Slzela jsem. Proč to nepřiznat? Karel Gott přišel na Slavíky. Jak na něho najela kamera, všechny jsme to cítily stejně. Srdce se zachvělo. Přišel! Prostě - přišel...

A já viděla stejného muže, s jakým jsem před mnoha lety snídala. Přibylo sice šedin i vrásek, ale do mikrofonu mluvil stejný mladý muž, jakého ho pamatuji, a který se prostě nevzdává. Ale raději popořádku… Tu snídani musím vysvětlit… :-)

Od rána jsme s mými blízkými s napětím čekali, zda Karel Gott přijde na vyhlašování Zlatého slavíka. Přáli jsme mu, aby přijít mohl. Protože jsme tak nějak cítili, že mu pobyt u mikrofonu dodá energii a sílu. Na FCB jsem mu napsala vzkaz, ať se rozhoduje srdcem. ne podle doporučení lékařů...

A bylo dobře, že to téma příchodu či nepříchodu nebylo zmíněno na počátku ani v průběhu přenosu. Nebylo by to ohleduplné ani správné. O to větší tiché napětí všech, o to větší očekávání v sále i u obrazovek. Právem. Přestože to trochu odvedlo pozornost od ostatních kategorií. Karel Gott je zkrátka fenomén. Karel Gott je blízký našemu srdci. Karel Gott je zpěvák, jehož profesionalitu a umění uznávají i příznivci metalu, opery i lidovek. Dokázal vždy podpořit své potencionální nástupce, a možná právě proto se zatím žádný jeho kalibru nenašel. Kdo umí, nebojí se jiných, kteří umí též. Pracovitost, solidnost, spolehlivost, trpělivost… Mužský šarm. I přízeň žen a dívek mu přidávala na přitažlivosti... A k tomu ten božský hlas. Mohl tyto dary zahodit. Nebo je přijmout, a vytvořit z nich pro nás tak krásné okamžiky, že se tají dech. Karel Gott si zvolil to druhé. A obětoval tomu všechno. Včetně osobního života. Je dobře, že nakonec založil rodinu, je dobře, že poznává lásku dcer, a každá z nás závidíme tak trochu všem těm dívkám a ženám, které s ním snídaly… proč to nepřiznat.

Jsem jednou z mála, která to může říct… Nečekejte pikantnosti, je to zcela nevinné. O to více dokládající to, jaký byl Karel Gott člověk. Kdysi jsem byla v Jeseníkách na nějakém školení. Bylo mi něco málo přes dvacet, a když jsme šly ráno s kolegyní na snídani, bylo nám divné, že před restaurací je tolik lidí. Vešly jsme dovnitř, a čekaly, až přijde číšník. V tu chvíli nám došlo, jak je kolem prázdno, a když jsme se otočily do rohu, pochopily jsme. V restauraci snídal Karel Gott se svou kapelou, a tak všichni měli přirozený respekt tam vejít. My bychom ho asi měly taky, jenže už jsme tam prostě seděly. Nenapadlo nás nic lepšího, než normálně pozdravit. A Karel Gott nás pobaveně a s úsměvem pozval ke svému stolu. Ano, vím, co bych mu řekla dnes – jako sebevědomá žena středních let. Jak ho obdivuji, jak mám všechny jeho desky, jak si vážím jeho práce…Tehdy jsem ale byla mladé děvče, které se ostýchalo v této společnsoti i nadechnout, a tak jsem se usmívala, pila čaj, naslouchala jeho hovoru, a užívala si snídani s idolem všech dívek a žen všeho věku… Podepsal mi fotku, a na rozloučenou políbil ruku... Stalo se mi to poprvé. A rovnou od Karla Gotta. To se tak někdy v životě přihodí...

Ano, dámy, tedy snídala jsem s Karlem Gottem. Jednou, a skutečně to bylo ráno, na které se nezapomíná. On zapomněl na tuto drobnou příhodu nepochybně, ale to mi vůbec nevadí. Dnes jsem bez ohledu na uběhlý čas viděla muže, který se od toho od snídaně nelišil. Možná jen šedivými vlasy, vráskami, více nejistým hlasem – ale jinak jsem viděla muže s mladou duší, který dokázal udělat vtip i v situaci, kdy musí prožívat normální lidský strach o svůj život. Přesto za námi, svými posluchači, přišel. Chtěl být také pozván ke stolu, jako já tehdy u snídaně. Chtěl si to taky užít.

A dostalo se mu přijetí, které je nad všechny chemoterapie. Přijetí plné obdivu, přátelství, empatie a uznání. I lásky. A mně v tu chvíli došlo, že tento Bůh dnes potřebuje nejvíce to, aby při něm ten druhý Bůh stál. Protože nás všechny do jednoho má na své straně. Za své celoživotní dílo, za to, jaký je, za to, co nám ty desítky let dává. Za sílu, se kterou dnes dokázal vystoupit na pódium. Zaslouží si Boží přízeň.

A abych nekončila tak nostalgicky, pokusím se, stejně jako Karel Gott dnes, o vtip. Ti všichni, kdo už se vidí v budoucím prezidentském křesle, mají jediné štěstí – totiž že Karel Gott je natolik moudrý, že na prezidenta prostě kandidovat nikdy nebude. Protože to by bylo jasno v prvním kole, a každé klání by bylo v podstatě zbytečné. Zvítězil by už v okamžiku, kdyby kandidaturu ohlásil. Neboť rozumí svému lidu, a tento lid se před ním sklání s úctou…

Ale být Bůh je víc než být prezident. Karle, jsme Vámi. Nemůžete proto prohrát. A Vy to víte.