Vlekoucí se spravedlnost stává se nespravedlností. Je tedy kauza Lukáše Nečesaného špatným, nebo dobrým obrazem naší justice?

Toť otázka.

V každém případě však vstoupí do dějin českého soudnictví. Paradoxně nejen pro mínusy, ale i jeden velký plus. Ten pochopitelně nemůže jako plus vnímat hlavní aktér - mladý muž, o kterého jde. Skutečně jde ale ještě o něho?

Případ Lukáše Nečesaného sleduji od prvopočátku. Jak by také ne. Ve věci už padlo 12 rozhodnutí. Kauza se vleče šest let. Rozsudky byly tři odsuzující, dva osvobozující. Zbytek bylo rušení předchozích rozsudků. Jde tady tedy ještě opravdu o Lukáše Nečesaného? Jde tady o to, zda to byl on, kdo se pokusil zabít kadeřnici pro deset tisíc korun? Nebo jde o to, který soud "vyhraje" tu bitvu soudních senátů?

Vyhrát by však měla jedině spravedlnost.

Dobré je, že se to asi daří. Trvá to, bolí to, ničí to všechny kolem. Ale to, že jeden soud dokáže zkritizovat práci jiného soudu a věc mu hodit na hlavu zpátky, a to i několikrát, je ta dobrá zpráva pro nás všechny. Kdyby se rozsudky potvrzovaly tak nějak automaticky, Bůh s námi. Je více než dobře, že Ústavní soud řekl, že to, co se dělo se senáty u hradeckého soudu, nebylo standardní.

Tedy přesněji řekl těchto několik zásadních vět k tomu, že nesouhlasí se změnou senátu, po níž by na hradeckém soudě rozhodoval o věci už třetí senát.
"Z hlediska ústavních zásad to přesahuje meze, které může Ústavní soud respektovat. Věc se dostala do stadia, kdy je třeba říct dost a konečně rozhodnout".

V překladu - výměny senátu tak, aby konečně některý rozhodl tak, že odvolací soud bude spokojen, jsou protiústavní. Nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci, a pokud některý senát rozhoduje jinak, než se líbí soudu odvolacímu, nelze jej jen tak vyměnit. Ústavní soud tak řekl, že ústavní práva nelze pošlapávat, a už vůbec ne samotnými soudy. . Bum.

"Ústavní soud se snažil v této otázce nevyjadřovat. Jednotlivými koly rozhodování začaly ale trošku převládat emoce, takže je potřeba se znovu vrátit k tomu, jestli jsou, nebo nejsou důkazy".

V překladu - nerozhodujte podle pocitů, nálad, sympatií - ale podle důkazů. Což by mělo platit od počátku. Proč musí tak jasnou pravdu připomínat až Ústavní soud? Bum.

"Pokud ale nalézací soud rozhodne o zproštění, odvolací soud má omezené prostředky, jak tomu zabránit."

V překladu - pokud soud, který je první v řadě, a provádí bezprostřední a obsáhlé důkazní řízení, obžalovaného zprostí viny, těžko může odvolací soud dojít k diametrálně jiným závěrům. A opět - proč musí na omezené možnosti odvolacího soudu upozornit až Ústavní soud? Bum.

Tedy podtrženo a shrnuto:

CO JSOU TY ŠPATNÉ ZPRÁVY
1. To, že po šesti letech není případ ukončen. Vlekoucí se spravedlnost stává se nespravedlností.
2. To, že obecné soudy neví, že se má rozhodovat podle důkazů, a ne podle emocí. Rozhodování bez jasných důkazů je konec právního státu.
3. To, že soudy neví, že nelze jen tak měnit senáty, když se nám rozhodování původních nelíbí. Změny soudců zhora nemají v právním státě co dělat.

A CO JE TA DOBRÁ ZPRÁVA?
Že soudům nic z toho neprošlo.

A odpovím na otázku z úvodu. Ano, pořád jde o Lukáše Nečesaného. O jeho život, o jeho osud.
Je smutné, že to musel nižším soudům důrazně připomenout až Ústavní soud.
Nicméně to, že to stalo, považujme za tu dobrou zprávu. Nemusela přijít. A v těchto souvislostech už nejde jen o Lukáše Nečesaného, ale o každého z nás. I my se můžeme ocitnout v podobné situaci. A budeme doufat, že si někdo všimne, že jde - O NÁS. Ne o souboj právních výkladů na hranici či za hranicí zákona, nebo dokonce Ústavy.