Jsem, nebo nejsem založením „bloger“? Nejspíš nejsem. Jinak bych asi těžko dva měsíce nechala kolem sebe projít tolik události, aniž bych sedla k počítači, otevřela svůj blog a řekla na ně svůj názor. Má to ale svoje důvody.

Všechno, čeho jsme svědky mi připadá natolik jasné, že vyslovením názoru například na to, co se odehrává v kauze Čunek jen umenším její absurditu. A jestliže si necháme líbit, aby z nás politici, kteří jsou politiky „ z naší milosti“, z milosti voličů, dělali kašpárky, pak dobře nám tak a jen houšť, protože jsme národ srabů a nic jiného než „loutkovodiče“ si nezasloužíme.

Jestliže s pobavením sledujeme ministerského předsedu, kterak vchází do sněmovny krokem zápasníka sumo, při cestě do své lavice jen tak mimochodem smete několik kolegů, aniž to vůbec zaznamená, tak proč se divíme, že nám příště ukáže zvednutý prst, aby předvedl, jaký je on pašák!

Část národa se představením baví, část je znechucena. Sledujeme s údivem splašky, očividné lži, vypouštěné z úst těch, kterým jsme ještě nedávno věřili a dokonce možná i tleskali? „Oni“ ale nejsou jiní, než byli v době, kdy jsme jim dali své hlasy. Jsou stejní. Skromnost, pokora, úcta k občanovi? Jistě, to ano, ale jak kdy a jak ke komu.

Mám před sebou dopis paní Libuše.K. z Ostravy. Od doby, kdy jsem natočila její příběh uplynulo možná sedm, nebo osm let. Ale její příběh začal ještě o pár let dřív. Pracovala jako účetní nepříliš velké firmy. Protože z pohledu účetní poměrně brzy zjistila, že obchody firmy bratrů Motalových nejsou právě čisté, upozornila je, že by se nerada dostala do průšvihu, který nutně hrozí, pokud budou pokračovat stejným způsobem dál. Pokračovali a paní účetní dostala výpověď. Protože z jejího pohledu výpověď neoprávněnou , obrátila se na soud. Právě v té době jsem se jejím příběhem začala zabývat.

Přes jisté, ne právě příjemné peripetie, po několika dalších letech nakonec paní Libuše soud vyhrála. Její zaměstnavatelé, jak ohlásil při čtení rozsudku předseda senátu, jí mají zaplatit přibližně 220. 000 korun. Musím říct, že tenkrát spadl kámen ze srdce nejen paní Libuši, ale i mně.

Teprve nedávno jsem se dozvěděla, jaké měl příběh pokračování. Majitelé firmy bezprostředně po vyhlášení rozsudku, leč před nabytím jeho právní moci, prohlásili na svoji firmu konkurz, aby vzápětí založili na stejné adrese firmu se stejným předmětem podnikání, jenom pod jiným názvem. Ve firmě OK Plast si vedli dokonce ještě úspěšněji, než ve firmě první. Prohlášením konkurzu v původní firmě se ale zbavili povinnosti platit a na paní Libuši, ale i na soud udělali prostě dlouhý nos. Orgány, činné v trestním řízení v jejich postupu neviděly nic , co by bylo v rozporu se zákonem.

Paní Libuše zkusila všechno, co jí umožňuje náš právní systém, aby dosáhla vyplacení peněz, které jí měla firma Jiřího a Ladislava Motalových zaplatit, jak o tom rozhodl soud. Shromáždila a předložila policii důkazy o účelovém prohlášení konkurzu. Shromáždila a předložila policii důkazy o protiprávním jednání majitelů firmy. Neúspěšně. Částka dnes i s úroky dělá téměř půl milionu a ona z ní neviděla ani jedinou korunu. Paní Libuše odešla do důchodu, pohybuje se dnes o francouzských holích.

Plynula léta.Téměř na konci fyzických i psychických sil se rozhodla paní Libuše K. zažalovat stát, v tomto případě reprezentovaný Ministerstvem spravedlnosti, pro nevymahatelnost práva. Byla nejspíš hodně naivní, neboť věřila přes zkušenosti, které už v té době měla, že k ní, jako občanovi, který řádně platí daně, chodí k volbám a vůbec plní všechny své občanské povinnosti, má své povinnosti také stát. A navíc věřila, že existuje něco, jako úcta k občanovi a jeho právům. A to byla chyba. Stát jí vzkázal, že s ní, jako řadovým občanem nemá co jednat, aby si na jednání s Ním vzala advokáta. Paní Libuše na něho neměla ale peníze a tak jí stát ve své velkorysosti umožnil mít advokátku ex offo. Ta už ale nežije, zastřelili ji před rokem v souvislosti s událostmi na radnici v Havířově. Jinak by musela paní Libuše žalovat také ji. Advokátka přepracovala původní podání Libuše a v žalobě změnila petit. Místo žaloby na nevymahatelnost práva, jak zněla formulace v podání paní Libuše (laika!), žalovala její advokátka stát pro nesprávný úřední postup, což je doopravdy něco jiného.

Paní Libuše prohrála a dlouhý nos na ni pro změnu udělal stát. A protože prohrála, padla na její, dnes už hodně sehnutá záda, povinnost zaplatit soudní náklady ve výši čtyři tisíce korun. Nezaplatila, protože je neměla. Nezaplatila ale možná také proto, že se cítila jako občan podvedená, uražená a ponížená a jiná forma, než nesplnit tuto, z jejího pohledu nejabsurdnější z absurdních povinností, ji nenapadla. Považovala to možná za formu svého občanského protestu.

Minulý měsíc dostala úřední obálku s exekučním příkazem. Exekuce se týká jejího jednopokojového bytu na ostravském sídlišti. O tři dny později další obálka. Tentokrát na její důchod. Důvodem bylo nezaplacení onoho soudního poplatku. Rozhodl o tom příslušný soud, když neuspěla se svojí žalobou na stát, reprezentovaný v tomto případě Ministerstvem spravedlnosti.

Jako správný bloger bych asi měla napsat, jaký mám na příběh paní Libuše názor. Ale uznejte sami, co k tomu dodat? No, snad přece něco. Původní zaměstnavatelé paní Libuše rozhodně nestrádají.

Pokud lze tyto řádky považovat za blog, pak ze mne časem bloger nakonec přece jenom bude. Podobně absurdních příběhů mám totiž v zásobě stovky. Tento ale patří k těm nejsmutnějším.