Přemýšlím, co všechno se muselo udát, abychom se s našimi syny dostali tam, kde jsme teď. Musela jsem začít psát blog, udělat web www.postizenedeti.cz, abych se dozvěděla, že by mohlo pomoct dávat Jindřiškovi vitamín B6. Musela jsem udělat web www.postizenedeti.cz, abych se dozvěděla, že existuje něco jako Reconnection léčení. A musela jsem vydat knihu a udělat svůj vlastní obchod, abychom si mohli toto léčení vůbec finančně dovolit.

O víkendu jsme jeli na poslední, třetí Reconnection léčení. Je to cesta úmorná, protože s dětmi kvůli nutným pauzám trvá 4 hodiny. Dvě minulé návštěvy jsme zvládli s tím, že jsme prakticky celý den seděli v autě.

Tentokrát jsme využili toho, že manžel dostává od zaměstnavatele příspěvek na rekreaci a zaplatili jsme si ubytování v penziónu. Nemuseli jsme tak nikam spěchat. Zvládli jsme i vycházku v lese, protože domů jsme se vraceli až druhý den.

Celé to bylo opět vyčerpávající. Když jsme odjížděli, Jindřišek usnul už za půl Brumíka. My jsme si chtěli s manželem udělat pohodový večer. To se nám splnilo, usnuli jsme už za půl láhve bílého vína.

...

Jindřišek má velmi špatnou paměť. Řekla bych, že jenom několikasekundovou. Má skoro tři roky, ale pamatuje si toho tolik, co několikaměsíční batole. Má hlad a ukusuje rohlík. Tu si všimne nějaké zajímavé věci a chce se na ni podívat. A rohlík upustí, aby měl volné ruce. Když pak k němu přijdu a dám mu rohlík zpátky do ruky, zas začne ukusovat. Ale sám by na něj zapomněl a dál nejedl.

Žije v duchu hesla různých duchovních škol: „Tady a teď.“ Zdá se, že neví, co bylo, ani co bude. A taky se někdy zdá, že o to poznání ani nestojí.

Jeho postoj k životu ale v naší civilizaci neobstojí. My se něco učíme, abychom to příště použili. Něco si poslechneme, přečteme a pak o tom někde mluvíme. Něco zažijeme a z toho se poučíme. On žije jen přítomností. A je spokojený.

U léčitelky si na stole (během léčení) pohrával se dvěma stejnými obrázky na kartičkách. Léčitelka mu jednu dala a on si ji odnesl na jiné místo. Tam si ji chvíli prohlížel a hrál si s ní. Po několika minutách (!) se vrátil zpátky ke stolu pro tu druhou (stejnou) kartičku. Pamatoval si, že tam zůstala!

Ovšem to hlavní překvapení nás teprve čekalo.

Jindřišek je už skoro tříleté dítě (má 2 roky a 9 měsíců). Takové děti mluví, běhají, samy se nají, jdou na záchod, hrají si s ostatními dětmi. Jsou už natolik samostatné, že mohou brzy být celý den bez rodičů, ve školce. Tam dokáží fungovat v kolektivu ostatních dětí, dokáží si říct o jídlo, o pití, dokáží se obléct a taky spolupracovat.

Jindřišek nemluví. „Úáááá“ a „Júúú“ by asi při prověrce komunikačních schopností jako slova neuspěla. Jindřišek se nevysvleče, neobleče. I když má ruce i nohy zdravé.

Jindřišek se sám nenají. Donedávna se štítil lžíce tak, že ji ani nechtěl vzít do ruky. Pak jsme to prolomili prací s plastelínou a už je ochotný lžíci nebo vïdličku alespoň potěžkat.

Jindřišek má celodenně pleny, i když ho asi rok a půl už vysazuju na nočník. On ho někdy použije, někdy ne. Dát nějak najevo svou potřebu nedokáže.

Lžičkou jíst Jindra nechce. I když motoricky by na to měl. Sám se umí krmit jen rukama. To mu nečiní problémy.

A ráno, po Reconnection léčení?

Dostali jsme v penzionu ke snídani párky. Pár koleček jsem mu napíchla na vidličku a dala do pusy tak, jak jsme zvyklí. Pak jsem položila vidličku na okraj talíře s napíchnutým párkem. Kolikrát jsem to už takhle udělala a čekala, že si ji vezme do ruky a párek si dá do pusy sám? Kolikrát jsem se mu snažila vidličku nebo lžičku s jídlem dát do ruky? Vždy se jen štítivě odtáhl, jakoby ho ten kov v ruce pálil do dlaní.

A teď, naprosto ledabyle, jakoby to dělal každý den, si vzal do ruky vidličku a dal si párek do pusy. A napíchnul si další!

Podívali jsme se na sebe s manželem, jestli se nám to náhodou nezdá.

Nezdá. Dnes měli kluci na večeři párky. Seděli naproti sobě. A napichovali oba. Že by se blížila doba, kdy budu já konečně po pěti letech jíst zároveň s ostatními? A ne (už vystydlou porci) až poté, co nakrmím dítě?

Tolik štěstí, že by mne potkalo?

Ne, je toho štěstí mnohem víc.

Už po druhém léčení jsem psala, že Jindřišek začal hodně žvatlat. Připadne mi teď, jako bychom ho někdy v jednom roce ztratili, on tu s námi nebyl, a teď se začíná vracet. Jakoby se ve třech letech začal z úrovně jednoročního dítěte znovu dál rozvíjet.

Žvatlá, moc. „Da,da,da, ...ba, ba, ba, ...ta, ta, ta, ta, ...ma, ma, ma“. Máme dojem, ale nechci to zakřiknout, že to „ta-ta“ říká častěji, když je doma táta.

Vánoce jsou za pár dní. Že bychom si opravdu mohli pod stromečkem místo dárků říct - Jindřišek začíná mluvit?

Myslím, že to tak bude.

Včera jsem si s ním stavěla komín a on, když spadly kostky, říkal: „Bu“ - jako „Bum“ a pak ještě „Po“ jako „Postavíme“. A vršil se mnou kostky do velkého komínu. Sice hodně nervózně rozmetával. Ale i vršil!

Kolikrát jsem se snažila posílat si s ním balónek nebo auto? Nevěnoval tomu pozornost, díval se jinam, odběhl. Dnes jsem ho viděla hrát si s autíčkem, tak jsem to zase zkusila. Už bez naděje.

Ty stokrát opakované pokusy mi berou energii natolik, že už často přestanu některou věc zkoušet.

Poslala jsem mu autíčko a on se snažil vrátit mi ho zpět! Nešlo mu to, protože autíčko má natahovací setrvačník a on posílal ho pozadu. Ale spolupracoval, chtěl mi ho poslat zpátky.

Natáhla jsem ruku:“Podej!“. Podal mi ho. A pak znovu. A když odjelo daleko, tak se pro popolezl a vrátil se s ním.

Neskutečná kooperace a soustředění! Kde se to v něm vzalo?

Ano, většinu času sedí a přemítá knížky. Většinu času mne moc nevnímá. Ale začínají tyhle chvíle soustředění, pokusu o mluvení, kdy se zdá, že ho budeme moct něco naučit.

Ríša se dnes ve školce počůral. Ale to byla výjimka. Po většinou už běhá na záchod sám, stáhne si kalhoty a ve stoje se vyčůrá do záchodu. Ještě před pár měsíci jsem v duchu přemítala kolik let ještě s ním budu muset venku takhle stát a držet mu při čůrání pinďoura.

To si tak často s manželem u různých věcí posteskneme. Někdy i dost podrážděně:
„Jak dlouho ještě budeš nosit ty pleny? Jak dlouho ještě Tě budu krmit? Jak dlouho ještě Tě budu oblékat?“
A pak z nás, mimoděk, ještě vypadne takový obligátní dovětek: „Do maturity?!“
Kdybychom měli holku, možná bychom dodávali: „Než se vdáš?!“

Ale vzápětí nám dojde, že takhle normálně ten jejich život asi probíhat nebude. A čekáme a čekáme, měsíce a roky, než se něco naučí.

A pak se konečně dočkáme, podobně jako teď.

Ale vedla k tomu sakra dlouhá cesta!

(Napsáno 18.12.2009)