Ne, tentokrát nemám na mysli ekonomiku, rozpočtové deficity, veřejné dluhy nebo rating té či oné země. Jde mi o duchy minulosti, kteří byli v minulých týdnech s nebývalou intenzitou probuzeni ze spánku a zřejmě se k němu zase hned tak neuloží, pokud vůbec někdy.

Zaujata výsledky našich voleb a probíhajícím povolebním vyjednáváním, česká veřejnost zřejmě příliš nevnímá kvapem se blížící parlamentní volby na Slovensku (již tento víkend), ani atmosféru, v níž se odehrávají. Ta atmosféra je otrávena sérií posledních kroků nové mad´arské vlády, kterými se tato vrací velmi hluboko do minulosti. Jeden nemusí být zrovna příznivcem „slovenského Paroubka“ Roberta Fica, dokonce lze připustit, že Fico populisticky využil (a ještě využije) ma´darského postupu k svalnatým vyjádřením, nahánějícím mu voličské hlasy (a to nemluvím o Slotovi či Mečiarovi). To ale nic nemění na skutečnosti, že situace je opravdu vážná.

Mad´arský premiér Viktor Orbán je bezesporu šikovný politik. Z mladého liberála z konce 80. a počátku 90. let se nepozorovaně vyvinul v konzervativního nacionalistu a dokázal postupně spolykat téměř všechny voličské hlasy na pravé straně mad´arského politického spektra, což jeho straně FIDESZ v dubnových parlamentních volbách vyneslo ústavní většinu. Napravo od něj je už jen extremistický Jobbik. Zároveň má Orbán krytá záda i v Evropě – je místopředsedou vlivné Evropské lidové strany (EPP), což mu zajišt´uje setrvalou podporu zejména německých a rakouských konzervativců. Orbán fakticky navázal na politiku tzv. velkého Mad´arska a jednoho mad´arského národa (kterou - tehdy nesměle - zahájil už na počátku 90. let zesnulý premiér Jószef Antall) a dotáhl ji zatím nejdál – k možnému udělování státního občanství Maďarům v okolních státech.

Nepochybuji, že se tento krok nesmírně líbí sudetským Němcům v Německu i v Rakousku. V tomto světle jednoho napadne, jak prozíravé bylo preventivní rozhodnutí mezinárodní Postupimské konference z roku 1945 o poválečném vysídlení československých Němců. Představme si na okamžik, že by v českém pohraničí stále žila početná německá menšina (řekněme třeba jeden milion, aby byl zachován poměr podobný tomu na Slovensku) a že by ohledně této menšiny některý současný německý politik dostal podobný nápad jako pan Orbán. Ale třeba i ruský premiér Vladimír Putin může v Orbánově postupu najít inspiraci pro to, jak využít ve státním zájmu nemalé ruské menšiny v Pobaltí.

Dále : Orbánova vláda – jako první maďarská vláda po roce 1989 – de facto veřejně, byť zatím „jen“ symbolicky zpochybnila Trianonskou dohodu, na níž – vedle jiných mezinárodních smluv – bylo postaveno celé meziválečné uspořádání ve střední Evropě. Pokud si někdo myslí, že jde o bilaterální mad´arsko-slovenský problém, tak se hluboce mýlí. Jsme v tom také, protože tady už se někdo dotýká samotného vzniku československého státu. To ostatně naprosto správně konstatovali český prezident s premiérem ve společném prohlášení.

V Evropské unii na to jde strana FIDESZ od lesa - obratně si na obecné úrovni přivlastnila politicky korektní problematiku ochrany menšin prostřednictvím své Lívie Járóky, jediné romské poslankyně EP. Proti tomu nikdo neřekne ani půl slova, aby se nevystavil obvinění z rasismu a xenofobie. A FIDESZ tak vesele může razit své pojetí ochrany práv menšin. V praxi to vypadá třeba takto : když při sestavování Evropské komise na počátku tohoto roku evropští socialisté „sestřelili“ bulharskou kandidátku Želevu, chtěla se EPP recipročně pomstít zpochybněním některého z kandidátů levice. Ihned přispěchal vlivný poslanec FIDESZu Szájer, který přesvědčil EPP, aby zaútočila na slovenského kandidáta Šefčoviče kvůli jeho údajným dávným protiromským výrokům (což se nakonec ukázalo jako nepodložené). Ze stejného soudku pochází i opakované pranýřování České republiky za známý případ vepřína v Letech u Písku ve zprávách Evropského parlamentu. O ochranu práv menšin tu ale ve skutečnosti vůbec nejde. Jde o jakési archetypální oživování národnostní rivality někdy z 2. poloviny 19.století.

Takže všichni naši novodobí „Evropané“, kteří bez ustání tak rádi naivně básní o sjednocené Evropě bez hranic, v níž se budeme všichni navzájem milovat a spílají Václavu Klausovi do nacionalistů, by si ted´ měli dát povinnou pauzu na přemýšlení. Měli by přestat politicky korektně koktat o tom, že Trianon byl křivdou na maďarském národu. Měli by si ujasnit, kdo je dnes ve střední Evropě skutečný nacionalista a kdo oživuje ony démony minulosti. A měli by si přiznat, že se dost možná – a ne z naší viny – střední Evropa ocitá na pokraji sešupu do velkého průšvihu, o němž nevíme jak dopadne.