Slavíme velké úspěchy. A to v bitvě z nejdůležitějších. O Vánocích jsme se rozhodli pro boj s větrným mlýnem, který se jmenuje „Čůrám a kakám kam já chci a kdy chci.“


Jindra bude mít už brzo tři roky. Učinili jsme už nějaké pokusy o to vzít mu pleny. Ale naší nové podlahy nám bylo tolik líto, že jsme se k tomu odhodlali teprve teď, když ji máme už rok a nezdá se už takový problém nechat ji celou pročůrat Jindřiškem.

Jindřišek je vysazován na nočník už asi rok a půl. On je celkem pohodář a tak sezení na nočníku nijak nebojkotuje. Problém je v tom, že někdy se tam vyčůrá a někdy ne.

Ale do pleny se vyčůrá vždy. Když mu ji vezmeme, udělá to samé do kalhot. Mluvit neumí a tak dost dobře nemůže dát svou potřebu najevo.

Ale! Po třech sezeních u léčitelky a megadávkách vitamínů dovezených z USA na nás začal reagovat už moc hezky a zdá se nám, že už máme jeho pozornost.

A tak jsme se o vánočních svátcích odhodlali vzít mu pleny. Chtěla jsem využít volných dnů, kdy manžel byl se mnou doma a tak mohl zajistit to, aby seděl Jindřišek každých 30 minut na nočníku. Jindřišek totiž pije obrovské množství tekutin a tak, jak stále pije, zároveň i stále čůrá.

Za první dva dny pročůral naprosto všechno oblečení, co má. Vlastně, ne JENOM pročůral. Pak se to ale začalo zlepšovat.

O svátcích u nás byli na návštěvě kamarádi se svými dvěma malými kluky. Jejich kluci jsou stejně staří, jako Ti naši, ale zdraví. Znamená to, že se sami oblékají, sami se nají, umí si říct, co chtějí a co ne a odchází konat potřebu na toaletu.

Ríšovo čůrání do záchodu ve stoje jsme slavili teprve nedávno, v jeho čtyř a půl letech a v noci má stále pleny. Jindra se sám nenají, neobleče, nevysleče a nemluví. Na to, ale že máme dvě autistické děti se dá náš život nazvat téměř idylickým.

Tatínek těch dvou zdravých kluků se rozhodl, že během dvoudenní návštěvy naučí našeho nemluvícího Jindřiška také čůrání hlásit a tak Jindřiškovi výrazným hlasem předváděl, jak volat, když potřebuje čůrat.

„Čurááát!“, volal hlasitě.

Jindřiškovi se to moc líbilo, vesele poskakoval a třepal ručičkama, aby to strejda volal pořád dokola. A Ríša se přidával a povzbuzoval strejdu:

„Ješťéé, čurááát!“

„Ty chceš čurat?“, ptá se náš kamarád.

„Řekni to hezky, “ říkám Ríšovi, řekni:

„Strejdo, volej ještě čurat!“

„Ješťééé čurááát,“ opakuje zase Ríša jen tu jednoduchou větu, kterou svede. Dvě slovesa v jedné větě jsou pro něj příliš složitá věc.

Jindřišek se sice nenaučil volat „čurááát“, ale tak po týdnu, kdy jsme ho důsledně nechávali doma bez plen, jsme se dočkali toho, že včera počůral jenom dvoje punčocháče.

Tu posranou koupelnu ovšem nepočítám. Nebyla to totiž docela Jindřiškova vina.

Byli jsme po Silvestrovských oslavách s manželem dost znavení (já proto, že nejsem zvyklá na lidi a manžel proto, že není zvyklý na děti) a tak jsme si chtěli ráno trochu přispat. Děti kolem nás běhaly a skákaly nám po hlavách.

Pak se manžel obětoval a se zavřenýma očima pro jistotu odvedl Jindřiška do koupelny. Tam ho posadil na nočník. Pak jsem zase usnuli (nenapíšu na jak dlouho, protože to nevím a navíc by nám třeba sociálka odebrala děti). Když jsem vstala, byl Jindřišek zavřený v koupelně. Hovínka, která byla kdovíproč na zemi (a nebylo jich málo) rozšlapal po celé koupelně a pro jistotu to pak (nebo možná i předtím) celé počůral.

To, že nebylo tohle všechno v pokoji na koberci, zařídil náš starší syn, který Jindřiškovi zavřel dveře. Protože Jindřišek dveře neumí otevřít, zůstal s celým tímhle hnědým nadělením zajištěný v koupelně.

Navíc Jindřiška rozšlapávání hovínek přivedlo do reality natolik, že se navečer dokonce poprvé do nočníku i vykadil.

„Hovínko! Hovínko!“ slyšela jsem, jak manžel skanduje.

Myslela jsem, že dospělému chlapovi udělá radost láhev dobře vychlazeného piva, volné dny bez rodiny, čtyřkolka nebo tak něco. Ale v jeho hlase bylo tolik radosti!

Když k těmto událostem přidáme to, že náš pětiletý autistický syn Ríša čůrá ve stoje do záchodu, samostatně volá „čurááát“ a sám odchází na záchod, jsou tyhle dny plné úspěchů. Kéž by trvaly minimálně celý nový rok.

Možná to je nějaké zaříkávadlo přinášející úspěch.

A tak volám a pro jistotu hodně nahlas taky pro Vás ostatní:

Čuráááát! Čurááát!

(Napsáno 4.1.2010)