Dobrá tedy – dnes je den výročí ultimativního gesta jednoho muže, významného pro naši historii. Muže, který svým gestem osvítil téma, dnes těžko obchodovatelné: téma lidského svědomí.


Včera jsem dostala od překladatele Alana B. hotový text, přeložený z francouzštiny – text tibetsko-čínské básnířky a blogerky Tsering Woeser. Jedná se o esej s názvem „Živé pochodně Tibetu – hanba světa“.
Útlá knížka je o neobvyklém a ojedinělém úkazu – o sebeupalování mladých Tibeťanů.

Dnešek inspiruje k myšlenkám na to, co má postava Jana Husa společného s těmi, kteří se rozhodli pro takovou formu oběti dnes?
Jan Hus byl ryzí člověk s hlubokým smyslem pro spravedlnost a odpovědnost, který daleko předběhl dobu. Jak s jeho příběhemvlastně pracujeme – jakožto s jedním z příběhů, transformovaných do podoby nadčasového a univerzálního symbolu….?
Jeho současnou rezonanci můžeme ozkoušet i skrze otázku postoje nás, Evropanů k tomu, co sledují Tibeťané, kteří se rozhodli vykonat gesto formou sebeupálení, tj. použít své vlastní tělo ke sdělení formou, která překračuje meze běžného lidského chápání.

Pro co si vážíme osobnosti Jana Husa dnes? A souvisí to nějak se současně položenou, která zajímá určitým způsobem citlivou část populace: „Co chtějí Tibeťané prostřednictvím sebeupálení vyjádřit?“

Člověk Jan Hus byl občerstvitel víry. Víru ukázal jako přirozenou potřebu člověka ale i jako prostředek k ukotvení v čase a prostoru, jako prostředek k uchování integrity člověka, nutné podmínky jeho schopnosti čestně komunikovat se světem, čestně ve smyslu svobodného bytí, tedy nikoli bytí na úkor druhého a v závislosti na druhém.
Tedy odpovědného bytí v daných souvislostech.
Pro mne je symboličnost odkazu Jana Husa jednak důkazem hluboké religiozity české krajiny. Potřeba víry v této krajině vždy byla velice silná a komplikovaná. (Proto máme taky tak silnou a solidní komunitu komunistů neb komunismus je prostě jednou z forem náboženství)
Ale hlavně! - Jana z Husi pokládám také za prvního průkopníka kritického myšlení u nás. Ukázal na klíčový vztah člověka a prostředí, které kolem sebe vytváří a tím se stal v klíčovém okamžiku dějin nejen symbolem ale i zrcadlem pro další generace. Znamenal extrémní střet, který se bude v české historii nadále odehrávat v různých podobách vždy znovu a znovu – střet mezi daným a pohyblivým. Střet mezi tím, co je v nitru člověka a tím, čím je člověk určen vnějšími podmínkami. Jan Hus, člověk, ukázal sám na svém vlastním příběhu dilema, ve kterém žijeme neustále, nehledě na společenské režimy. Tím, jak svůj příběh vymodeloval, ukázal na legitimitu hodnot, které dělají člověka člověkem a které v dobách konce neboli úpadku vždy ztrácejí na významu:
Svědomí, svoboda, důstojnost.

Protože: Co je svědomí? Schopnost člověka udržet svou vůli v souladu s daným. Udržet integritu svého bytí ve svárů protichůdných tendencí. Cesta ke svobodě vede přes umění se rozhodnout. Svoboda bez svědomí ovšem není možná, protože vede opět jen k otroctví. Průběh následných husitských válek, probudivších lidském nitru onoho hladového červa nenasytnosti, byl už jen pokračováním příběhu o zacyklenosti historie. Bez svědomí není svobody, bez svobody není důstojnosti. A půdou, z níž vycházejí schopnosti národa udržet těmto slovům živý obsah a tedy i zachovat bylinu hodnot takto označených, je citlivost.
Zachování citlivosti. Gestům mladých Tibeťanům, kteří ze svých těl udělali živé pochodně, rozumím především takto – je to volání po zachování citlivosti. A myslím si, že by se pod to podepsal i Jan Palach.

Říkala jsem si, jestli překladatel knihy o sebeupalování v Tibetu neměl dát do titulu knihy místo slova „hanba“ raději slovo „svědomí“ . Slovo hanba je slovou soudné, slovo svědomí snad ještě vibruje. Ale Woeser píše:
„Tibeťané, již volí sebeupálení, rozpad svého těla, obětují své věci jen sami sebe. Protože jsou mučedníci a ne teroristé, darují při tu věc jen svůj život. Nepáchají atentáty, neusmrcují jiné. Strašlivé utrpení, jež si působí, je symbolickým svědectvím útrap celého národa. Plameny, které je žehnou, hlásí, že již nemohou déle snášet agresi páchanou na jejich lidu, mýcení jeho zvyků a jazyka, kulturní genocidu, již za zbabělého mlčení ostatních států páchají v Tibetu čínské úřady.“
Od r. 2008 do srpna r. 2013, kdy Woeser knížku dopsala, vzplanulo 125 živých pochodní. Rozměr tohoto kolektivního řetězového gesta lze těžko popsat a také proto je odpovědí na ni převážně zaražené ticho. Co je v nitru tohoto ticha? Jsem si jista, že i v tom tichu je ukryta odpověď, jakkoli tísnivá.
Je v tom informace o tom, co pojí středověkem s dneškem.

Jan Hus i upálení Tibeťané a Tibeťanky přinášejí informace o existenci citlivosti, která nemá hranic časových či geografických. Pokud nějaký apel by zde měl být, tak je to apel věnovat zvýšenou pozornost na její zachování…


+++

Ps: přispívala sem do zdejší blogosféry dříve především proto, že jsem ji pokládala za ojedinělý typ prostředí, testující naši míru, vůli a schopnost debatovat. Dlouho jsem tu nebyla, mnohé se změnilo, vchod je zaheslován. Posteskla jsem si na adresu pana Stejskala, který si ovšem zaslouží úctu a čest, že v té divočině tak dlouho vydržel sloužit lidu. Registrovat do diskusí se nebudu,to už pro mne není. Je mi to líto, psala jsem sem hlavně proto, že mne zajímala spontánní diskuse a ráda jsem nejen odpovídala ale i pozorovala, kdo v blog lokále skutečně chce debatovat, a společně tvořit s a nad daným tématem a kdo přichází pouze křičet či vypouštět jedy. Zažila jsem to několik výborných diskusí, kdy sami diskutující pod daným článkem se začali společně o to prostředí v diskusi starat. No nic, vše jednou končí, a proto díky, milý administrátore!

Svou reakci na něco s diskuse tedy poněkud anarchicky vkládám do svého PS (jakožto autorka blogu mám přístup pouze do svého textu)
Odpověď na otázku Realisty, jaký smysl má vyvěšování tibetské vlajky, nošení tibetských triček apod. je to prostě gesto sympatie a vypovídá o postoji, o přihlášení se k hodnotám, důležitým pro ty, se kterými solidarizujeme. Nic víc, nic méně.
jak se cítíte, když vám někdo v nouzi projeví soucit a sympatii? Pomůže vám to? posílí vás to? Projevů sympatie může být jistě mnohem víc a můžou se od sebe odlišovat. Jsou důležité a odpovídají míře znalosti a citlivosti lidí. Tato citlivost hraje pak důležitou roli v politických rozhodnutích. Mluvím o citlivosti, nemluvím o lidských právech, protože ta se stala také předmětem "kšeftu". Nemluvím o "obchodu" protože nakonec náš svět stojí na obchodu. Je tu ale rozdíl mezi slovem obchod a kšeft. To druhé, které jste použil vy, je velmi škodlivé a destruktivní.Když se podíváte, co se dnes děje v Tibetu, zjistíte, že v jisté míře se to děje všude, i u nás. Obchoduje se nikoli v pravém a původním smyslu slova, ale predátorsky ("něco z toho vytřískat") . Na úkor, tedy necitlivě. Lidé to často vůbec nevnímají, protože myslí automaticky. Jan Hus se vzepřel vůči podlehnutí zločinné normě. Tohle je nadčasové - kultivace schopnosti nepřijímat normu obchodu jako příležitosti druhého oškubat. A potažmo škubnout si taky kus, protože přece „dneska se to ani už jinak dělat nedá“...Dá. A je toto poslední, co můžeme dělat. Jinak nás tyto krysí doby převálcují tak, že po nás za chvíli zbydou jen ty plastové židličky ze zahradního BBQ.