25.listopad byl vyhlášen jako světový den proti domácímu násilí.
Co my s na to? Jak tento jev vnímáme? Co o něm víme? A co to s námi dělá? Kdo z nás s ním nikdy nepřišel do styku?
Je jak nenasytná bažina. Časovaná bomba. Nemoc. Čím častěji se s ním setkáváme, tím víc před ním zavíráme oči. Je to doprovodný efekt infantilizace jedinců i lidských skupin. Přes veškerá opatření shora i zdola, zprava i zleva, přes směrnice, zákony, navzdory letitému úsilí odbornic a odborníků, aktivistek i aktivistů, angažmá státu, tu chorobný stav dobře skrývané ale nakonec i veřejně praktikované agrese kvete, ba bobtná občas jako mor. Hej ty, jen si pěstuj svoje hejty. Hybridní i otevřený válečný stav na poli soukromém i veřejném, prosakující do komunikace tam, kde je to dovoleno.


Takový princip lásky
Na začátku je třeba toto: To máš za trest. To máš za odměnu. Cukr a bič, hulvátství a rituální uplácení. Nic mezi tím. Víme o tom, často jsme v tom vyrostli, ale těžko si připustit, těžko se na to dívat. Není čas, není vůle. Zavřít oči, omluvit to, nakonec- doma je doma. Utéct od toho, neplést se do toho... Zvláště když vlídnosti začíná být kolem jako šafránu.
Doma i venku.
Podoba lásky,zaseklé ve vývoji: nejedná se jen o to, že občas přiletí z přetlaku facka, herda zezadu, rafinovaně zacílená hláška, plácnutí po zadku nebo za pokročilých okolností systematická, cílená nakládačka. Slova, nohy, ruce, myšlenky – koktejl prostředků k ovládání situace má nepřeberně mnoho možností. Máme to v hlavě, máme to pod kůží. Jsme cílevědomí, chceme jít dál, osedlaní touhou po úspěchu nebo prostě pod tlakem vnitřních i vnějších nároků… ale pořád nám něco nebo někdo překáží. Ve stresu se přestáváme kontrolovat. Naše sebevědomí je neustále ohrožené, je jak nenasytné dítě, které nemá nikdy dost. Bez sebevědomí nejsme nic. Doba je rychlá, žádá si rychlých efektivních řešení. Potřebujeme se vymezit, a nejefektivnějším, nejrychlejším způsobem, jak toho docílit, je to, co sami dobře známe – ukázat se sobě na principu vyvýšení. Na úkor druhého. Což se nejlépe testuje a praktikuje tam, kde na nás není vidět. Ponižování má tolik podob – fantazii se meze nekladou. Ideálním prostředkem jsou například děti, ale může to být kdokoli a cokoli, k čemu ten či ta má vřelý vztah. Důležité je eliminovat překážku, nepřítele. Nikoli drahou polovičku – tu milujeme přeci, tu potřebujeme k životu. Bez ní, bez něj bychom přeci nebyli nic. Ale nepřítele V SOBĚ, toho, který nám říká - sám jsi nula. V zrcadle jakéhokoli náznaku sebevědomí u druhých jsi sám nula. Z tohoto pekla pak není jiné cesty ven než zbavit sebevědomí toho druhého.

Neexistuje „to se nedělá“ – ale „o tom se nemluví“.
Spojité jsou nádoby našeho chování: co se děje ve skrytosti, promítá se do viditelného. Soukromá sféra je v české společnosti kontinuálně sférou posvátných a usilovně udržovaných tabu. Na jedné straně o všech se ví všechno, na druhé straně přece „to je jejich věc“. Násilí se stává normou a nakonec i devízou. A nakonec to dopadá tak, že násilník slovem i skutkem se stane hrdinou a miláčkem národa.
Vzepřít se proti domácímu násilí vyvolává často takové reakce, že je lepší naučit se ním žít. Vždyť přece „Pořádná láska musí bolet.“ Nebo „máslo je lepší, čím víc se tluče“. Takové jsou obecné pravdy, takový je domácí nepsaný kodex lásky. Mluvit o principu asymetrie v lásce, respektive o parazitismu ve vztazích znamená tyto nepsané normy viklat. Odebírat si jedinou jistotu, kterou člověk v mechanismu vztahování má. Zákony se dají přepisovat, měnit, ohýbat. Dobře a poctivě míněné kampaně vyšumí tak jako reklama na prací prostředky, ale normy mezilidského tance v soukromí i společnosti se řídí ještě něčím jiným, o čem se nemluví. Nepsaný konsensus – jakmile je to příliš vidět, je to nebezpečné. V tom jsme divocí, v tom jsme vlci. A jak víme, kdo chce s vlky výti, musí s nimi píti. Tak to u nás prostě chodí.

Nesnesitelně sami ve dvou a více
Způsob, jakým přistupujeme k problému domácího násilí ve společnosti, vypovídá o míře přiznané, vědomé citlivosti národa. O stupni jeho kultivovanosti. Mluvit o tom jen tak je rizikové, protože znamená automaticky ponížit sebe sama na oběť. Oběť znamená slabost. A znáte tu starou dobrou českou „A já sám, vždycky sám, svý koníčky vokšíruju, a já sám, vždycky sám, svý koníčky vosedlám….atd“
Domácí násilí neboli charakter lásky soukromé je jev, zrcadlící dušení zdraví společenství, tedy národa. Stojí za to jej citlivě vnímat nejen z hlediska osobní pohody. Vztahová asymetrie ve společnosti je přímo úměrná asymetrii v soukromí. Česko má statisticky nejvyšší rozvodovost v Evropě. Lidé umí utíkat. Ale setrvat v živých vztazích a udržet zdraví vztahu je těžké. Jsme v době kritické v době kontrastů, které jsou rozmyty i v obsahu slov. Jsme schopni rozlišovat?
Hrdost nebo zbabělost? Láska nebo vydírání? Radost ze spolubytí nebo kalkul? Tvoření nebo opisování? Partnerství nebo parazitismus? Přesilovka či potence? Slabost či soucit? Otevřenost nebo přetvářka? Ohleduplnost nebo hulvátství? Hleďět si poměrů – doma, u druhých, ve sférách. Učit se ze sfér malých i velkých, kde atmosféra je svěží a vyvětraná. Je takových stále dost.
Domácí prostor je jak petriho miska, na které se odehrává počátek civilizace. Odehrávají se na ní malá tornáda, a aktéři se s nimi po svém perou. Hádat se je normální. Ale držet se v šachu tiché domácnosti neřešených bordelů je stojatá voda samožerné energie. Stav agrese je zrada mírových pravidel, ustrnutí, uzavření kruhu. Pokud se v něm lidé topí, je třeba jim pomoci. Ne jen tomu, kdo se odváží poukázat na původ roztrženého obočí či zhmožděného zápěstí. Je třeba se postarat o ten prostor, v němž se to děje. Prvním krokem je dívat se, vidět, soucítit a naučit se zachycovat nebezpečí zacyklenosti v jeho zárodcích. Naučit se vnímat konflikt a pracovat s ním. Existuje mnoho způsobů násilí ale i mnoho způsobů pomoci. Máme se co učit – protože umět pomoci znamená odvahu.
Jako jednotlivci, jako muži a ženy, i jako společnost složená z jednotlivců, rodin, enkláv, bublin, sekt, stran, klanů, ANOnymů atd. jsme na křižovatce, kde se musíme rozhodnout, kudy jít. Jestli cestou míru nebo vnuceného šavlování. Jsme ještě v tomto výběru svobodní? Svoboda jednotlivce v domácím prostředí má přímý vliv na výskyt svobody ve společnosti. Poměr milosrdenství a agrese je nám vodítkem při sledování, jak moc je prostor, v němž žijeme a který spoluvytváříme, nemocný či zdravý. Věnujme pozornost tomu, jak o domácím násilí mluvit, jak ho pojmenovat a řešit. Vyplatí se to nám všem. Nástroje tu jsou – legislativa tu je, policisté jsou proškolováni, existují velmi kvalitní odborníci v poradnách pro partnerské vztahy. Ale to nestačí. To, že se nám nechce soudit, je pochopitelné – jedeme v to tak trochu všichni. Reakce na impulzy zvenčí – posledním příkladem budiž reakce na kampaň Me too – kloužou k individualizaci, relativizaci a banalizaci. Nechceme se o tom bavit. Schází společenská vůle jednoduše říct – domácí násilí je zlo. Neexistuje pro něj omluva. Je třeba ho pochopit – možná jinak než dosud, ale je třeba se jím zabývat, zase a znova. Ticho v tomto případě neléčí, naopak je ideální živnou půdou pro zlo, z něhož v určitém bodě není úniku.