Asi jsem někdy moc optimistická. Vykřikuju bojovně vítězné pokřiky, když bitva ještě není vyhraná.

Dneska toho byl plný kýbl.

Plný kýbl oblečení Jindřišek počůral a ne JENOM počůral.

A já vím proč. Potřebuje vysazovače.

Vysazovač je asistent, co hlídá hodiny a vždy po třiceti minutách dítě vysadí na nočník. Když nezapomene a dodržuje intervaly, lze se dožít večera s výsledkem dvou počůraných punčocháčů.

Náš vysazovač, tatínek, byl doma ale jenom o svátcích a teď zase musí chodit do práce. Takže dnešní skóre je plný kýbl. A včera to nebylo o moc lepší.

Někteří ostřílení rodiče by mi asi navrhli: „Natáhni si minutku! Přesně jako jsi to dělala svému autistickému synovi. Až zazvoní, honem vysazovat!“

Představa, že mi od rána do večera každých třicet minut pípá minutka, mi způsobuje tik v oku. Nesnáším pípání. Neustále na mne něco pípá. Minutka samozřejmě, při vaření. Trouba pípá. Myčka pípá. Taky mikrovlnka. A nejlépe všechno tohle zaráz.

Minutku nesnáším a vysazovače jen tak na ulici nesplaším, takže zatínám zuby a peru a věším :o)

K tomu běhání za čůráním na mne bohužel padl nějaký bacil a drží mne na nohou Modafen (no ano, už je to rok, co jsem byla nemocná naposledy).

Manžel se mi posmíval, že on je očkovaný proti chřipce a že když jsem se mu smála já, že dostane kvůli očkování mnohem víc hnusnou chřipku než ostatní, může se teď smát on mně, že mám hnusnou chřipku, protože nejsem na rozdíl on něj na očkovaná. A ještě významně pochrchlával, že ho maličko svrbí v krku a že jistě očkování zajistilo, že nic ode mne nechytl.

A prý největší legrace by byla, kdybych měla chřipku prasečí a taky na ni umřela, protože jsem vykládala v rádiu, že to očkování je pěkná hloupost. O smrti se sice nežertuje, ale přiznávám, že mne to taky napadlo. Mediální masáž je důkladná a nevyhne se jí nikdo.

Můj syn určitě ne. Poslední dobou ho občas slyšíme říkat: „Mám prasečí chřipku.“

To se pak ptáme, protože udržujeme konverzaci:

„Ty máš prasečí chřipku?“

„Anooo,“ významně a spokojeně odvětí syn, jako by to byla výhra.

Pak vždy manžel položí kontrolní otázku, abychom věděli, jak moc syn ví, na co se ho ptáme:

„A seš mašinka?“

„Ano,“ odpoví on.

„Ty nejseš mašinka, ty seš kluk.“ ujasňujeme na závěr.

A tak je to vždycky. „ano“ je magická odpověď na vše, co není jistě „ne“.

„Ne“ jsou všechny věci, kterým Ríša rozumí a opravdu je nechce. Vše ostatní je „ano“.

„Půjdeme ven?“

„Ne.“

„Zacvičíme?“

„Ne.“

„Vypni počítač.“

„Ne.“

Jeho řeč dosáhla ovšem překvapivého vývoje. Ríša pochopil, co je to zápor slovesa. Došlo mu, že když ke slovesu, které zná, přidá dopředu předponu „Ne“, znamená to opak. A používá slovesa se záporem.

„Nepůjdeme ven.“

„Nezacvičíme.“

„Nevypni počítač.“

Ale přidává „ne“ naprosto mechanicky před cokoliv.

Já: „Balónek necháme doma.“

On: „Balónech cháme do školky.“

Já: „Nechej to.“

On: „Chej to.“

Naštěstí takových sloves, které začínají na „ne“, nemá čeština mnoho, tak povětšinou se Ríša trefí dobře.

Dneska byl kromě zdokonalování své gramatiky úspěšný také v něčem jiném. Ukradl si boby. Venku nám totiž napadl sníh, a tak jsem nechala kluky trochu vyvětrat před domem. Nezdálo se mi, že bych byla ve svém stavu schopna je odvést někam dál.

Minulý rok jsme Ríšovi koupili boby, které nám ale někdo u domu ukradl (možná, protože nemáme na dveřích nápis: „zde bydlí dvě postižené děti, nic nám neberte“) společně se zimními pneumatikami.

Děda nám sice přivezl letos sáně, jenomže ty na tom pidikopečku, co máme u domku, nejezdí, na ty je potřeba větší sráz.

Jela kolem sousedka s malým prckem na bobech a když se u mne zastavila, Ríša se okamžitě přitočil k bobům se sedícím dítětem a zálibně si je prohlížel.

„To je hezký chlapeček, viď?“ ptala se sousedka.

„Obávám se, že ho zajímají spíš ty boby,“ musela jsem říct, protože Ríša jí už tahal provázek z ruky.

Když jsem jí říkala, že nám je minulou zimu ukradli od domu, jen co jsme je koupili, půjčila nám na odpoledne ty svoje, protože stejně za chvíli odjížděla do města.

Takže Ríša si dnes pěkně zaboboval, Jindra začůral a já jsem to celé přežila.

Ale chám si je oba, hříbky :o)

P.S. Tenhle článek se jmenuje hříbci, protože měl být původně o něčem trochu jiném. Ale než jsem se k tomu dostala, napsala jsem toho tolik, že už by to nikdo dál nečetl. Tak příště.

P.S.2: Manžel zjistil, že neumím, kromě jiných věcí, používat sáně. Stačilo je projet a sundat rez ze skluznic. Už fičí :o)


Napsáno 6.1.2009 pro www.postizenedeti.cz