Diny je skvělá máma čtyř dětí. Její malá dcerka Klárka má nevyléčitelnou, krutou nemoc, spinální muskulární atrofii. Zdálo by se Vám toho na jednu mámu až dost?
„ … Diny zemřel včera při (nezaviněné) autonehodě manžel.., „ objevilo se v mém mailu a taky na www.postizenedeti.cz.

A od toho dne, co jsem se dozvěděla, že Diny zůstává se čtyřmi dětmi sama, na boje, na slzy, na všechnu práci, která je kolem její postižené Klárky, mám dojem, že je všechno jinak.

Celý den jsem chodila a hledala odpověď. Proč?

Bloumala jsem kolem svých dětí, téměř je nevnímala, krmila je jen neochotně: „Když nechceš, tak nejez,“ usoplené nosy jsem téměř neutírala.

Nemohla jsem pochopit, proč se tohle stalo právě této rodině.

Diny znám jen z příběhu na Postižených Dětech, přesto se mne její neštěstí hluboce dotklo. Možná proto, že jsem si sebe představila na jejím místě.

Našla bych potom odpověď – proč? Takovou, která by mi dovolila dál žít každou další chvíli?

Vyrostla jsme v naději, že za vše dobré, přijde odměna. Jako děti jsme dostávali pamlsky za dobré známky, chování, ve školce hvězdičky nebo červené puntíky, když nám to šlo. A tak očekávám, že když budu žít v duchu pohádkové pobídky: „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj,“ dočkám se nakonec odměny.

A najednou máma, která má tolik starostí, že nemůže kromě péče o děti mít skoro žádný čas na sebe, máma vlídná a starostlivá, která každý den čeká na odměnu, na zprávu od lékařů: „Našli jsme lék na nemoc Vaší Klárky,“ tak tahle máma se dočká, na samém počátku všech bitev, které ji ještě čekají, neuvěřitelné zprávy: „Ode dneška jste na vše sama. Váš manžel zemřel při autonehodě.“

Proč?

Bloumala jsem po bytě a zapnula televizi. Zachytila jsem část odpoledního seriálu, který dávali zrovna v tento den. Zachytila jsem slova indiána:

„Duchové nás netrestají, jen ukazují, kudy máme jít. Konec jedné cesty, je začátek jiné.“

Nenapsala jsem k tomuto citátu, který mám teď v upomínku té nešťastné události na webu, žádného autora. Možná by zněl citát směšně, kdybych k němu připsala: „Ze seriálu Doktorka Quinnová.“

V seriálu se řešila situace, kdy reverend, duchovní otec, ten, který pomáhá potřebným, přišel o zrak. Všichni se za něj modlili a doufali, že je Bůh vyslyší a navrátí duchovnímu zrak. A ono se to nestalo.

Proč? Ptali se. Proč nás Bůh nevyslyšel, když jsme se všichni spojili a modlili se, aby nemoc překonal a zrak se mu vrátil. A proč právě on? Ten dobrý z nás?

„Duchové nás netrestají, jen ukazují, kudy máme jít. Konec jedné cesty, je začátek jiné.“ řekl indián.

„Možná jsme mu neměli vymodlit zrak, možná jsme tu my, jeho přátelé, proto, abychom mu pomohli zvládnout novou situaci. Situaci, že je teď slepý a jeho život už nebude nikdy stejný jako dřív.“ řekl někdo další.

A my, rodiče postižených dětí? Možná se máme něco naučit, něco důležitého pro nás. Tak důležitého, že jediná cesta, jak se to můžeme dozvědět je, když budeme mít postižené dítě.

Možná naše děti se měly narodit s postižením. Je to jejich cesta. Cesta, na které je budeme my doprovázet. A je to také naše cesta, mít takové dítě. Ne osud, ne rána osudu. Ale cesta, která nás má někam dovést.

Možná, že táta Klárky, měl také cestu a ta končila právě ten osudný den. Možná, že život s ním mohl být jen právě takto dlouhý. S někým jiným, s jiným mužem, by mohla žít Diny delší společný život. Ale ON měl jen tento čas. Jistě ten čas stál za to.

Dovolila jsem si ve své knížce Maminko, nezpívej napsat, že pomoci se může dočkat každý, že pomoc a podpora čeká na každém rohu.

A najednou se to tady děje v přímém přenosu. Na internetu se během pár hodin zvedla obrovská vlna solidarity. Občanské sdružení Zrnka založilo pro Diny účet, na který mohou lidé posílat peníze. Protože jinak pomoct na dálku neumíme. Ale chceme.

Často po stokorunách přikapaly na účet pro tuhle bezvadnou mámu během několika dnů už statisíce korun. Bez medializace v televizi, v rádiu.

A jsem si jistá, že vědomí, kolik lidí na ni teď myslí a posílá aspoň „pár zrnek“ je pro ni daleko cennější než výsledná suma na účtu.

Mám z toho velkou radost, jak jste báječní a jak pomáháte, přitom byste sami často potřebovali pomoci!

Z tragického příběhu jedné rodiny se stává příběh jiný, o lidské soudržnosti, pomoci a podpoře.

Ten den, kdy zemřel táta Klárky jsem večer mířila do rozhlasového studia na rozhovor s Janou Klusákovou. Přemýšlela jsem, jak a co budu blekotat a jak to celé přežiju. Diny v té době již oplakávala svého manžela.

Paní Klusáková zmiňovala krátce i mého manžela, jak je fajn, že mi pomáhá. Já to nějak suše odkývala a v duchu si říkala: „To je přeci samozřejmost, jsou to i jeho děti.“

A teď už vím, že mám povinnost vážit si všeho, co mám a zdá se mi to tak trochu samozřejmé. Protože na nic z toho nemám automaticky nárok.

Ptám se posledních pár týdnů, jestli jsem já nesešla ze své cesty.

Místo toho, abych svůj čas trávila se svými dětmi, prosím babičky o hlídání a dělám rozhovory pro časopis, abych si následně uvědomila, že na dvou stranách časopisu se nedá sdělit o našich životech vůbec nic.

Celý den jsem před pár dny trávila natáčením desetiminutové televizní reportáže, místo toho, abychom šli třeba ven pouštět draka.

Co když ale foukal vítr naposledy?

Transparentní účet o.s. Zrnka pro Diny a její děti je tady (kliknutím se zobrazí výpis účtu) 3789354028/5500