Ötzi z Kavkazu

04. 04. 2017 | 10:15
Přečteno 1960 krát
Už pár let mám chuť založit si blog, a když jsem tu možnost dostal, tak jsem si najednou nevěděl rady, co sem dát na začátek. Nechtěl bych, aby to bylo něco, co mě samotného už za dva měsíce nebude zajímat. A pak mě náhoda přivedla k tomu, že jsem zapsal vzpomínku, která se mi často vrací, i když od té doby už uběhlo přes třicet let.

Na toho horala z Kavkazu si vzpomenu vždycky, když někde narazím na zmínku o Otzim: o tom podivuhodném zmrzlém nebožtíkovi, kterého před dvaceti lety vykutali kdesi z alpského ledovce; na člověka, jenž si k nám odskočil z doby měděné. Tehdy on zřejmě zavítal, kam chodit neměl, a jiný člověk doby měděné ho trefil šípem. Otzi nám dnes slouží jako (skoro) živoucí pozdrav z doby před pěti tisícovkama let a vědci na něm čas od času objeví nějakou další pozoruhodnost; naposled je zaujala jeho obuv.

Bylo to v r. 1984 a vraceli jsme se s Janem Štolbou po několika dnech strávených na severním Kavkazu zpátky do Gruzie. „Ne aby vás napadlo chodit na severní Kavkaz; jaou tam bandité!“ varovali nás naši gruzínští přátelé, když nás na cestu pouštěli. - Na stezku k přechodu přes horské sedlo jsme vyráželi z vesnici Horní Balkárie v Kabardino-Balkarské autonomní oblasti. Zachovali jsme se tam jak nevzdělaní pitomci, když jsme u jedné chalupy prosili o nocleh a nedomysleli, že s přijímáním pánských návštěv to v muslimském kulturním okruhu není jen tak. Starší paní nás usadila v kuchyni a běžela kamsi pro syna, protože pro počestnou muslimku je přece naprosto nepřípustné, aby sama přijímala mužské návštěvy. Syn nás počastoval domácí pálenkou a během večera se rozpovídal o trudné historii kraje, kdy z lidí jejich národnosti (totiž balkarské) se jich po stalinském vysídlení vrátila do svých domovů sotva pětina. Nakonec jsme spali pěkně v duchnách. Jurij nám ráno ukázal, kudy se máme vydat na cestu, a popsal nám ji detailně až k příbytku jednonohého pastevce Jusupa. „Jusup vypadá divoce, ale nemusíte se ho bát; pozdravujte ho ode mne, on vás pohostí a ukáže vám cestu dál.“

Vydali jsme se údolím z té polo opuštěné vesnice směrem ke gruzínské hranici. Pak jsme dle návodu odbočili pěšinou do skal a vystoupali jsme na návrší, které se dál k jihu zvedalo k ledovcům. Už zdálky jsme uviděli kamennou chýši, a než jsme se k ní přiblížili, vyšel z ní jednonohý chlapík ze starodávnou berlí pod paží. Mračil se tak, že to bylo patrné i na půl kilometru. Zamávali jsme na něj a zamířili k němu; chlapík uklidnil psy, abychom se mohli přiblížit. Představili jsme se a vyřídili mu pozdrav od Jurije. Jusup nás pozval do své chýše, odložil pušku, kterou měl přes rameno, a vytáhl láhev s kořalkou. Horalé roztávají pomalu (ostatně Otzi je toho příkladem), ale pohostinnost je zase pro muslimy pravidlo. Sklenka na uvítání se nedá odmítnout, a pak přišlo i pozvání na oběd. „Maso už bude hotové,“ hodil pohledem k otevřenému ohništi, nad nímž visel smaltovaný plechový kbelík. V kýblu klokotaly strašné beraní kosti se spoustou šlach a jen s minimem poživatelného masa. Chvilku jsme se bránili, že si raděj otevřeme svoje sardinky, ale Jusupa bylo lepší nedráždit. Když jsem chtěl jsem zapít pachuť po té strašné pálence a rozhlížel jsem se po vodě, Jusup kategoricky přikázal: „Vodu nepij, tady máš bujón!“ a nabral mi otřískaným plechovým hrníčkem vývar z kbelíku.

Když jsme si pověděli odkud jsme a kam jdeme a všecko, co s tím souvisí, bylo na čase mu něco pochválit. „Varovali nás, že na severní Kavkaz nemáme chodit, že jsou tu bandité. A my přitom potkáváme samé hodné a pohostinné lidi!“ povídám ne úplně rozumně. „No jistě, báchorky. Kdepak bandité, ti už tady dávno nejsou!“ pravil neurčitě Jusup. Ale pak najednou strnul, vjela do něj zlost a hlas přešel do výhružné polohy: „A kdo vám to říkal že my jsme bandité? Takže oni si jako myslí, že člověk, který brání svoji zem, že je hned bandita? Člověk, který za svou vlast nasadí život a nepříteli se nevzdá, ten že je bandita?“ - „Ano, ano, víme, slyšeli jsme o tom, jaká je vaše historie, historie balkarského národa; je to hrozné!“ snažili jsme se uklidnit ho. Jusup přešel z výhružného tónu k vyprávění. „Však ani já bez zbraně kroku neudělám. Zbraň je potřeba: na medvědy, a vůbec na každého, kdo by mě chtěl ohrozit. Tady v horách je skutečně nebezpečno: PRO NĚKOHO... Naši otcové bojovali, a budeme bojovat dál.“ Zírali jsme na něj a on se začínal kochat naším údivem. „Naši lidi jsou dobří střelci. Když uvidíš nepřítele v dobrém kožichu, máš ho na mušce na dvě stě kroků, kam si myslíš, že se má zamířit? - Na hlavu, zásadně na hlavu! Přece bys nezničil tak dobrý kožich; však ještě i prodat ho můžeš…!“ Jusup se poprvé začal smát. „No nic, to jsou takové naše báchorky.“

Ani nevím, jaké báchorky jsme ještě museli vyslechnout. Nakonec nám Jusup podrobně popsal další cestu a poradil nám, že přenocovat máme v turbáze, od níž nás dělí už jen pár hodin cesty; z turbázy pak ráno vyrazíme na přechod horského hřebene. Co jsme mohli Jusupovi dát za jeho pohostinnost? Pytle s pemikanem došly, zbývalo nám pár plechovek se sardinkama a k tomu keksy z místního obchodu, a pak pár tabulek čokolády jako železná zásoba ještě z domova. Podávám mu tedy čokoládu. „Čokoládu? Pro mě? To si nechte pro děti, až nějaké potkáte! Třeba tam na té turbáze, tam bude plno DĚTÍ určitě.“ A tak jsme se rozloučili a šli.

Turbáza byla syrová kamenná budova a nacházela se v nadmořské výšce, kde už je jen kamení a nanejvýš trochu lišejníku k tomu. Ohlásili jsme se u správce, který úřadoval v kamrlíku vedle malého generátoru s benzínovým motorem, a zaplatili symbolický poplatek. Prý se budeme muset spokojit s přenocováním na podlaze ve společenské místnosti, protože všechna lůžka v ložnicích jsou obsazená. Odpoledne dorazila výprava z Ruska, která ráno bude pokračovat nahoru do sedla. Výpravu povedou zkušení průvodci; udělali bychom prý nejlíp, kdybychom se přidali k nim. A hned nás jednomu z průvodců představil.

Společenská místnost byla rozlehlá ratejna s kamennýma stěnama a špinavou dřevěnou podlahou; pár lavic, pár stolů a jinak nic, a bylo tam živo. Se svýma svanskýma čapkama ze surové ovčí plsti jsme hned vzbudili pozornost: měli nás napřed za posly z druhé strany hor. Museli jsme vysvětlovat, že nejsme Gruzínci, ale Češi; Čechoslováci. „Čechoslovakia? Jasně že známe! Naši druzja. Váš prezident Husák je u nás v televizi skoro každý den.“

Většina účastníků výpravy byli mladí lidé, ale bylo tam i pár lidí ve středním věku, i starších. Koupili si odborářský zájezd, však to skoro nic nestojí: napřed týden pěšky po horách, a pak týden v Suchumi u moře. Průvodci se poznali na první pohled už podle toho, že na sobě měli červené prošívané bundy - „ puchovky“. Divili se, že chodíme po horách sami. „Jak se tu vyvznáte? Jsme vysoko v horách, tedy je nebezpečno. Přidejte se zítra k naší skupině. Já jsem horský gíd prvního stupně, se mnou se nikdo bát nemusí.“ Chválili si, jak to mají dobře zorganizované: lidi přijdou, na turbáze dostanou dobré boty do hor i teplé bundy; a pak pokračují k moři a tam se budou týden koupat. „Což o to, vy máte boty dobré, jak vidím, ale jak můžete chodit takhle sami bez gída, když to tady neznáte?“ Vysvětlili jsme mu, že tady máme kamaráda, Jusupa, který je místní a všecko potřebné nám vysvětlil. „Jednonohý Jusup, co tady v půli cesty pase ovce, znáš ho, ne?“ Jusupa neznal, zná jenom cestu odsud přes sedlo na další turbázu na gruzínské straně; turisty zdola sem vodí jiný jiný průvodce, ne tak horský.

Venku padla tma, teplota okolo nuly. Někde vedle začal vrčet benzínový motor s generátorem a pod stropem žlutě poblikávaly slabé žárovky. Nehostinnější prostředí si ani nejde představit, ale účastníci výpravy byli před zítřejším výstupem naladěni skoro slavnostně. Jeden z průvodců vytáhl kytaru, hned se kolem něj shluklo několik krásných dívek. Z útržků zpěvu mi dodnes v paměti utkvělo: „… a turističeskoj puťovkoj / nas podaril profsojuznyj komitět...“ Asi to původně měla být ironie, ale holky kytaristu hltaly očima a nikdo se nesmál. Lidi nás zvali k jídlu, dávali se do řeči. Dlouho jsme rozmlouvali se staršími manželi z Kyjeva; byli to lékaři a moc se na přechod těší; přejít hlavní hřeben centrálního Kavkazu byl vždycky jejich sen. Šli brzy spát, a tak i my jsme si ve společenské místnosti podél stěny na zem rozdělali karimatky, vytáhli spacáky a uložili se k spánku. Za chvíli ovšem jeden z horských vůdců donesl magnetofon, odkudsi se vzala i barevná světélka a začala diskotéka. Nevadilo nám to až tak moc; po třech týdnech putování jsme byli ztahaní jak koňové, oba nás bolelo v krku a chvílemi jsme shodně propadali pocitu, že se o nás pokouší horečka; v takovém stavu už jednoho diskotéka nevzruší. Co chvíli o mě někdo zakopnul; několikrát se ozvalo až starostlivě: „Dávejte přece pozor, copak nevidíte, že tady leží člověk?“

O půlnoci mě probudilo ticho a tma: večerka, hluk generátoru ustal, lidi se začali potmě rozcházet. Konečně bude klid! - Ale nebyl. Za chvíli někdo přinesl baterku, znovu zazněla kytara a kolem ní hlouček lidí dal se romanticky do zpěvu. - Však i tak se dá spát. Po hodině mně probudily výbuchy smíchu a výskání. Jeden z Horských vůdců, náčelník nad náčelníky, zpíval jakousi nekonečnou píseň, v jejichž refrénech zněl jeho baryton jako zvon: „četverď blína, četverď blína / pol blína, pol blína / blín, blín…!“ A pak byl vždycky výbuch smíchu a výskání; asi šlo o fanty. Posadil jsem se, abych nepřišel o něco zajímavého. „Pšššt, buďte zticha! Nevidíte, že támhle člověk spí? Úplně jsme ho vzbudil!“ - „Pojď se napít! To vy Češi všichni tak málo pijete?“ - A pak už brzy bylo ráno.

Na vrcholy hor se ráno vyráží s rozedněním. Nechali jsme skupinu odejít, vylezli ze spacáků, na benzínovém vařiči si ze sušeného mléka udělali kaši, rozloučili se se správcem a vyrazili vzhůru. Výstup do sedla obnášel asi 1000 m převýšení a nepředstavoval žádný problém, jenomže pršelo a s přibývající výškou se déšť změnil v sníh. Ještěže jsme měli prošlápnutou cestu. Mezi hradbama černých skal jsem se vždycky cítil stísněně a Kavkaz je ze všech hor snad nejpochmurnější. Nikdy jsem se tak netěšil na Bílé Karpaty s hebkou trávou, jako na Kavkaze. Ale jak člověk stoupá výš a výš jak po mega schodišti z podesty na podestu a ocitá se sám nad vrcholkama skal, tak se nebe rozšiřuje a dochází ke katarzi. Přehoupnout se přes horský hřbet je vždy slavnostní; rozhlížíme se, kde je ten bod zvratu a zároveň i vyhlížíme kamenné „mužíky“, tedy drobné mohyly, které vyznačují, kudy jde cesta dál. Jak jsme se octli nahoře v sedle, tak začalo foukat a stopy v čerstvém sněhu byly zaváté. A najednou – panebože, nešálí mě zrak? - rozeznáváme ve sněhu ležící lidské tělo, částečně již zapadané sněhem. Pospícháme k němu, chvílemi doufáme, že to jsou jen pohozené svršky nebo odložený ruksak. Tenhle okamžik mi v paměti posléze tak splynul s představou o nálezu Otziho, že si jinou postavu než toho předvěkého zčernalého chlapíka už nedovedu představit. Tohoto Otziho se nám však brzy podařilo oživit: byl to jeden z horských gídů, totálně namol, kterému se nechtělo pokračovat se skupinou přes sedlo, a tak se rozhodl, že tady na ostatní počká a přidá se, až se budou vracet. Tvářil se dotčeně, že ho budíme, a ani nám nepoděkoval za to, že jsme jej vyrvali ze spárů smrti. - Ani nevím, co dělal, když jsme ho opustili; asi spal dál.

Na gruzínské straně chumelilo ostošest. Rychle jsme sestupovali do Jižní Osetie a po necelé hodině jsme pár set metrů pod sedlem dohnali turistickou skupinu z naší turbázy. Tam se nám vyjevila pointa příběhu. Horští vůdci se rozhodli, že hlouběji do údolí už se skupinou sestupovat nebudou, že návrat by pro ně představoval příliš velkou námahu. V třiceticentimetrové vrstvě čerstvě napadaného sněhu tam ruští turisté hopkali v ponožkách a bez znatelnějších emocí se přezouvali do kecek. A vraceli gídům teplé bundy. Čtveřice ruských průvodců cpala boty a bundy do ruksaků, aby je přes sedlo odnesli zpátky na turbázu. Potkali jsme tam i ty dva lékaře z Kijeva: dali si přes ponožky igelitové pytlíky a s těmi se obouvali do polokecek, vršky pytlíků nahoře kolem nohavic měli omotané provázkem. „Náš člověk si vždycky nějak poradí, ještěže jsem měl u sebe provázek!“ usmál se smutně pan doktor.

Co asi mezitím dělá tam nahoře náš Otzi? Možná, že tam spí dodnes.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy