Koho má rád Rath? A kdo mu řekne tu špatnou zprávu?
Když si někteří muži vsugerují, že NAD NĚ není, mohou se ocitnout NA DNĚ. Dvě slovní hříčky s písmenky se nabízely samy. A jaká je ta špatná zpráva pro Davida Ratha? Vězení to překvapivě není.
Koho má rád David Rath, to víme všichni. Boha – tedy sebe. Na tom by nebylo nic zvláštního, určitým obdivem „k sobě sama“ trpíme všichni – jenže sebeláska Davida Ratha, přesvědčení o vlastní neomylnosti, inteligenci, zajímavosti, možná i kráse, schopnostech rétorických či jiných, to aby pohledal. Dva domy, dvě ženy, okázalý život a vystavování sebe sama ho předurčovaly k pádu z velkých výšin. A stalo se. Jednoduše proto, že muži, kteří si myslí, že mohou všechno, dělají prostě … všechno. Zákon? Morálka? Pokora? Co to probůh je?, jako by se ptal David Rath v každém ze svých sebestředných vystoupení. Jak v době před velkým třeskem, tak v době po něm. Já jsem, kdo rozhoduje, co kdy a jak. Na mně se dívejte. Jak mi to všechno krásně jde.
Do podobné sebevědomé polohy, po vzpamatování se ze šoku z aktu zatčení, se brzy vpravil i jako vazebně stíhaný a později obžalovaný. Strhával na sebe pozornost, osočil kde koho ze spiknutí proti všem, padal z kola, měnil obhájce, nařknul soudce z podjatosti, a vrcholem sezóny měl být jedenáctihodinový přednes závěrečné řeči.
Jenže – tady přichází pro Davida Ratha ta špatná zpráva. Ne, nebudu hovořit o pravděpodobném odsouzení, které David Rath jistě označí za exemplární, a bude stavět proti sobě život (rozuměj svůj) a peníze (rozuměj těch jiných, které inkasoval v krabici od vína), a hovořit o nepřiměřenosti trestu. Nejhorší zpráva pro Davida Ratha je ta, že už ty jeho řeči a gesta nikoho nezajímají. Že je tomuto lidu ukradený, a že, nejhorší charakteristika pro narcise!, že už je směšný až nudný dramatičností svých výroků. I kdyby prohlásil, že chce strávit trest na Marsu, nikoho už to nevzruší, a při reportážích o tom si budou chodit lidé vařit kafe.
Zkrátka – David Rath už dávno není mužem na první stránky novin, i když se tam patrně příští týden ocitne, a je otázkou, zda je vůbec ještě mužem, když některé jeho kroky působí zoufale až zbaběle. Narcis nám zkrátka uvadl, jeho příběh se stal v určitou chvíli nezajímavým, nudným a trapným. Ano, a to je ta nehorší zpráva pro Davida Ratha. Byl zvyklý na světla ramp, kamery a úvodníky. Ne na to být obyčejným až neviditelným.
Svého času vysoudil sto tisíc za facku, kterou mu v přímém přenosu uštědřil Miroslav Macek. Možná, kdyby těch facek, faktických i životních, dostal zavčas víc, neskončil tam, kde patrně skončí. Jenže vězení pro něho nebude ten nejhorší trest. Nejhorší trest pro něho bude stát se zcela nezajímavou figurou s velkými řečmi. Vlastně - už se stalo. Ani profesionály jeho závěrečná řeč nezajímala. protože nikoho už nezajímá nějaký Davit Rath, který měl a má jen sebe rád.
Koho má rád David Rath, to víme všichni. Boha – tedy sebe. Na tom by nebylo nic zvláštního, určitým obdivem „k sobě sama“ trpíme všichni – jenže sebeláska Davida Ratha, přesvědčení o vlastní neomylnosti, inteligenci, zajímavosti, možná i kráse, schopnostech rétorických či jiných, to aby pohledal. Dva domy, dvě ženy, okázalý život a vystavování sebe sama ho předurčovaly k pádu z velkých výšin. A stalo se. Jednoduše proto, že muži, kteří si myslí, že mohou všechno, dělají prostě … všechno. Zákon? Morálka? Pokora? Co to probůh je?, jako by se ptal David Rath v každém ze svých sebestředných vystoupení. Jak v době před velkým třeskem, tak v době po něm. Já jsem, kdo rozhoduje, co kdy a jak. Na mně se dívejte. Jak mi to všechno krásně jde.
Do podobné sebevědomé polohy, po vzpamatování se ze šoku z aktu zatčení, se brzy vpravil i jako vazebně stíhaný a později obžalovaný. Strhával na sebe pozornost, osočil kde koho ze spiknutí proti všem, padal z kola, měnil obhájce, nařknul soudce z podjatosti, a vrcholem sezóny měl být jedenáctihodinový přednes závěrečné řeči.
Jenže – tady přichází pro Davida Ratha ta špatná zpráva. Ne, nebudu hovořit o pravděpodobném odsouzení, které David Rath jistě označí za exemplární, a bude stavět proti sobě život (rozuměj svůj) a peníze (rozuměj těch jiných, které inkasoval v krabici od vína), a hovořit o nepřiměřenosti trestu. Nejhorší zpráva pro Davida Ratha je ta, že už ty jeho řeči a gesta nikoho nezajímají. Že je tomuto lidu ukradený, a že, nejhorší charakteristika pro narcise!, že už je směšný až nudný dramatičností svých výroků. I kdyby prohlásil, že chce strávit trest na Marsu, nikoho už to nevzruší, a při reportážích o tom si budou chodit lidé vařit kafe.
Zkrátka – David Rath už dávno není mužem na první stránky novin, i když se tam patrně příští týden ocitne, a je otázkou, zda je vůbec ještě mužem, když některé jeho kroky působí zoufale až zbaběle. Narcis nám zkrátka uvadl, jeho příběh se stal v určitou chvíli nezajímavým, nudným a trapným. Ano, a to je ta nehorší zpráva pro Davida Ratha. Byl zvyklý na světla ramp, kamery a úvodníky. Ne na to být obyčejným až neviditelným.
Svého času vysoudil sto tisíc za facku, kterou mu v přímém přenosu uštědřil Miroslav Macek. Možná, kdyby těch facek, faktických i životních, dostal zavčas víc, neskončil tam, kde patrně skončí. Jenže vězení pro něho nebude ten nejhorší trest. Nejhorší trest pro něho bude stát se zcela nezajímavou figurou s velkými řečmi. Vlastně - už se stalo. Ani profesionály jeho závěrečná řeč nezajímala. protože nikoho už nezajímá nějaký Davit Rath, který měl a má jen sebe rád.