„Maminko – já jsem – cyklista,“ vysoukal dnes po vycházce s tátou ze sebe Ríša. Nejenom, že řekl moc hezkou větu, ale navíc je to pravda.
To jsem se zase jednou unáhlila. Začala jsem podnikat. Jenom tak lehce, po večerech, abychom nebyli tolik závislí na sociálních dávkách (stát přeci bude šetřit na všem).
Potřebuju, aby večer měl aspoň 8 hodin. Potřebuju toho víc přečíst. Potřebuju se zamyslet. Potřebuju víc času.
Asi jsem někdy moc optimistická. Vykřikuju bojovně vítězné pokřiky, když bitva ještě není vyhraná.
Dneska toho byl plný kýbl.
Slavíme velké úspěchy. A to v bitvě z nejdůležitějších. O Vánocích jsme se rozhodli pro boj s větrným mlýnem, který se jmenuje „Čůrám a kakám kam já chci a kdy chci.“
Před pár dny jsem shlédla v televizi dokument Děti bez lásky - i s láskou o dětech, které kvůli tomu, že naše soudy fungují zoufale pomalu, tráví své dětství v kojeneckých ústavech a dětských domovech.
Vlastní rodiče o ně nejeví zájem, ale aby mohly být svěřeny do péče někomu jinému, musí být vydáno soudní rozhodnutí. A trvá to i několik let!