomáš Garrigue Masaryk. Hned druhého dne po svém návratu z emigrace 22. prosince 1918 pronesl na Pražském hradě „Poselství Národnímu shromáždění“ (malou část z něj pronesl ve slovenštině), ve kterém zmínil i „naše německé krajany“. Nekompromisně však hájil územní jednotu „naší vlasti“: „Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky.“ O den později ale symbolicky navštívil představení v Německém divadle a pohovořil o „naší společné vlasti“. Jen o pár měsíců později v březnu 1919 však Nejvyšší správní soud judikoval, že „národní stát má právo uplatnit svůj národní charakter a menšiny nemohou nárokovat, aby v ohledu národním a zejména jazykovém byly ve všech směrech a naprosto postaveny na roveň příslušníkům národa československého“. Z pohledu zachování míru a omezení možností nových konfliktů ve Střední Evropě tak s objevením Československa ve skutečnosti vzniklo jen další ohnisko etnických problémů pro budoucnost.

první část textu
psáno pro www.pritomnost.cz

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy