My, kteří pamatujeme listopadové dny roku 1989, a euforickou dobu poté, dnes zákonitě musíme podléhat skepsi. Ne že bychom čekali zázraky. Ale nečekali jsme ani takové fiasko. Co s tím?

To fiasko má více rovin.

1. Pravda definitivně vyklidila pole lži.
A to bez ohledu na to, zda tuto lež nazveme pravdou, korektností, humanismem, pragmatičností či jakkoli jinak. „Co je po jméně? Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně“, řekl William Shakespeare. A platí to i naopak - nazveme-li lež pravdou či jakkoli jinak, nepřestává být lží. A jak poznáme, že pravda vyklidila pole? Protože se jí lidé bojí říkat. Jako kdysi „za komunistů“. Bojí se říci pravdu v práci, aby je nevyhodili, bojí se říci pravdu na půdě politické strany, aby je nesundali z kandidátek, bojí se říci pravdu na sociálních sítích, aby jim nezablokovali profil, bojí se zkrátka říci pravdu kdekoli, aby to náhodou někomu nevadilo a nedošlápl si na ně. Českou republikou tak obchází znovu strach z pravdy, a to je absolutní polistopadové fiasko. O Evropě, která páchá sebevraždu v přímém přenosu, a zakrývá to projevy soustrasti obětem této tragédie, ani nemluvě. Ta si lže už mnoho měsíců, a její představitelé "bez maturit a bez dětí" nás vědomě obklopují nepřáteli. A kdo to nazve tak, jak to prostě je, je rasista. Pravda se prostě nehodí - je ale něco cennějšího?

2. Standardní politické debaty nahradily hysterické exhibice
Politické souboje mohou být tvrdé. Dokonce hodně tvrdé. To, čeho jsme svědky na politických kolbištích dnes, však nemá s normálními politickými debatami společného vůbec nic. Až na světlé výjimky vidíme několik hysterických mužů, kteří soutěží v tom, kdo koho více urazí, kdo více zvýší hlas, kdo bude vícekrát skákat do řeči moderátorovi jako neslušný fracek, až to ty myslící diváky otráví tak, že od obrazovek raději odejdou. Kultivovaná diskuze? Zapomeňte. Proto na politickém kolbišti nemají slušní lidé šanci. Slušný přitom neznamená měkký – jen prostě není prvoplánově vulgární, respektuje právo jiného říci svůj názor, a svůj názor prezentuje sice tvrdě, ale ne hystericky a nenávistně vůči ostatním ve studiu. Takže v očích většiny voličů je vlastně – nudný. Volič se naučil, že politická debata je taková zábavná show, baví se jí (o obsahu nepřemýšlí), a ten, který tu hrůzu vydrží sledovat, pak také podle toho volí. Ale kdo je tedy tím, kdo to vydrží sledovat?

3. Nevítězí pozitivní programy, ale nenávist proti „těm druhým“
Každá politická strana má jistě svůj program. Znáte ho? Většinou ne. Vyšší pozornost, cílené PR, rétorika a vyjadřování lídrů je často o nesmiřitelné nenávisti k těm druhým. Tedy volební vítězství sází ne na „dobru“ pro voliče, ale na nenávisti k politickým soupeřům a jejich voličům. Ta nenávist je vyvolávána i u voličů, a ta je také spojuje. Na jedné straně nekritické preference k lídrovi či dresu té které partaje, na druhé přesvědčení, že „všichni ostatní jsou ti zlí.“ Vycházejíce z této rétoriky, kdybychom jí uvěřili, patří do pekla všichni.

4. Volby rozhoduje bulvár
A teď nemyslím ani tak bulvární tisk. Hovořím o bulvárních tématech. Hledá se špína všeho druhu, protože ta je čtivá, zajímavá, žádoucí. Prohnilí proti prohnilým. Nikomu se nechce studovat pravdivost či nepravdivost státního rozpočtu, ale každý si rád přečte, kdo s kým spí, kdo s kým už nespí, kdo co ukradl, či kdo se se ukradnout chystá. Ať to je či není pravda. A protože inteligentní člověk ví, že na každého se dá něco najít, do politiky nevstoupí. Bez ohledu na to, že by jí mohl mnohé dát. Jenže měl třeba kdysi milenku, a bojí se, že to na něj praskne. Volič totiž ještě zdaleka nepochopil, že i politik je taky přece jen normální člověk. Žádá od něj dokonalost – s jedinou výjimkou. S výjimkou politiků partaje, kterou volí. Ty, kdyby přistihli při čemkoli, bude jejich volič bránit do skonání světa. Voliči partají se tak spíše začínají podobat fanklubům popových hvězd, jejichž desky se kupují, i kdyby těžce jely v heroinu. A tak si šéfové partají, vědomi si této nekritické podpory, dovolí prostě všechno. A volič je proti tomu imunní – co by před pár lety neprošlo ani náhodou, z toho je dnes standard. Lidé by konec konců asi zvolili i Kájínka. Protože i z toho dokázala média udělat celebritu. Svatá prostoto…

5. Kdo dá víc – strany nepotřebují důvěru, ale hlasy
Politika nakonec přestává být soubojem myšlenek, ale je soubojem peněz. Zatímco všichni chtějí rovné zdravotnictví a školství, volí často podle toho, kdo "dá víc" na všelijaké obskurnosti. Jak pravil jeden nejmenovaný starý pardál – je jedno, jaký máte program, důležité je, aby volič dostal propisku, pivo, a poslechl si nějakou tu odrhovačku. Voličské hlasy jsou tak ve své podstatě velmi levné – věnovat pár legálních „úplatků“ je snazší než přesvědčit o tom, že to prostě děláme a chceme dělat dobře. Důvěru totiž strany ani tak nepotřebují – potřebují jen ty hlasy. A ty jsou na trhu k mání. Za propisku, párek, a nějakou tu odrhovačku...

6. Rezignovalo se na inteligentní a moudré voliče
Ti tak nemají téměř koho volit. Nechtějí propisky, ale myšlenky. Nechtějí hysterické předsedy, ale moudré a uvážlivé osobnosti. Chtějí program, ne populistická klišé. Chtějí kandidáty z masa a kostí, ne PR agenturami vyumělkované herce. Jak praví jeden vtip – „my víme, že náš program není pro moudré občany. Ale to není přece naše cílová skupina.“
Je smutné, že občasné světlé výjimky, které lze najít podstatě v každé straně, jsou výjimkami. Dají se poslouchat, mají to v hlavě srovnané, jsou obětaví, a dělají věci, které by už vlastně dělat nemuseli – jenže… Slyšíte je někde? Jsou zváni do debat? Ne. Televizím jde o sledovanost – takže chtějí konflikt, bulvár a hysterii. Zvyšuje to počet diváků. Jenže současně to snižuje počet voličů. Vědí to v těch studiích vůbec?

Co s tím vším? Jít k volbám – navzdory všemu
Čeká nás horká fáze volební kampaně. Co k ní říct… Nevěřte pro jistotu ničemu a nikomu. Dělejte si vlastní úsudek. Hledejte to neviditelné. To nejvíce hlasité nemusí být ten správný pop. V každém případě k volbám běžte. Nenajdete ty nejlepší, protože takoví nejsou. Vždy vám na někom bude něco vadit, protože používáte mozek. Ale právě proto volte i menší zlo. Aby to větší bylo o kousek menší. Protože právě vaše hlasy, tedy hlasy vás, kteří nechcete přijít k volbám, potřebuje tato republika. Ne ty partaje, ale republika. Aby ta lež a nenávist nezvítězila úplně a navždy. Tyto volby totiž nerozhodnout ti, kteří k volbám přijdou. To jsou ty jasné fan kluby. Rozhodnete je vy, kteří pro všechny výše uvedené důvody k volbám jít nechcete, protože přemýšlíte. Tedy přemýšlejte nadále, ale k volbám běžte. Půjdu taky. I jako autorka tohoto blogu. Považuji to za svou povinnost ještě o kousek více než po listopadu 1989. A svůj hlas opřu o něco dnes vzácného a často zakázaného - o pravdu.