I když jsem studovala matematiku, žádnou vášeň pro čísla nepociťuji. Tu jsem, jak se začíná ukazovat, patrně pouze předala svým dětem. Mám úchylku na docela něco jiného.

Na sešity a diáře. Povalují se mi jich doma spousty. Píšu do nich. Anebo (častěji) je mám v pohotovosti, kdybych něco napsat potřebovala. Trpím neodbytným pocitem, že mne jednou napadne nějaká hluboká myšlenka a nerada bych o ni přišla.

Pak, když sešit někam založím, koupím nový. Starý najdu, nový založím, založím i starý a tak to jde pořád dokolečka.

Můj syn má také vášeň. S tím, jak roste, jeho úchylky a vášně se mění. Úchylka týkající se jeho nezvladatelné touhy lísat se na nahé ženské tělo je evergreenem.

Zrovna včera jsme v čekárně u doktora seděli vedle vysportované a upravené maminky, která držela na klíně několikaměsíční miminko. Hned mne napadlo, jestli si ho náhodou před dvěma týdny neadoptovala, že ona, jeho matka, vypadá tak dobře. Prsa měla zvýrazněná hlubokým výstřihem. Takových věcí si všímám rychle, protože musím zabránit včas Ríšovi, aby do úplně cizího výstřihu nezavrtal nos. I včera jsem zachytila jeho mlsný pohled, naštěstí ale v tu chvíli vyšla logopedka ze dveří a opustili jsme nebezpečnou čekárnu.

Ríšově asistence přistál nos mého syna na holém břiše, když jsme šli společně poprvé na plavání a ona se před ním vysvlékla do plavek. Vzala to sportovně, ale u cizích lidí si opravdu nejsem jejich reakcí jistá.

Tak hlídám výstřihy a odhalené pupky.

Letos v létě to bude jistě obzvlášť krušné. Ríša má pět, vypadá na sedm. A tak kluk, který před rokem byl ještě „roztomilej chlapeček“ bude jistě letos už „nevychovaný spratek.“

A on je přitom jenom autisticky autentický. Nemůže si jednoduše pomoct.

Podobnou, ne tak nebezpečnou vášeň, má posledních pár měsíců pro vodu. Stala se z něj medúza. Viděl v nějakém filmu medúzy plavat pod vodou a od té doby s poznámkou "Ríša udělá medúzku," potápí hlavu pod vodu.

Na plavání, které jsme začali navštěvovat, chodí několik různě, většinou tělesně postižených dětí. Jsou to malí prcci, které maminky drží za hrudníčky a v kroužku všichni svorně zpíváme vodní písničky a doprovázíme to různým plácáním do vody. Děti jsou ponořené po ramena ve vodě, koukají jim jen hlavičky. Dívají se na sebe a napodobují ostatní. Jenom moje dítě vypadá trochu jinak. Moje dítě se nesměje. Držím ho za hrudníček, ale jeho hlava v kroužku není. Ríšova hlava je potopená pod vodou po celou dobu hrátek. Jen občas ji vynoří, aby se nadechl.

Často si doma odchází sednout do chodby a žadoní typickou větou, která je jen sledem slov a slovních spojení, které zná:
„Nasadíme čepici, šálu, rukavice, do auta, do bazénku, na medúzku, “a přesně tak popisuje sled činností, které by probíhaly při cestě na bazén.

Jeho schopnost se vyjadřovat se výrazně zlepšuje s jeho motivací.

Ríša od malička miloval čísla. Jeho úplně první slovo, které řekl, bylo „tři“. Ukazoval to zároveň také na prstech při slosování v televizi.

Bylo mi trapně, že jeho první slovo nebylo „máma“ nebo „táta“ a tak jsem to lékaři ani nepřiznala. Na otázku:
„Nějaká první slova? Říká „máma“ nebo tak něco?“ jsem odpověděla: „Ano, říká „máma“ a ještě „tři““. To mi připadalo trapné o něco míň.

Ríšovo „tři“ přišlo, když mu ještě nebyly ani dva roky.

Jindřišek nevypadá zdaleka tak chytře jako Ríša. Má tři roky a nemluví.

Zdá se, jakoby nic nechápal, žádné souvislosti. Nezdá se, že by mohl být v něčem tak vyjímečný jako jeho starší bratr.

„Nebudeš na to sahat!“ křičí na Jindřiška taťka už snad popadesáté u stejné věci.
„Kolikrát ti to mám říkat, abys to pochopil?!“

„Je blbej, tak se s tím už smiř,“ vysvětluju nepříjemně trpělivým tónem hlasu.

Anebo opačně. Já křičím a taťka vysvětluje.

„Má IQ 2, „ říká někdy taťka a dodává. „Rozlišuje světlo a tmu“

Je pravda, že když chceme Jindru lehce přesunout z jednoho rozsvíceného pokoje do druhého, stačí v tom, odkud má odejít, zhasnout světlo. Přesune se okamžitě za světlem do rozsvíceného pokoje.

Rozlišuje světlo a tmu.

Poslední tři měsíce se zdálo, že už to každou chvíli přijde. Že první slova budou pod stromečkem, pak na oslavu Nového roku, na oslavu mých narozenin, tátových narozenin...

Také jsem měli našlápnuto s plenami. Každou chvíli bude můj tříletý syn mluvící chlapeček bez plen, říkala jsem si.

Jenže po dvou dlouhých měsících učení na nočník, kdy už se zdálo, že jsme téměř u cíle, přišel najednou regres. Jindra se začal zase počůrávat. Místo jedněch punčocháčů za den jich bylo najednou pět. Navíc jsme odjeli na týdenní hospitalizaci do Motola a pleny jsem mu musela vrátit úplně. Co bych tam dělala s tou horou počůraného oblečení?

V Motole Jindra absolvoval magnetickou rezonanci mozku. Bála jsem se narkózy, ovšem ta byla kupodivu naprosto bez problémů. Dokonce se zdálo, že to byl pro Jindru tak trochu doping.

Když se otřepal z té úmorné hladovky a žízně, prospal se a zase prozřel. Vedle sebe měl položenou dětskou mluvící kalkulačku, o kterou se s bráchou v nemocnici prali už čtvrtý den. Kalkulačka po zapnutí zazpívá nepříjemně vlezlý popěvek:

„Čísla, čísla, čííísláá“

Podíval se na ni a řekl:
„Čísla“

nebo přesněji: „Čifla“ a ještě asi třikrát to zopakoval. Nebylo pochyb. Opakuje po kalkulačce.

Jenže dalších 14 dní to neřekl.

Až před pár dny.

„Podívej se, co dělá, “ řekl taťka a přivedl Jindru. Myslím, že ukazuje čísla na prstech,

„Jindřišku ukaž tři,“ vyzval ho.

„Či,“ řekl Jindra, odpočítal tři prsty na ruce a dodal.

„Čifla.“

Poté jsme to od něj už neslyšeli.

Ale tohle se fakt stalo. Hned jsem si to zapsala do sešitu.

Je to totiž moje vášeň.