Nabarvené ptáče je nejlepší český film posledních třiceti let.

Milej Václave,

Šli jsme se ženou na Nabarvené ptáče se strachem. Oba toho víme dost o mezních momentech člověčenství. Já asi navíc i něco o pronásledování, útěcích, kriminálech a válkách. O hladu, zoufalství, postupném otupění lidskosti, a chtěných i nechtěných zvěrstvech, kterých jsou lidé v takovém světě schopni. Pořád jsem si připomínal poklonu, kterou ti před lety na premiéře Tobruku vysekl s elegancí sobě vlastní legendární útěkář a veterán RAF Jan Wiener. Naznačil zasalutování a pravil: „Bylo to, jako kdybyste tam byl. Jako kdybyste ten válečný hnus zažil“. Věděl jsem, že jestli to Ptáče někdo může zvládnout, budeš to ty. Přesto jsem měl strach. V českém prostředí, které o takovém světě neví nic, a za tragédii považuje hodinové zdržení na dálnici, je jen málo lidí, schopných takového vhledu. Protože přežívání za hranicí ne-lidskosti, ve světě, ze kterého se nedá vrátit neponičený, normální spotřebitel fungujícího supermarketu a televizní estrády nemůže ani pochopit.

Vzdálenost mezi civilizací a barbarstvím je na útěku před násilím osmačtyřicet hodin bez vody a jídla. Ptáče přichází ze světa ještě před civilizací, ovládaného pověrou, vypitou bigotností, brachiálním odporem k mravnosti a bez úcty k životu. Obraz babičky, která stranou společnosti umývá a krmí malého člověka, který se v její péči má dožít budoucnosti, je strhující. Pak zemře – a s ní i jediný zárodek civilizovanosti, pravidel, úcty v jeho světě. Ptáče se neumí zabít - a tak se snaží jakýmkoliv způsobem přežít ve světě, který mezitím zešílel do války. Ještě se znovu a znovu snaží být dítětem, hodným, něhy schopným a naivním, když se pokouší zachránit koně se zlomenou nohou nebo pohladit rybářku.

Šílený svět se ale chová šíleně i k němu a nakonec ho - logicky -dostane. V té chvíli jsem si vzpomněl na kamaráda filmaře z bosenské války, který kdysi dostal jako „zašívárnu“ místo dokumentaristy na frontě. Jednou prý obsadili kus hor, kde stál na kopci blázinec. Personál z něj pár dní předtím utekl, a pacienti se museli postarat sami o sebe. Ten kamarád říkal, že v té chvíli tam mohl natočit nejdrsnější film o nelidskosti. „V té chvíli jsme tam byli všichni šílení – ale jen někteří na to měli papíry“. Tvoje Ptáče je poselstvím z takového světa, světa, který zase přijde, pokud…

Pokud my… Způsob, jakým jsi na konci otevřel možnost pro naději a hojení časem, je pro mě blízek zázraku. Přál bych si, moc bych si to přál, aby to vidělo co nejvíc lidí. Aby to aspoň někteří pochopili, že je to o nás o všech, o tom, jací jsme a budeme, až budeme zoufalí a hladoví, strachy bez sebe. Pokud se sebou něco neuděláme…

Chtěl bych umět tak nonšalantně zasalutovat jako Honza Wiener – dej mu Pámbu věčný mír. Za nás všechny, co jsme to viděli – děkuju.

P.S.: Je to nejlepší český film od Kočáru do Vídně - a kritici u Café laté ať se jdou bodnout.