Už dost dlouho přemýšlím, jak napsat, nebo natočit něco, čím bych se do povědomí čtenářů, či diváků, zapsala jako bystrá, vtipná a pohotová novinářka, která je dokáže aspoň občas taky pobavit. Podle všeho toto přání zůstane v kategorii nesplněných, nebo spíš nesplnitelných. Říkala jsem si, že bych se měla vrátit s mírnou nadsázkou a trochy ironie k některým ze svých oblíbených kauz.

Třeba ke kampeličkám. Někteří manažeři byli už přece odsouzeni, většina poškozených dostala alespoň částečné odškodnění, záložny nezašly na úbytě, naopak vznikají nové, tam, kde se před několika lety objevily problémy pracují správci konkurzních podstat…no a už mi tuhne pomalu úsměv na tváři . Problém je tady. Správci hospodaří v záložnách většinou už sedm, či osm let. A jestliže tam hospodaří, znamená to, že situace v záložnách nebyla zase až tak tragická, jak se před těmi lety zdálo. Protože by jinak s hospodařením byli přece dávno hotovi. Když připustím, že z kampeliček zmizela polovina a na té zbývající hospodaří správci konkurzních podstat, musím se nutně zeptat, s jakým výsledkem. A to je další problém. Dostat se těmto informacím je téměř nemožné. I přesto, že nešťastníci, kteří do záložen kdysi vložili svoje úspory, byli odškodněni z peněz daňových poplatníků, tedy i mých. Správkyně konkurzní podstaty největší kampeličky se nechala před časem slyšet, že počítá s výtěžností konkurzu kolem pěti procent! Myslím, že tam vydrží do důchodu. Tak o čem mám vtipkovat? A já bych doopravdy moc ráda.
Zkusím to u jiné kauzy, které jsem se také (naivně) a s velkým zápalem věnovala. Nadhodnoceným kamenům. To byla doba kolem roku 1995 , kdy stačilo přijít do banky ke správné přepážce s pytlíkem kamínků a položit k nim certifikát tzv. soudního znalce, že šutry mají hodnotu bratru sto milionů. A bezcenné kameny dostaly u stejné přepážky podobu balíku peněz. Pravda, deset až dvacet procent zůstalo pro ty, kteří se přičinili, aby k tak zajímavé proměně bezcenných kamínků došlo. Ale pořád stál výsledek zato! Za podobný pytlík byl vyhandlován například Vilímkův dům v centru Prahy a mnoho dalších nemovitostí. Banky nakonec skromně přiznaly, že tak přišly o necelých třicet miliard. Prý proto, že je nenapadlo nechat udělat vlastní odhady kamínků a uvěřily, že to, co jim majitel pytlíku předložil je skutečným ohodnocením. Jeden soudní znalec mi vyprávěl, že byl přítomen transakci, kdy dával takový jeden žadatel o úvěr do zástavy bance kus ulomeného schodiště. Úsměv? No, poněkud trpký. Například IPB převedla tyto skvosty bankovnictví na speciálně založenou dceřinnou společnost, kde se to podobnými úvěry jen hemžilo. A tiskový mluvčí stejné banky mi před budovou ukazoval chodník kolem IPB, který by se dal kamínky, uloženými tenkrát ještě v bankovních sejfech IPB vydláždit. Podnikatel ze severních Čech mi zase předvedl, jak si stejnými kamínky vydláždil chodníčky k bazénu na zahradě své vily .
Tak to zkusím ještě jinak. Carbopur CP 90, čisticí prostředek. Ve skutečnosti kvalitní líh, úniky ze státní pokladny v řádu miliard. Při výrobě tohoto zázraku, který měl podle celní deklarace čistit ovzduší, ale čistil především peněženky daňových poplatníků, jeden z dělníků spadl do obrovské nádrže s čistým lihem v Leopoldově, když do něho pro zlepšení kvality přidával živočišné uhlí a utopil se v něm. Carbopur byl dál úspěšně prodáván jako čistý líh snad na všech tržištích v republice. Jeho výrobní cena (šlo o devadesáti procentní líh!),byla přibližně 14 Kč a prodejní po úpravě na rum, či borovičku kolem 240 Kč. Rozdíl v ceně zůstal v kapsách našich šikovnějších spoluobčanů. Kdo byl potrestán? Otázka zní skoro jako vtip.
Kde jinde by mohly pokračovat moje úvahy o tom, jak dobře se stát o své občany stará, než u Lehkých topných olejů (LTO). Jeden ze spoluautorů zákonů, které umožnily mnohamiliardové daňové úniky pouhou záměnou v označení nafty jako LTO a naopak (tehdejší náměstek ministra financí), dnes přednáší policistům, jak mají daňové úniky stíhat. Další, o něhož se pokoušela slabost při projednávání zákona, který měl z větší části tyto úniky zastavit, tehdejší pan ministr osobně, je dnes předsedou dozorčí rady ČSA.
Asi nejzábavnější by bylo, kdyby někdo spočítal, kolik se z těch stovek miliard vrátilo do státní pokladny. A hlavně, jestli to vůbec stát někdy po někom chtěl.