Za studentských let jsme si s kolegy udělali lešenářské zkoušky a přivydělávali si tím, že jsme stavěli trubkové lešení. Je to zábavná hra: něco jako merkur, ale ve velkém. Člověk si hraje a hraje a hraje, a najednou zjistí, že je čtyřicet metrů nad zemí a je to jakoby nic. A už ani nedovede pochopit, jak se bál, když dokončil druhé patro, vylezl na něj a hned se mu z těch čtyř metrů zatočila hlava.

První velké lešení jsme stavěli kolem věže na zámku v Březnici. Dobře se mi vybavuje ten velebný pocit, když lešení vyrostlo nad úroveň okolních střech a na stromy jsme se začali dívat shora. Pozemský hluk byl najednou už jen kdesi dole a okolo nás bylo ticho. Nebe se přiblížilo a ptáci se stali našimi soudruhy.

S dalším zbudovaným podlažím jsme se ocitli v úrovni poslední řady oken; nad nimi se věž už lomila do střechy. Nahlížíme do oken, co tam uvnitř asi je. Přes vrstvu špíny a závoj pavučin si to můžeme spíš jen představit: nějaké harampádí.
Jedno okno je rozbité, z roztříštěné tabulky jeden velký střep vypadnul. Nebude to na nás? Asi bude, protože jsem to byl já, kdo včera při vztyčování šestimetrové stojiny horním koncem trubky do okna drbnul.

A najednou jsme to uviděli: za rozbitou tabulkou mezi vnitřním a vnějším oknem dříme černý pták, kavka! Asi zkoumala co je to za díru díru, možná se jí nějaký střep zalíbil, a přitom zapadla mezi okna a teď nemůže ven. Foťa je horolezec a nedávno ošetřoval otevřenou zlomeninu kotníku, a tak se i teď záchranných prací chopil on. Opatrně strčil ruku skleněnou dírou dovnitř, byla tam až po rameno, a kavku vyndal ven. Nějak to měli domluvené, že ho neklovne. Kavka mu ležela v dlaních, vyděšeně koukala a občas mžikla žlutým víčkem.
"Co s ní, pustíme ji?"
"Jestli si ji nechceš ochočit, tak ano. Co jiného?" říká Foťa.
"No dobře, ale jak?"
"Asi takhle," řekl Foťa a hodil ptákem do vzduchu ven z lešení, jak kdyby odhazoval nepotřebnou věc.
Zděsil jsem se: kavka padala dolů jak kámen. Má dole u vrátku Eman vůbec nasazenou přilbu? Pták padal a padal, míjel jedno patro za druhým... a když už byl skoro u země, roztáhnul křídla, vybral ostrou zatáčku, párkrát zamával a zmizel mezi stromy v zámeckém parku. Oba jsme to sledovali napjatě až jsme zapomněli dýchat.
"No co koukáš," probral se Foťa první. "Aspoń vidíš, až budeš padat, jak se to má udělat!" - A šli jsme pokračovat v té velebné práci.