Mají si radní obcí zjišťovat, co si vzít do kriminálu?
A kam vlastně kráčí obecní samospráva? Na kongresu FORUM MUNICIPAL 2013 se hovořilo o mnohém, JUDr. Tomáš Sokol mimo jiné také o trestní odpovědnosti starostů, radních a zastupitelů. Ten den byla zveřejněna zpráva o obvinění pražských radních za OPEN CARD. A bude prý hůř.
Je to dobře nebo špatně? Vládnou radnicím kriminálníci, připraveni kdykoli svou obec či město poškodit? Přenášejí si už móresy vrcholné politiky do té samosprávné? Nebo se to tam děje dávno, jen se to do této doby přehlíželo?
Abychom na to mohli odpovědět, musíme se vrátit do roku 1990. Tehdy se ze dne na den znovuobnovila samospráva, srozumitelně řečeno obce a města získaly znovu samostatnost a přestaly být prodlouženou rukou státu reprezentovanou národními výbory. Dostaly své IČ, za pár měsíců i vlastní rozsáhlý majetek, a obce, dělejte, co umíte. A obce dělaly – ovšem především to, co neuměly, a neměly se ani kde naučit. Ani nově zvolení zastupitelé často nechápali, že městský úřad není to, co býval národní výbor (a dlužno dodat, že to řada občanů nechápe dodnes), a že pokud majetek prošustrují, nikdo jim jiný nedá. Bylo to období metody pokus omyl, období mnoha zlých úmyslů novodobých zlatokopů a období někdy bezbřehé naivity zcela nezkušených starostů.
Tehdejší zákon o obcích, který tomu neuměl výrazněji čelit, byl pár stran textu, a vycházel z toho, že zastupitelé se budou starat o majetek obce jako o svůj vlastní - v tom lepším slova smyslu. Které obce či města divoká devadesátá léta zvládla, patří jim metál. Protože příležitostí, jak se jejich úkor napakovat, nebo je z hlouposti či nedbalosti připravit skoro o vše, byly tisíce. Kdo odolal pokušení nebo snahám orgány obce „oblbnout“ nějakými podnikatelskými sliby, získal ve svých obcích a městech vážnost, kdo podlehl, je už dnes patrně v propadlišti dějin. A jeho nástupci se museli vypořádat s tím, co jim předchůdci zanechali – nebo naopak nezanechali. Zákon byl na podobná jednání krátký, i když některé případy volaly doslova do nebe, a ztráty obcí a měst byly v některých případech desítky až stovky milionů.
Nový zákon o obcích z roku 2000 se v mnohém zdokonalil, ačkoli k mému úžasu i dnes sice zakazuje ručení obcí a měst soukromým subjektům (což byla v 90. letech běžná a velmi nebezpečná praxe, stojící za tragédiemi řady obcí, které podnikatelům uvěřily), ale například o zákazu převzetí či přistoupení k dluhu komukoliv vůbec nehovoří. Patří se dodat, že nic podobného obce a města nedělají, protože už se mají od koho učit – od sebe sama a praxe 90. let.
Dostávám se k trestním stíháním starostů a radních dnes. Především – vůbec bych si nedovolila tvrdit, že všichni starostové a radní jsou nevinnost sama. Zažila jsem jich pár takových, že by to člověka motivovalo k opětovnému zavedení pranýřů na náměstích, aby občané viděli i natura, kdože to tu jejich obec či město dostal na buben. Hned druhým dechem ale dodávám, že jich je s ohledem na počet obcí a měst v ČR (přes 6 tisíc) a počty radních a zastupitelů (desítky tisíc), mizivé procento, přičemž pokušení a podlehnutí pokušení stoupá směrem k větším městům – v malých obcích a městech si úmyslně páchat nějaké nepravosti starostové a radní nedovolí ani náhodou, protože by to byla jejich lidská i politická sebevražda.
Trendem doby ale začíná být stíhání starostů, radních a zastupitelů od malých obcí po velká města za porušování povinností při správě cizího majetku, když se jim, zjednodušeně řečeno, klade za vinu, že „špatně uvažovali, špatně vyhodnotili, špatně určili cenu…“, tedy jinými slovy řečeno klade se jim za vinu, že hospodařili hůře, nežli hospodařiti mohli, a buch – hned trestněprávní odpovědnost. Podstata je patrně správná – ano, v obcích a městech je nutné hospodařit dobře, aby obcím a městům nevznikala škoda. Ale jde to vždy a lze to dopředu odhadnout? Jak poznat, že tato cena mohla být jiná, když nám nikdo jiný lepší nenabídl? Jak po dvou třech letech usoudit, zda dané rozhodnutí v kontextu doby bylo správné nebo ne? A čím se řídit, když policii někdy nestačí ani znalecký posudek? Nehovořím o případech volajících do nebe, a vůbec to neřadím ke kauze OPEN CARD v Praze - tam mne těch obviněných připadne naopak málo, respektive mi tam schází řada jmen z minulosti. Hovořím o malých obcích a městech, která jsou někdy ráda, že se majetku zbaví, aby do něj nemusela investovat, anebo jej prodají pod cenou, aby do něj investoval někdo jiný tak, jak si obec přeje, nebo svým občanům umožní koupit si své byty sice za cenu pod cenou, ale se zájmem prodat všechny byty najednou… Zkrátka když úvaha je vedena jiným směrem než výhradně cenou, a rozhodně v ní nelze vypozorovat žádný přímý úmysl obec poškodit. Nelze vyloučit ani případ, kdy obec skutečně je poškozena, protože zastupitelé byli bohužel hloupí (ne všichni máme právní a ekonomická vzdělání), a uvažovali proto špatně, nebo někomu naletěli, nebo měli špatné nebo neúplné podklady (které jim třeba někdo i úmyslně dal…), těch situací je mnoho.
Ano, je pravda, že zastupitel si má být vědom svých intelektových možností a zkušeností, a například se "nedrat" do funkce, na kterou nestačí a pro kterou nemá dostatek zkušeností, ale jak pravil jeden představitel obce s povzdychem – pracujeme s materiálem, jaký máme, a jaký nám lid zvolil. Také by zastupitelé měli trvat na řádných podkladech, nerozhodovat od stolu, když věci nerozumí. To všechno je pravda.
Ale pokud zastupitelé, radní a starostové toto všechno udělali, tedy opírali se o podklady odborníků, úřadu, a pokud viditelně nehazardovali, ale jejich rozhodnutí je v širším kontextu logické, a pokud nic netajili, a vše probíhalo otevřeně, neumím si představit, že by byli stíháni „jen“ proto, že někdo zpětně usoudí, že jejich rozhodnutí způsobilo obci škodu. I kdyby to tak skutečně bylo. I my sami ve svých domácnostech špatným rozhodnutím způsobíme sami sobě škodu, a nikdo nás nestíhá. Tedy některé případy menších obcí a měst, u kterých mám možnost být, mi připadají absurdní, účelové a nesmyslné, a to jsem na dodržování pravidel v obcích a městech velmi náročná a přísná.
Na druhé straně tam, kde snaha obohatit se na účet obce je tak jasná, a nedbalost a hazardování s majetkem tak do očí bijící, bych volila vysokou míru přísnosti a odpovědnosti včetně náhrad škod konkrétních lidí – protože jen to je cesta „výchovy“, aby se tyto věci v obcích a městech neděly.
Odlišit ty dvě skupiny je až na výjimky podle mne velmi snadné. Paradoxem však zůstává, že policie se zaměřuje spíše na ty malé ryby a rybky, často spíše zmatené než páchající vědomou či nedbalostní trestnou činnost, a ty velké kauzy, často předem dobře ošetřované právníky, zůstávají nepotrestané.
Řešení těch menších, ale někdy pro obce a města podstatných, škod, je nabíledni – netahat do toho trestní právo, protože nám za chvíli nebude chtít v malých obcích a městech nikdo kandidovat, ale umožnit soudní přezkum hospodárnosti či nehospodárnosti právních úkonů obce přiznáním aktivní žalobní legitimace občanům obce. Protože co se stane – pokud občan obce napadne smlouvu obce či města u soudu, buď se prokáže její nevýhodnost a soud ji prohlásí za neplatnou (a škoda nevznikne), nebo občan prohraje, obec svůj postoj uhájí, a občan – zaplatí soudní náklady za nesmyslně vyvolaný soudní spor. To je efektivní obrana proti zneužívání a obstrukcím tohoto institutu, ale přitom účinná metoda, jak zabránit neosvíceným zastupitelům z neznalosti, amatérismu či jasné nedbalosti uzavírat nevýhodné smlouvy. A nemusí jít hned před orgány činné v trestním řízení, což obci stejně většinou ani moc nepomůže.
Zkrátka – mám-li odpovědět na otázku, zda by se zastupitelé měli školit o tom, co si vzít s sebou do kriminálu, „až to přijde“, pak ano – ti, kteří skutečně vědomě chtějí své obce a města okrádat, si nic jiného než potahování po soudech nezaslouží. Už proto, že kazí jméno tisícům jiných, kteří pro své obce a města dýchají.
Ti druzí by se měli školit hlavně o tom, jak neudělat chybu, a měli by vědět, že pokud ji udělají, že občan obce může jejich rozhodnutí nechat „zkontrolovat“ soud. Už to samo je prevence jako hrom, abychom pětkrát zvážili, než pro něco zásadního zvedneme ruku.
Co se mi však nelíbí velmi, je dnešní hon na radní a zastupitele, kteří rozhodují dle svého vědomí a svědomí, často podle nějakých podkladů, kterým prostě často velmi logicky uvěří, a pak čelí otázkám, které lze shrnout pod společného jmenovatele – po boji každý generál.
Samospráva za více jak dvacet let prošla obrovským vývojem. Legislativním, politickým, lidským. Starosta se stal prestižní funkcí, ovšem nikoli zákonem, ale tím, jak starostové na svých obcích a městech fungují. Je dobře, že se starostové ocitli poprvé v inauguračním projevu prezidenta. K dokonalosti chybí právě už jen ten krůček. Efektivní mechanismus, jak zavčas eliminovat ty ojedinělé lumpy, právní úpravu občanskoprávního přezkoumání hospodárnosti kroků obce bez nutnosti kriminalizace, a za úvahu stojí jistě i povinné vstupné školení pro všechny nové zastupitele – obdobně jako povinně skládají slib by pár hodin výuky jistě zvládli.
Už dnes je samospráva obcí a měst nejvíce důvěryhodnou institucí pro občany této země. Pokud dokážeme splnit ještě tyto tři kroky, stane se obecní samospráva základním a nejpevnějším pilířem tohoto státu, a pozice zastupitele, radního a starosty jedny z nejváženějších na politické scéně. A zcela právem.
Je to dobře nebo špatně? Vládnou radnicím kriminálníci, připraveni kdykoli svou obec či město poškodit? Přenášejí si už móresy vrcholné politiky do té samosprávné? Nebo se to tam děje dávno, jen se to do této doby přehlíželo?
Abychom na to mohli odpovědět, musíme se vrátit do roku 1990. Tehdy se ze dne na den znovuobnovila samospráva, srozumitelně řečeno obce a města získaly znovu samostatnost a přestaly být prodlouženou rukou státu reprezentovanou národními výbory. Dostaly své IČ, za pár měsíců i vlastní rozsáhlý majetek, a obce, dělejte, co umíte. A obce dělaly – ovšem především to, co neuměly, a neměly se ani kde naučit. Ani nově zvolení zastupitelé často nechápali, že městský úřad není to, co býval národní výbor (a dlužno dodat, že to řada občanů nechápe dodnes), a že pokud majetek prošustrují, nikdo jim jiný nedá. Bylo to období metody pokus omyl, období mnoha zlých úmyslů novodobých zlatokopů a období někdy bezbřehé naivity zcela nezkušených starostů.
Tehdejší zákon o obcích, který tomu neuměl výrazněji čelit, byl pár stran textu, a vycházel z toho, že zastupitelé se budou starat o majetek obce jako o svůj vlastní - v tom lepším slova smyslu. Které obce či města divoká devadesátá léta zvládla, patří jim metál. Protože příležitostí, jak se jejich úkor napakovat, nebo je z hlouposti či nedbalosti připravit skoro o vše, byly tisíce. Kdo odolal pokušení nebo snahám orgány obce „oblbnout“ nějakými podnikatelskými sliby, získal ve svých obcích a městech vážnost, kdo podlehl, je už dnes patrně v propadlišti dějin. A jeho nástupci se museli vypořádat s tím, co jim předchůdci zanechali – nebo naopak nezanechali. Zákon byl na podobná jednání krátký, i když některé případy volaly doslova do nebe, a ztráty obcí a měst byly v některých případech desítky až stovky milionů.
Nový zákon o obcích z roku 2000 se v mnohém zdokonalil, ačkoli k mému úžasu i dnes sice zakazuje ručení obcí a měst soukromým subjektům (což byla v 90. letech běžná a velmi nebezpečná praxe, stojící za tragédiemi řady obcí, které podnikatelům uvěřily), ale například o zákazu převzetí či přistoupení k dluhu komukoliv vůbec nehovoří. Patří se dodat, že nic podobného obce a města nedělají, protože už se mají od koho učit – od sebe sama a praxe 90. let.
Dostávám se k trestním stíháním starostů a radních dnes. Především – vůbec bych si nedovolila tvrdit, že všichni starostové a radní jsou nevinnost sama. Zažila jsem jich pár takových, že by to člověka motivovalo k opětovnému zavedení pranýřů na náměstích, aby občané viděli i natura, kdože to tu jejich obec či město dostal na buben. Hned druhým dechem ale dodávám, že jich je s ohledem na počet obcí a měst v ČR (přes 6 tisíc) a počty radních a zastupitelů (desítky tisíc), mizivé procento, přičemž pokušení a podlehnutí pokušení stoupá směrem k větším městům – v malých obcích a městech si úmyslně páchat nějaké nepravosti starostové a radní nedovolí ani náhodou, protože by to byla jejich lidská i politická sebevražda.
Trendem doby ale začíná být stíhání starostů, radních a zastupitelů od malých obcí po velká města za porušování povinností při správě cizího majetku, když se jim, zjednodušeně řečeno, klade za vinu, že „špatně uvažovali, špatně vyhodnotili, špatně určili cenu…“, tedy jinými slovy řečeno klade se jim za vinu, že hospodařili hůře, nežli hospodařiti mohli, a buch – hned trestněprávní odpovědnost. Podstata je patrně správná – ano, v obcích a městech je nutné hospodařit dobře, aby obcím a městům nevznikala škoda. Ale jde to vždy a lze to dopředu odhadnout? Jak poznat, že tato cena mohla být jiná, když nám nikdo jiný lepší nenabídl? Jak po dvou třech letech usoudit, zda dané rozhodnutí v kontextu doby bylo správné nebo ne? A čím se řídit, když policii někdy nestačí ani znalecký posudek? Nehovořím o případech volajících do nebe, a vůbec to neřadím ke kauze OPEN CARD v Praze - tam mne těch obviněných připadne naopak málo, respektive mi tam schází řada jmen z minulosti. Hovořím o malých obcích a městech, která jsou někdy ráda, že se majetku zbaví, aby do něj nemusela investovat, anebo jej prodají pod cenou, aby do něj investoval někdo jiný tak, jak si obec přeje, nebo svým občanům umožní koupit si své byty sice za cenu pod cenou, ale se zájmem prodat všechny byty najednou… Zkrátka když úvaha je vedena jiným směrem než výhradně cenou, a rozhodně v ní nelze vypozorovat žádný přímý úmysl obec poškodit. Nelze vyloučit ani případ, kdy obec skutečně je poškozena, protože zastupitelé byli bohužel hloupí (ne všichni máme právní a ekonomická vzdělání), a uvažovali proto špatně, nebo někomu naletěli, nebo měli špatné nebo neúplné podklady (které jim třeba někdo i úmyslně dal…), těch situací je mnoho.
Ano, je pravda, že zastupitel si má být vědom svých intelektových možností a zkušeností, a například se "nedrat" do funkce, na kterou nestačí a pro kterou nemá dostatek zkušeností, ale jak pravil jeden představitel obce s povzdychem – pracujeme s materiálem, jaký máme, a jaký nám lid zvolil. Také by zastupitelé měli trvat na řádných podkladech, nerozhodovat od stolu, když věci nerozumí. To všechno je pravda.
Ale pokud zastupitelé, radní a starostové toto všechno udělali, tedy opírali se o podklady odborníků, úřadu, a pokud viditelně nehazardovali, ale jejich rozhodnutí je v širším kontextu logické, a pokud nic netajili, a vše probíhalo otevřeně, neumím si představit, že by byli stíháni „jen“ proto, že někdo zpětně usoudí, že jejich rozhodnutí způsobilo obci škodu. I kdyby to tak skutečně bylo. I my sami ve svých domácnostech špatným rozhodnutím způsobíme sami sobě škodu, a nikdo nás nestíhá. Tedy některé případy menších obcí a měst, u kterých mám možnost být, mi připadají absurdní, účelové a nesmyslné, a to jsem na dodržování pravidel v obcích a městech velmi náročná a přísná.
Na druhé straně tam, kde snaha obohatit se na účet obce je tak jasná, a nedbalost a hazardování s majetkem tak do očí bijící, bych volila vysokou míru přísnosti a odpovědnosti včetně náhrad škod konkrétních lidí – protože jen to je cesta „výchovy“, aby se tyto věci v obcích a městech neděly.
Odlišit ty dvě skupiny je až na výjimky podle mne velmi snadné. Paradoxem však zůstává, že policie se zaměřuje spíše na ty malé ryby a rybky, často spíše zmatené než páchající vědomou či nedbalostní trestnou činnost, a ty velké kauzy, často předem dobře ošetřované právníky, zůstávají nepotrestané.
Řešení těch menších, ale někdy pro obce a města podstatných, škod, je nabíledni – netahat do toho trestní právo, protože nám za chvíli nebude chtít v malých obcích a městech nikdo kandidovat, ale umožnit soudní přezkum hospodárnosti či nehospodárnosti právních úkonů obce přiznáním aktivní žalobní legitimace občanům obce. Protože co se stane – pokud občan obce napadne smlouvu obce či města u soudu, buď se prokáže její nevýhodnost a soud ji prohlásí za neplatnou (a škoda nevznikne), nebo občan prohraje, obec svůj postoj uhájí, a občan – zaplatí soudní náklady za nesmyslně vyvolaný soudní spor. To je efektivní obrana proti zneužívání a obstrukcím tohoto institutu, ale přitom účinná metoda, jak zabránit neosvíceným zastupitelům z neznalosti, amatérismu či jasné nedbalosti uzavírat nevýhodné smlouvy. A nemusí jít hned před orgány činné v trestním řízení, což obci stejně většinou ani moc nepomůže.
Zkrátka – mám-li odpovědět na otázku, zda by se zastupitelé měli školit o tom, co si vzít s sebou do kriminálu, „až to přijde“, pak ano – ti, kteří skutečně vědomě chtějí své obce a města okrádat, si nic jiného než potahování po soudech nezaslouží. Už proto, že kazí jméno tisícům jiných, kteří pro své obce a města dýchají.
Ti druzí by se měli školit hlavně o tom, jak neudělat chybu, a měli by vědět, že pokud ji udělají, že občan obce může jejich rozhodnutí nechat „zkontrolovat“ soud. Už to samo je prevence jako hrom, abychom pětkrát zvážili, než pro něco zásadního zvedneme ruku.
Co se mi však nelíbí velmi, je dnešní hon na radní a zastupitele, kteří rozhodují dle svého vědomí a svědomí, často podle nějakých podkladů, kterým prostě často velmi logicky uvěří, a pak čelí otázkám, které lze shrnout pod společného jmenovatele – po boji každý generál.
Samospráva za více jak dvacet let prošla obrovským vývojem. Legislativním, politickým, lidským. Starosta se stal prestižní funkcí, ovšem nikoli zákonem, ale tím, jak starostové na svých obcích a městech fungují. Je dobře, že se starostové ocitli poprvé v inauguračním projevu prezidenta. K dokonalosti chybí právě už jen ten krůček. Efektivní mechanismus, jak zavčas eliminovat ty ojedinělé lumpy, právní úpravu občanskoprávního přezkoumání hospodárnosti kroků obce bez nutnosti kriminalizace, a za úvahu stojí jistě i povinné vstupné školení pro všechny nové zastupitele – obdobně jako povinně skládají slib by pár hodin výuky jistě zvládli.
Už dnes je samospráva obcí a měst nejvíce důvěryhodnou institucí pro občany této země. Pokud dokážeme splnit ještě tyto tři kroky, stane se obecní samospráva základním a nejpevnějším pilířem tohoto státu, a pozice zastupitele, radního a starosty jedny z nejváženějších na politické scéně. A zcela právem.