Anatomie zázraku

25. 08. 2019 | 21:24
Přečteno 2429 krát
Kritické zamyšlení nad 17.listopadem 1989

„Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; a pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních lidu i před soudem: a tak jednak přemlouváním, jednak násilím dosáhneme toho, abychom mohli beztrestně jít za svým ziskem.“
Platón, Ústava II, 8; p. 365d, přeložil F. Novotný

Svoboda je jenom možností pravdy, ne její předpokladem. Oslavy výročí čehokoliv se v českém prostředí vyznačují jen rituálním opakováním sebeoslavných rituálů - a téměř vždy vyhýbáním se pravdě. Důležité je přece dojímat se – a pokud by pravda naznačovala, že imaginární „národ“ či „lid“ nebyl v krizích stoprocentně hrdinský a vítězný, nebo, podle potřeby, trpící a tiše vzdorující, musí pokaždé - mnohdy na dlouhá desetiletí – pravda ustoupit do bezpaměti.

Odstup třiceti let každá nastupující generace přirozeně považuje za „dějiny“ - a ty píší většinou jen vítězové. Moje generace, narozená v prvních letech po druhé světové válce, dorůstala v letech šedesátých. Od války uplynulo necelých dvacet let, ale všechno, co bylo před námi, nám připadalo jen jako nedůležitá a s našimi životy nesouvisející temnota. Znali jsme jen vybrané příběhy, ze kterých se později vyklubala lež. Jeden z největších šoků přišel se zjištěním, že řada vlastizrádců z roku 1968 patřila už na konci války k sovětské rezidenturní síti v Obranném zpravodajství a na Ministerstvech vnitra a obrany. A že to byli zločinci, kteří měli na svědomí tisíce životů – masakry za války i při vyhánění německých civilistů, únosy našich občanů do Sovětského svazu, a jen o něco později masové zatýkání, justiční vraždy, vyvlastňování… Nikdo z nich nebyl nikdy potrestán. Ale byli to oni, kdo psal příběhy, na kterých jsme vyrůstali.

I po třiceti letech svobody česká společnost oslavuje jejich lži o „osvobození“ nezištnou Rudou armádou v roce 1945, přestože šlo o nové zotročení - jenom další diktaturou. Věří povídačkám o skvělém a bezchybném prezidentu Benešovi a nevinné demokracii let 45-48, která přitom ve skutečnosti byla genocidní polodiktaturou s cenzurou a tisíci zmizelých i zlikvidovaných. Anebo těm o ne zas tak totalitní „normalizaci“ a údajném hrdinství mlčících… Je historickou konstantou, že velká část české společnosti dává i dnes přednost sebeomluvným lžím před pravdou.

Pro dnešní mladou generaci představuje listopad 1989 už jenom pár hesel, probleskujících z nepoznatelné temnoty primitivní doby dávno zmizelého světa bez počítačů, internetu, mobilních telefonů a sociálních sítí. Ta „temná“ doba jim prostě nemá co sdělit. Proměnil se svět, do „historie“ nenávratně zmizelo Československo i komunismus. Zdánlivě s tím „zmizelým“ světem nemohou mít nic společného. Jenomže právě v něm jsou jejich kořeny – jediné kořeny, které kdy budou mít. Zajímají se o ně? Nebo jim, jako všem generacím před nimi, stačí jen dojímavé historky o cinkání klíči a vítězství pravdy nad lží a nenávistí? Nikdo nemůže popřít, že jsme té chvíli byli svědky zázraku. A bez ohledu na všechno, co se nepovedlo, ten zázrak pokračuje. Poprvé v moderních dějinách – tedy přinejmenším od národního obrození - se nemusíme vymlouvat na cizí moc či zavinění. Za všechno si můžeme sami. Za všechno dobré – i za to nedůstojné a špatné. A nikdo jiný to za nás nezmění. Ejhle, svoboda.

To, co pod vlivem zpráv o brutálním útoku na poklidnou demonstraci na Národní třídě v Praze začalo, byla výhradně jen sebeobranná, nečekaná a neplánovaná, rebelie. Stejně nečekaně však přerostla v masové vypovězení poslušnosti totalitnímu režimu - a během necelých čtyř týdnů v jeho zhroucení. Aspirující nová moc ale byla devastujícím způsobem nepřipravená na velikost a složitost nastávajícího úkolu. Největší historická šance posledních přinejmenším sto padesáti let proto zůstala nevyužita a zplaněla. Přesto zůstává zázrakem.

Do čela probuzení miliónů dosud tichých a trpných se v prvních okamžicích postavily dva zcela nové a logicky nikým nevolené subjekty – Občanské fórum v Praze a Verejnosť proti násiliu v Bratislavě. Byly legitimním výrazem vzpoury proti posttotalitní diktatuře, aniž by v prvních týdnech měly jakoukoliv a sebemenší právní oporu svojí existence. Přesně a jedině tak nabízí osud snad nanejvýš jednou za století společnosti šanci na nové předefinování kategorií dobra a zla, proměnu vlastnictví a práva, či obnovení víry ve spravedlnost a slušnost. Říká se tomu revoluční situace, a na jejím začátku nikdo nemohl tušit, jaké šance a příležitosti přinese.

Proti nim stálo paralyzované, neschopné a přesluhující vedení KSČ, které v té době už definitivně ztratilo podporu gorbačevovského Sovětského svazu, který byl jedinou a poslední zárukou jejich moci. Vlastizrádci, dosazení před dvaceti lety invazí Varšavské smlouvy a sovětskou okupací, mohli ještě v této chvíli sáhnout k rychlému a masívnímu použití síly. Při neorganizovanosti a nezkušenosti jejich oponentů by jim v prvních osmačtyřiceti hodinách po sedmnáctém listopadu určitě stačila jen tvrdá policejní akce s nanejvýš pár desítkami zatčených. K tomu jim však bez sovětské podpory, naštěstí, chyběla elementární odvaha.

V kritické chvíli nekontrolovatelného směřování ke konfliktu byly obě strany bezradné. O nutnosti a možnosti jednání je přesvědčila napohled bláznivá soukromá zprostředkovatelská mise dvou nezávislých jednotlivců, hudebníka Michaela Kocába a básníka a spisovatele Michala Horáčka. Jejich partnerem byl nový poradce předsedy federální vlády Ladislava Adamce Oskar Krejčí, označovaný později za agenta či dokonce rezidenta sovětské tajné služby v Československu. Zůstává faktem, že jenom díky tomuto náhodnému triu se zmatené Československo vyhnulo chaosu a násilí.

Samotné prolomení nedotknutelnosti totalitního režimu a zahájení jednání zástupců Občanského fóra a vlády mělo okamžité důsledky. Na jedné straně legitimizovalo jeho bezprostřední aktéry, ale zároveň fakticky omezilo možnost diskuze uvnitř obou táborů. KSČ byla vyšachována ze hry a její vedení jen o pár dní později (24. listopadu) bezradně kapitulovalo. Naprosto nečekaně se tak vůbec poprvé objevila šance na úplnou změnu politické struktury a režimu. Na straně OF a VPN však nebyl nikdo, kdo by se nabídnuté šance chopil.

Za pouhý jeden týden dramatického postupu, zarámovaného narůstajícími obavami z vyprovokování násilí, asi opravdu nebylo pro OF a VPN možné prodiskutovat strategii či připravit politický program. Politicky orientovanější a zralejší skupiny v pražském disentu, jako byly HOS, Demokratická iniciativa nebo Obroda, se nedokázaly prosadit a byly odsunuty do pozadí. Tempo, cíle a především personální obsazení formujícího se vedení pražského Koordinačního centra Občanského fóra tak od prvních dnů diktovala pouze úzká skupina soustředěná kolem Václava Havla. Vedle skvěle improvizujících a velmi aktivních vyjednávačů Michaela Kocába a Michala Horáčka, kteří připravovali jednání s různými představiteli moci, získali hned od začátku rozhodující vliv dva nejbližší Havlovi spolupracovníci, Alexandr Vondra a Jiří Křižan. Tato výrazně uzavřená rozhodovací struktura marnila čas přípravou detailních scénářů pražských demonstrací, fakticky blokovala programovou diskuzi a nedokázala rozvíjet víc, než jednu taktickou linii. Už po několika dnech se tak OF nechalo vtáhnout do vyjednávání o obsazování vládních a parlamentních pozic. Oslyšeno tak zůstalo vůbec nejzásadnější varování programově asi nejdůkladněji přemýšlejících osobností Občanského fóra, ekologů Ivana Dejmala a Josefa Vavrouška.

Ti hned na počátku položili zásadní otázku: Má být cílem OF formální převzetí moci, tedy „okupování“ institucí komunistického režimu, nebo je třeba chtít institucionální a mocenskou strukturu totality nejprve paralyzovat, zlikvidovat a potom postavit zcela nový demokratický rámec státu? Každá varianta totiž logicky vyžadovala zcela jiný postup a taktiku. Ivan Dejmal dokonce navrhl, aby OF diskutované doplňování vlád a parlamentů bylo vedeno s jediným cílem – prosadit jejich co nejrychlejší rozpuštění, odvolání všech vlád i prezidenta republiky a vypsání svobodných voleb. V přechodném několikaměsíčním období by pak s pomocí dekretů vládlo třicetičlenné česko-slovenské Direktorium. Všechny dekrety by pak zpětně muselo ratifikovat nově zvolené Federální shromáždění. Rázným odstraněním institucionální a mocenské struktury státu, která byla jen zástěrkou skutečné moci partajních sekretariátů, by KSČ jedním rázem přišla o moc i možnost ji ovlivňovat. Příliš nepočetná a příliš unavená skupinka kolem Václava Havla však o ničem tak radikálním nechtěla ani přemýšlet. Z jejich pohledu bylo výhodnější držet se vrabce v hrsti, vyjednávat s komunistickou mocí zdánlivě výhodné kompromisy a dosazovat do funkcí vybrané osobnosti z disentu, ale především neprověřené, ale přitakávající, „nové lidi“. Dejmal a Vavroušek přednesli na jednom hektickém nočním jednání svoje otázky a návrhy, ale nikdo se k nim už nikdy nevrátil. Revoluce skončila pod záminkou právní kontinuity totalitního státu.

Tak se stalo, že už na první jednání s předsedou vlády Adamcem 26.listopadu byl do týmu, který reprezentoval Občanské fórum, přizván Václav Klaus z nomenklaturního Prognostického ústavu, který o pouhých dvanáct dní předtím v rakouské televizi bavil moderátory ORF opatrnickým přitakáváním povlovným reformám v rámci československého komunistického režimu. Ze stejných, čistě marketingových, důvodů byl na tribunu největší demonstrace na Letenské pláni přizván i Miloš Zeman. Oba dva ničí hodnoty listopadové rebelie ještě po třiceti letech.

Kolaps diskuze uvnitř Občanského fóra byl ve stejný den podtržen Václavem Havlem, který naivně prohlásil, že „Občanské fórum splnilo svůj úkol. Nyní nastává čas profesionálů“. A odstěhoval se i se svým týmem z Laterny Magiky. V té chvíli už přitom Občanské fórum prolomilo blokádu státních sdělovacích prostředků a vytlačilo krachující režim z mediálního prostoru. Mělo jasnou iniciativu, podporovanou tlakem stále rozsáhlejších demonstrací ve větších městech i mimořádně efektivní okupační stávkou na vysokých školách a v divadlech. Jenže namísto dalšího stupňování požadavků, na které tlačili studenti, přípravy vlastních expertních týmů, přesunutí pozornosti na vývoj mimo Prahu a oslabování pozic KSČ a její nomenklatury, přišla kapitulace z únavy. Vítězná „revoluce“ se po pouhých třech týdnech, ve chvíli, kdy mohla diktovat jakékoliv podmínky a určovat budoucnost, dobrovolně vzdala kontroly nad všemi nejdůležitějšími oblastmi fungování státu.

Řízení hospodářství a financí odevzdala do rukou nomenklaturním spojenectvím kolem Prognostického ústavu a Státní banky, reprezentovaným skupinou kolem Svatopluka Potáče a Václava Klause. Rezort vnitra byl předán ministru Richardu Sacherovi, lidovci, přesvědčenému o celosvětovém spiknutí svobodných zednářů a odmítajícím zásadní reformu Státní bezpečnosti. Ministerstvo obrany bylo svěřeno komunistickému generálu Miroslavu Vackovi, o kterém se přitom už od začátku vědělo, že se podílel na vypracování plánů na nasazení vojenských jednotek proti listopadovým demonstracím. Bezpochyby kvalitním mezi „novými“ politiky z vůle OF byl naopak nový premiér federální vlády Marian Čalfa. Nic z toho ovšem nebylo při troše sebevědomí a rozmyslu nutné.

Naprosto nedostatečnou pozornost věnovala skupina kolem Václava Havla také situaci na Slovensku. Vůbec poprvé jí začala vnímat jako problém k řešení až po osmém prosinci, kdy Václav Havel přijal kandidaturu na prezidenta republiky a střetl se tak s očekáváním bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ z roku 1968 Alexandra Dubčeka. Ve stejný den byla z Občanského fóra vypuzena nejpočetnější exkomunistická složka předlistopadového disentu, sdružená kolem Klubu Obroda. Měla ambici reprezentovat několik set tisíc lidí, vyloučených z KSČ v čistkách po roce 1968. Snahou její vlivné části bylo zdiskreditovat a finančně zruinovat Komunistickou stranu tvrdým jednáním o odškodnění těch několika set tisíc vyloučených a zbavených zaměstnání po roce 1968. Tím se mělo dostat na stůl i odškodnění všech obětí komunistické zvůle po roce 1948 z prostředků KSČ. Někteří členové Obrody dokonce připravovali jako další krok návrh na vypsání zvláštní pětileté daně pro všechny normalizační členy Komunistické strany a všech jejích represívních složek. Konečný cíl byl jasný, KSČ zcela rozložit a otevřít prostor pro novou levicovou stranu, nezatíženou minulostí.

Stal se ovšem úplný opak. V rozhodujícím okamžiku se nejužší vedení Občanského fóra rozhodlo exkomunistickou opozici delegimitizovat a opřít se o nereformovatelnou neostalinistickou Komunistickou stranu Československa. Její oběti tak byly raději na dlouhou dobu zapomenuty. Strašlivá a nemyslitelná představa německého demokratického Bundestagu, ve kterém by bez ohledu na holocaust a další masové zločiny ještě třicet let po válce zasedali poslanci nacistické strany NSDAP, došla výsměšného naplnění ve svobodné České republice. Stejně jako zůstali nepotrestáni vrazi, soudci a politici z padesátých let, zůstali bez trestu režimní zločinci, soudci i prokurátoři let sedmdesátých a osmdesátých. Třicet let po listopadu komunisté dokonce rozhodují o osudu vlády. Každé jedno veřejné vystoupení dnešní KSČM tak zůstává výsměchem a urážkou všech obětí totality.

Okamžitě po svém zvolení prezidentem Václav Havel vědomě izoloval Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Svému týmu dokonce výslovně zakázal jakékoliv kontakty a předávání informací. Jako politický myslitel se Havel nesmazatelně zapsal coby provokující a zodpovědný tazatel po smyslu politiky, která by měla přenášet hodnoty přes generace a hranice států. V tom byl určitě výjimečným zjevem. Jako výkonný politik ale selhával a nezanechal za sebou žádné, povýtce politické, dědictví.

Souběh chybných strategických rozhodnutí opozice z prvních tří čtyř týdnů po sedmnáctém listopadu určil vývoj dalších desetiletí včetně toho, co dnes mladá generace konfrontuje jako nepřijatelné a nedemokratické. Podstatně propracovanější a kvalitnější strategie ekonomické transformace, představená ekonomickým týmem české vlády premiéra Petra Pitharta, byla shozena ze stolu ideologickými a mediálními triky nového mocenského centra na ministerstvu financí. Razantně kvalitnější výsledky ekonomické transformace hospodářské struktury bývalé NDR, velmi podobné strategii, navržené u nás týmem Františka Vlasáka, to jen o pár let později prokázaly více než jasně. Do sebe zahleděná česká politika a média si toho ani nevšimly. Zůstala jen legenda o „úspěchu“. Václav Klaus dostal, co chtěl. Národní hospodářství sice přišlo o stovky miliard zbytečných „transformačních ztrát“ a český stát o důvěru lidí ve spravedlnost a právo, ale zato vytvořil úzkou oligarchickou vrstvu převážně mladých loajálních „podnikatelů“, kteří dodnes živí a pasou vyvolenou vrstvu „politiků“.

Prospěch tohoto „temného pozadí“ České republiky byl nadřazen všemu. Český stát je proto dodnes jen pouhou kulisou a obstaravatelem jeho zájmů a nedotknutelnosti. Kdo popírá, že v této zemi je možné objednat si policejní šetření, mediální lynč nebo soudní rozsudek, může být jenom slepý, anebo vědomý lhář. Současná moc, ovšem nejenom u nás, dokázala využít informační technologie, počínaje televizí, k postupnému vyprázdnění parlamentní demokracie. Volby jsou dnes doménou nekontrolovatelných obchodníků s negativními emocemi. Technologická „demokracie“ dokázala oddělit spotřebitelské voličstvo téměř dokonale od podstaty demokracie - povinnosti a vůle voličů moc kontrolovat.

Český kontext je ještě o něco složitější. Globální civilizační proměna národních společenství na spotřební společnosti stále stejnějšího vkusu a potřeb, zasáhla českou společnost s ještě nehotovou národní identitou. Václav Havel ve svojí slavné eseji Moc bezmocných v sedmdesátých letech minulého století jako první postřehl, že diktatura může touhu lidí po spotřebě využít ke svému zabezpečení. Nazval novou situaci výstižně post-totalitou, ale nevšiml si, že v české společnosti spotřeba vlastně ve stejné chvíli nahradila nerozvinutou identitu národní.

Je ovšem pravděpodobné, že v této historické chvíli jde o nevyhnutelnou epizodu. Že rozvoj technologií, jako už několikrát v minulosti, prostě předběhl společenské zvyklosti. Už ve dvacátém století se západní společnosti v reakci na dvě iracionální světové války, oddaly spotřebě, která jim měla nahradit víru v hodnoty vyšší, než jsem „já a teď“. Cokoliv, co by to přesahovalo, jako národní identita, víra, povinnost, důstojnost či pravidla, od té doby oslabilo natolik, že zprimitivněl i nejvyšší projev lidského intelektu, bohatost a krása jazyka. Dnešní političtí vůdci si vystačí s nikdy nekončící analýzou epidemických sociálních sítí a krátkými manipulativními výkřiky na Twitteru. Ne nadarmo je „twit“ ve slangové angličtině výraz pro pitomce.

Dnešní mladá generace má oprávněný pocit nového začátku - a znechucení. Dokazuje skvělé a úctyhodné věci - a tvoří páteř i svědomí toho, čemu se říká občanská společnost. Znechucuje ji vyprázdněnost české pseudopolitiky i oné spotřební většiny společnosti. Nechce být manipulována a hledá pevnější, a hlavně, pozitivní hodnoty. Protestuje, ale ještě ani plně nerozumí systému, proti kterému stojí. Nejbližší srážka je přitom už za dveřmi.

Naše generace nemusela dobývat svoji Bastilu. Ta se vzdala sama, sotva jsme se objevili na ulici. Unavená diktatura nám dala svobodu zadarmo. A nám, bohužel, stačilo, že jsme se dostali k moci, které jsme nebyli schopni dát slušná pravidla. Významný český právník a bývalý politik Jan Kalvoda kdysi napsal: „Moc bez pravidel nemůže garantovat ani demokracii, ani svobodu. Zaklínat se ústavními pravidly, ale dodržovat je jen, když se to hodí, to je pouhá karikatura slušného státu“.

Slušný stát nemáme ani třicet let po listopadu 1989. To je základní příčina hodnotové a myšlenkové vyprázdněnosti převážné většiny české politiky i velké části české společnosti. Dnešní vládnoucí kasta „temného pozadí“ se dostala k moci jen s pomocí naivity vůdců listopadové rebelie roku 1989. Bezskrupulózní „politici“, jako Miloš Zeman nebo Václav Klaus, jen poznali dříve, než kdokoli jiný, že většina tehdejší společnosti dá rychle znovu přednost spotřebě před komplikovanějšími hodnotami neustávajícího usilování o lidská práva, důstojnost a demokracii.

Jenomže právě v těch trochu komplikovanějších hodnotách byl skutečný smysl a poslání oné listopadové rebelie. Bez nich a jejich připomínání - a žití - zůstanou oslavy výročí, jak již řečeno, jen rituálním opakováním sebe oslavných rituálů - a určitě vyhýbáním se pravdě. Svoboda je totiž opravdu jenom možností pravdy, ne jejím předpokladem. Naštěstí se zdá, že si to nová generace začíná uvědomovat – a to by byl listopadového zázraku skutečný happy end.

Praha, 15.srpna 2019

Za Platónův citát děkuji příteli Vojtěchu Sedláčkovi, velmistru přesgeneračního optimismu.

Autor byl spoluautorem koncepce i názvu Občanského fóra. V Koordinačním centru OF měl na starosti logistiku a sběr informací. Desátého prosince 1989 oznámil, že nesouhlasí s rozhodováním vedení OF. Nesouhlasil ani s kandidaturou Václava Havla na prezidenta. Namísto aby odešel, poněkud naivně slíbil, že pomůže dovést OF ke svobodným volbám. Od konce ledna do červnových voleb Občanské fórum vedl, byť v něm nikdy nebyl ani zaměstnán, ani placen. Odmítl nabídky všech funkcí. Odešel den po volbách a nikdy nevstoupil do politiky.


psáno pro www.pritomnost.cz

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy