„Hele nemáme doma nějakou hru? “ ptám se manžela a nostalgicky vzpomínám, jak jsem před 6 lety dokázala strávit u nějaké počítačové hry klidně celé odpoledne.

Vím to přesně, že to je tak dlouho, protože tehdy jsme ještě neměli děti. A mohli jsme se svým volným časem dělat cokoliv.

Mohli jsme sedět u kafe a číst si. Mohli jsme jít na hlučný koncert a vrátit se klidně k ránu. Mohli jsme o víkendu do noci sedět u počítačové hry, protože jsme si ráno mohli přispat.

Vzpomněla jsem si, že to byla tehdy docela zábava a napadlo mne, jestli by mne taková počítačová hra nerozptýlila a neodvedla mou pozornost od faktu, že jsem matkou dvou postižených dětí.

„To fakt nemáme,“ řekl.

Naše zásoba her pro počítač teď čítá tituly jako Prasátko a jeho velký příběh, Dětský koutek a podobně.

Má to snad znamenat, že od startovní čáry s nápisem „Tak a teď máš děti“ už budeme jen pracovat a případně si hrát jen s dětmi to, co baví právě je?

Například hry:

Maminko, stavěj komíny, budu je bourat.
Maminko, posbírej ty kuličky, já je zas hned rozmetám po pokoji.
Maminko, pusť zas tu pohádku, co už známe zpaměti.

„Ale můžeš si zahrát farmu,“ dodal po chvilce přemýšlení manžel, „na Facebooku.“

A pak mi ji ukázal. Svoji farmu.

A mně došlo, proč máme tak zpustlý pozemek kolem domu. Proč jeho prvotní nadšení pro práci na zahradě vyprchalo.

Má totiž farmu na internetu. Má tam spoustu zvířat. Kráva bučí, prase chrochtá. Jedním kliknutím osázíte políčko země, pár dnů počkáte, až to dozraje, pak dalším kliknutím sklidíte. A budujete a děláte si to tam hezký.

„Víš, kolik to hraje lidí? Milióny.“

A teď i já. Mám farmu s kurníkem, krávama a tak.

Je to hra na sociální síti, jejíž podstatou je to, že čím více přátel máte, tím máte větší možnosti postupovat dál v jednotlivých úrovních hry.

Virtuální peníze pro stavbu farmy získáváte průběžně hrou.

Anebo si je můžete koupit. Za skutečné peníze. Za skutečné peníze koupíte virtuální pro stavbu virtuální farmy.

„To opravdu někdo kupuje? “ ptala jsem se manžela.
„No jistě, z čeho si myslíš, že ta firma, co to vyvíjí, žije?“

To snad není možný, pomyslela jsem si. A pak jsem koukla do novin, kde byl titulek: „Cestovka pro plyšáky!“

„Hele, tohle si poslechni, “ řekla jsem a přečetla manželovi část článku. Nemohli jsme tomu uvěřit, že by to fakt bylo možný, že by někdo zaplatil plyšákovi dovolenou v zahraničí.

„Představ si, že bys takhle trávil život. Že bys byl zaměstnanej v cestovce pro plyšáky a jezdil bys s plyšákem na Karlův most a tam bys toho plyšáka fotil, jak je na výletě."

Taková marnost. Promarněný čas. Den, který se už nebude nikdy opakovat a strávit ho hlídáním plyšáka.

„Mně by to bavilo,“ odpověděl překvapivě manžel.

"Když by mi platili, klidně bych ho i masíroval." a zjevně si představil, jak místo několikahodinového denodenního bušení do klávesnice a koukání na monitor počítače bloumá s plyšákem po Karlově mostě a chytá bronz.

„Prý někteří bohatí klienti uvažují, že by plyšákovi zaplatili místo v letadle. Nechtějí, aby letěl v zavazadlovém prostoru, “ informuju dál manžela z novin.

„A teď si to představ,“ rozvíjel myšlenku, "takový letadlo vypravený tou cestovkou. Plný plyšáků. Na místech, kde normálně sedí lidi, by byli plyšáci.“

Kolik energie a kyslíku se spotřebuje pro poslání virtuálních kamarádů na výlet!

Naše virtuální hry jsou takové, jaké je chceme mít. Jsou předvídatelné. Proto nás tak baví. Proto je milujeme. Řídí se podle našich pravidel.

Skutečný život se mění jak fáze luny. Někdy je pro nás příznivější a někdy míň.

Máme jedinou jistotu. To, co nás potká, nebude stále dobré. Nebude to ale ani stále špatné. Život musíme přijmout se všemi jeho proměnami. Tak jako tváře luny.

Ale dost už filozofování.

Už je čas. Musím jít podojit své virtuální krávy.


Napsáno 26.3.2010 pro www.postizenedeti.cz