Odpočinek

24. 05. 2010 | 13:51
Přečteno 4667 krát
Byla jsem napnutá, jak struna. Stačilo jen o mne zavadit a už jsem se rozkřičela. Poslední dny jsem ječela na děti, jak nejhlasitěji mi to mé hlasivky umožnily.

Děti mi to neulehčovaly, ba naopak. Tříměsíční boj s Jindrovými plenami stále nebral konce.

Jindra se zas počůral na koberec. Není na něm za ty poslední tři měsíce snad už žádné nepočůrané místo. Myslím, že se ho nakonec budeme muset zbavit. Na sekundu si za zájmeno „ho“ dosadím jméno Jindra a na sekundu mne to pobaví. Zbavíme se ale samozřejmě toho koberce.

„Jindřišku to se ne-dě-lá,“ plesk – plesk – plesk plácám ho při slově ne-dě-lá rytmicky přes zadek. Cítím, jak to ve mně vře. Vysvlékám mu pročůrané oblečení a posazuju ho na nočník: „Sem se čůrá!“ a jdu se uklidnit hledáním nějakého nepočůraného a suchého oblečení.

Chvíli mi to zabere a když se vracím s úlovkem čistého oblečení pro Jindřiška, sedí on ještě spořádaně na nočníku. Vedle něj stojí Ríša s provinilým výrazem a holým zadkem.

Plesk – plesk – plesk opakuju tutéž „já-vím-že-nejhloupější“ výchovnou metodu u staršího syna a ječím „Co-to-je?!“ protože během vteřiny přejedu zrakem na gauč, na kterém jsou rozmazaná hovna.

Zavalí mne chvilkový pocit, že mé děti mne chtějí schválně naštvat. Rozumem vím, že to je hloupost, že za to nemohou. Ríša se prostě někdy pokadí. Ještě teď v pěti letech. Rozezná už, že to je nepříjemné a sundá si posrané kalhoty. Na rozdíl od Jindry netráví většinu času na koberci, ale na gauči a tak to, co mu ulpí na zadku, utře do pohovky.

Náš nový povlak na pohovku. Docela nedávno jsme si konečně koupili nový. Toho starého jsme se museli zbavit. Nebylo na něm jediné místo, které by Ríša nepročůral.

V tu chvíli je to nad mé síly chápat děti. Upadám do deprese, že už doživotně budu denně máchat ruce v hovnech a čůránkách. Odevzdaně je oba umeju, obleču do čistého a jdu brečet ke kuchyňskému stolu. Pomáhá to. I když poslední dobou už moc ne.

Stejně jako nepomáhá čokoláda, jídlo, víno, seriál, u kterého přesně odhadnu každou další zápletku i repliku, nepomáhá křičet na děti. Zdá se mi, že jsem dospěla přesně do bodu „těsně před nasazením antidepresiv.“

Vybrečela jsem se, uklidnila. Když jsem se zvedla od stolu a uviděla, že Jindra je opět celý promočený, došlo mi, že to, co má večer přijít, přichází už za pět minut dvanáct.

Dávno vím, a všude se to píše, že při celodenní péči o děti, i zdravé a tím více postižené je nejdůležitější ze všeho odpočinek. Že je nutné udělat si čas jen pro sebe a na chvíli zapomenout na starosti. Zregenerovat. Nabrat síly.

Není lehké někomu vlepit na delší dobu malé nezvladatelné dítě, tím spíše dvě. Nyní už mé vyčerpání došlo tak daleko, že jsem začala mít strach, abych jim opravdu nějak neublížila.

Špatná nálada matky se zákonitě přenáší na děti. Když je nervózní matka, bude i její dítě. Když je agresivní matka, bude i její dítě. Náladu vycítí i postižené děti. Nebo možná právě ty postižené.

Volný víkend byl můj nápad. Přednesla jsem to manželovi. Souhlasil s tím překvapivě rychle. Patrně mi chtěl něco takového už sám nabídnout, napadlo mne hned.

Navečer přijede babička. Bude o víkendu manželovi pomáhat s dětmi. A já jedu pryč. Sama, bez dětí. Na celý víkend.

Přihlásila jsem se na víkendový program s námětem jarní duševní očisty těla a duše. Pojedu 4 hodiny autem. Budu řídit sama. Daleko, v noci a cestou, kterou jsem nikdy nejela. Budu muset sama nabrat benzín. Všechny tyhle úkoly by mi způsobily před rokem ještě žaludeční nevolnost a těžkou kopřivku.

Těším se na každý kilometr, kdy budu moct zpívat s rádiem. Nahlas a falešně, tak jak chci. Těším se na boj s navigací, kterou zase špatně nastavím a celou cestu mne bude mást povely: „Teď obraťte do protisměru“ a „Přepočítávám trasu“.

Těším se na každou minutu toho volného víkendu a je mi celkem jedno, jak bude celý probíhat. I kdybych ty dva dny strávila sezením na trávě a koukáním do dálky, těším se jak malé dítě.

Jedu mezi cizí lidi, kteří o mně nic nevědí. Nebudu jim líčit, že jsem matka dvou postižených dětí. Chci na ty dva dny být jen sama se sebou.
Jedu na místo, které důvěrně znám. Na místo nabité energií stovek lidí, kteří se tam za ty roky přijeli zastavit. Na tom místě vnímáte energii větru a slunce. Protože ji chcete vnímat.

Babička večer dorazila, jak bylo dohodnuto. Vzala jsem si spacák, tašku a nasedla do auta. Když jsem po čtyřech hodinách dojela na místo, byla už tma.

U statku, kde jsem za okny uviděla skupinku lidí tančit a zpívat v kruhu, jsem se na chvíli posadila na lavici přede dveřmi. Z oken jsem slyšela zpěv.

Najednou mi na klín vyskočila rezavá kočka. „Naše kočka,“ napadlo mne hned. Přesně taková, jaká se drží nás a našeho domu.

To, co žiju, si nesu stále s sebou, ať chci nebo ne. Nepomůže odjet třistakilometrů daleko, napadlo mne.

Zdálo se mi, že víkend proběhl docela obyčejně a nic zvláštního se mi nepřihodilo. Dokonce jsem ho neprobrečela, jak jsem předpokládala. Meditovali jsme, tančili, roztáčeli čakry, potili se v indiánské chýši. Tišili jsme mysl.

Když jsem přijela domů, otevřela jsem dveře a uslyšela manžela, jak křičí unaveně na Jindru:
„Cos to zase udělal? Ty ses počůral!“

Křičí jako já, pomyslela jsem si.

S láskou a radostí jsem objímala děti, jako bych je neviděla dva měsíce a uvědomila si, že jsem si opravdu odpočinula.

Dva dny po mém návratu jsem se rozplývala kamarádce, že jsem po volném víkendu jak znovuzrozená. Že mám zase spoustu energie.

„A jak dlouho ti to vydrží?“ ušklíbla se skepticky, „Tři dny?“

Přivezla jsem si knihu, kterou napsala buddhistická mniška Pema Čhödrön a která mne hned zaujala svým názvem – Když ztrácíme půdu pod nohama – rady od srdce pro těžké chvíle.

Měla jsem pocit, že tam byla nachystaná pro mne. O buddhismu nic nevím, ale v knížce je dost zajímavých myšlenek. Jako třeba tohle:

Teď je ten jediný čas, který máme. Tím, jak se stavíme k přítomnosti, vytváříme svou budoucnost. Jinými slovy, máme-li být v budoucnu veselejší, pak jedině díky svému odhodlání a snaze být veselí již nyní. Vše, co děláme, se ukládá. Budoucnost je výsledkem našeho přítomného jednání.

Nevím, jak dlouho mi vydrží energie z odpočinkového víkendu, ale ještě to stále trvá.

Věřím, že jsem na cestě ke smíření.

Chci přijmout život se všemi jeho proměnami. Už dnes.


Napsáno 10.4.2010 pro www.postizenedeti.cz


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

Jiří napsal(a):

Strašně moc vám ve všem držím palce...
24. 05. 2010 | 14:08

xyz napsal(a):

Doporučuji přečíst si ve volném čase (pokud ho najdete :-) ) tuto knížku

http://proroctvi.sweb.cz/
24. 05. 2010 | 14:15

*** napsal(a):

jako program pro rodinu Papalášovu je to již lépe stravitelné.
***
24. 05. 2010 | 15:59

Čochtan napsal(a):

Nevím, co si o tom myslet.
Čtyři otázky:
1. budou ti dva synové někdy schopni samostatného života ?
2. jsou jejich postižení vyléčitelná ?
3. oba mají dětský autismus. Je to dědičné ?
4. Kdybyste měla třetí dítě, jaká je pravděpodobnost, že bude jako ty dvě první ?

Nechápu, jak to dokážete vydržet.
24. 05. 2010 | 16:23

Eliška II napsal(a):

Paní Makovcová, přeju vám energii na celou tu novou cestu :-)

*** : trochu na palici??
24. 05. 2010 | 16:28

Lenka napsal(a):

Zdravím. A po přečtení zatím tohohle jediného příspěvku mě napadlo, že pokud bydlíte ve velkém městě, chtělo by to denní stacionář aspoň pro 1 dítě, ale radši pro obě. Nebo asistentku k dětem nebo jinou pomocnici. Snad máte na děti příspěvek na sociální služby - z toho se to dá zaplatit. Podle mě není únosné, aby se žena vašich schopností celodenně a sama věnovala péči o 2 děti s výrazným handicapem. Je to téměř nadlidský úkol. Nebuďte na něj sama, podělte se o povinnosti s někým.
24. 05. 2010 | 16:30

Baba napsal(a):

Až takhle naostro, jak popisujete váš život, to neznám. Přeju vám, ať se vám odpočinkových víkendů podaří víc. Systematičtější jedinci si plánují pravidelně. Děkuju za laskavé řádky.
24. 05. 2010 | 17:20

janamakovcova napsal(a):

Odpovím na čtyři otázky Čochtana:
1. to se nedá zatím říct, nevím to já, ani lékaři
2. autismus je neléčitelný, dmo také.. projevy obou nemocí se ale (snad) dají prací s takovými dětmi zmírnit, lék (ve smyslu nějaké pilulky) však neexistuje
3. dědičnost autismu nebyla prokázána, příčina tohoto postižení je neznámá (spekuluje se o různých věcech, například i o vlivu očkování kojenců kombinovanými vakcínami - ale to jsou úvahy dost neoficiální)
4. stejná jako u kohokoliv jiného
24. 05. 2010 | 20:11

im napsal(a):

Čochtane,

ženská (matka) vydrží víc než člověk. Mateřský pud je hrozná síla.

Lenko, Jana není na kluky úplně sama, má fajn chlapa, který pomáhá, jak to jde, i babička, je to vidět na tomto Janině příspěvku i na těch minulých. Je to obdivuhodně soudržná rodina, která se statečně pere s handicapem.

Jani, někdy to jde hůř a někdy to jde líp, že, krůček po krůčku. Zítra bude líp. Zanadávejte si, zaplačte, podělte se se svým trápením, uleví se Vám. Neduste v sobě lítost nebo zuřivost, ulevte si, pomáhá to. Zaradujte se z úspěchů - co Ríša a kolo?

Vaše houževnatost, s jakou s podporou rodiny řešíte napjatou situaci je obdivuhodná, ten odpočinkový víkend určitě zopakujte.

imča
24. 05. 2010 | 20:21

Magdalenka napsal(a):

Milá Jano,

vím, o čem píšeš. Tohle je fakt tvůj úděl na tomhle světě. Je bohatý a úspěšný, i když dnes to třeba vnímáš jinak... Není důvod litovat, ale žít se vším všudy. Přesto nemusíš být na vše sama. Zkus požádat o asistenční službu do školky a hledat vhodné školní zařízení do budoucna. U nás máme děti i na druhým stupni ZŠ, co se denně počůrávají, znala jsem mladého génia, kterej to často pustil do kalhot. Tak to je.
24. 05. 2010 | 20:39

Magdalenka napsal(a):

Našla jsem několik odkazů na podporu rodin s dětskými autisty, nevím, odkud přesně jste.
http://www.detskymozek.cz/p...
http://brno.apla.cz
http://www.mameotevreno.cz
http://www.zirafa.czechian.net
24. 05. 2010 | 20:47

*** napsal(a):

eliška2

jestli jste na palici mi není známo, ještě jsem vás nezkoumal, sorry.
***
24. 05. 2010 | 20:50

Michal Macek napsal(a):

im:

hlaskou "zenska vydrzi vic nez clovek" ste me dostal :)))

jana makovcova:

tak se venujte buddhismu to je super nabozenstvi - je hodne svobodne,muzete si verit vlastne cemu chcete a meditace je si myslim prave to co potrebujete - kdyz budete mit chvilku volna proste vypnete a vycistete si hlavu od vsech myslenek
25. 05. 2010 | 06:34

Marie napsal(a):

Zdravím Vás, paní Jano.Jste silná-ale psychika člověka je velmi křehká věc. Musíte myslet i na sebe.Jak by to bez Vás šlo,kdyby jste se zhroutila?Mluvím z vlastní zkušenosti. Ke svým 2dětem jsme s manželem přijali 6dětí z DD.A já skončila s depresemi,které mě budou provázet do konce života.Ale táhnu to dál-i spéčí o nemocnou maminku a s výchovou nejmladšího.Zdraví Marie
25. 05. 2010 | 07:35

Čochtan napsal(a):

Paní Makovcová,
děkuji za odpovědi, nedovedu si představit, jak bych podobnou situaci řešil. Jak jsou ti kluci staří ?
Jak to vypadá se školní docházkou ? Připadá v úvahu ?

Nevím ani, co vám odpovědět. Snad jen, pomáhej Pánbůh.
25. 05. 2010 | 09:32

zdenka napsal(a):

Velice Vás obdivuji,sama mám 16 letou mentálně postiženou a někdy mám pocit,že už jedu na doraz.Nedokázala bych ještě odpovídat na srdcedrásající hloupé dotazy.Často je mi líto,že tenhle blog,Vaše stránky,Vaše kniha-nebyla už tenkrát,před těmi 16 lety.Ale i tak Vás čtu.A vážně moc ráda a dost dobře se bavím.Je to takový ten smích skrz slzy-důvěrně známe situace které vás přivádějí k šílenství a nebo i k smíchu.
25. 05. 2010 | 11:56

Anuška napsal(a):

I ja vam nezavidím mam doma dceru postiženou ale už dospělou,ale když si vzpomenu na chvilky kdy jsem ji učila číst nebo počítat tak se taky divím že jsem to vše vydržela.Doma jsem měla velkou podporu v manželovi a to je velká motivace.Ale ja bych raději to všechno zapúoměla a měla dceru která chodi do práce ale nemužu mit asi všechno.Držím palce
25. 05. 2010 | 13:06

Anita napsal(a):

Zprvu se mi zdálo, že píšete o pejscích s lidskými jmény a věřte i tak se mi zdály podivné vychovné metody. Posléze jsem zjistila, že se jedná o vlastní postižené děti. Předpokládám, že se s odborníky radíte, jak problémy s dětmi řešit. Nemám sice takovou zkušenost, ale vím, že je to o velké trpělivosti, pochopení a zachování vnitřního klidu.
Nezlobte se, ale právě to bac-bac, křik svědčí o tom, že dítě u vás zaujalo pozoronost právě takto. Pravděpodobně, by potřebovali chlapci tu pozornost při situaci v klidu. Dítě i pes je schopno kolem sebe udržovat pořádek. Psa je třeba zavčas venčit a dítě vysazovat na nočník i WC, odměna, pohlazení jsou motivující. Později přichází odměna i pečovateli, dítě ani pes nepoutá pozornost tímto špatným zlozvykem - kalit na koberec či pohovku. Přeji vám hodně klidu v duši a prosím neber tento úděl jako příkoří, jsou to vaše děti a každý jejich sebemenší pokrok by vám měl udělat radost, jinak vám nepomůže meditace, ale psychicky se rozložíte.
25. 05. 2010 | 14:56

iga napsal(a):

Anito,
dobra rada nad zlato!
Mohu byt trochu osobni?

Kolik deti s neurologickou diagnozou jste odnaucila plinku?

Za odpoved dekuji predem. Pokud je to alespon jeden kousek, pak prominte, ze jsem tak sarkasticka. Ona to neni sranda ani s "normalnimi" detmi.

Psy bych do toho nepletla vubec.
25. 05. 2010 | 15:39

Martina napsal(a):

Dobrý den, hci napsat jen jednu poznámku, Když jsem se starala o mentálně postižené dospělé klienty, poznala jsem spoustu jejich matek. byly to už staré ženy, které vychovávaly těžce postižené dítě v komunismu,separované a stigmatizované, většinou od nich odešel manžel, zůstaly samy. Když jsem je na jednom zájezdě viděla pohromadě v oblečení dávno vyšlém z módy, s tikem v oku, neurotické, mluvící zbytečně nahlas a z-ř-e-t-e-l-n-ě, došlo mi, že tady je ta tragédie...Vám se to nestane. Už kvůli té dávce černého humoru,kterou máte. Držím pěsti a klaním se, co taky jinýho že jo.
25. 05. 2010 | 15:48

Anita napsal(a):

Igo, bez mučení se přiznám, že žádné. Právě proto se podivuji, že to dítě nečůra a nekaká do pleny, když to není jinak možné, ale čurá jen tak po koberci, nějak mi to hlava nebere. Když má dítě pleny, nemůže přeci čurat a kakat kde se mu zachce a pokud je nemá a má se to naučit, tak tu musí být důslednost, ta zřejmně schází. Rozčilování a plácání v žádnem případě nemůže pomoc. Přechází se takto na hru dítěte, tedy upozorňování na sebe, byť takovýmto nedobrým způsobem. Pokud z důvodu postižení není schopno udržet vyměšování, pak bez plen to nepůjde.
25. 05. 2010 | 19:21

iga napsal(a):

Anito

Nejdrive technicka poznamka k problemu. Kdyz se diteti plinky nevezmou, tak se to uci bud velmi obtizne spise vsak se to nenauci nikdy. Takze faze, kdy dite cura, kde se mu zachce je v procesu nezbytna.

Ja mam za sebou velmi obohacujici zkusenost s vlastnimi zdravymi detmi.
S tim rozcilovanim mate sice pravdu, ale je to pravda, kterou autorka jiste zna take, ja ji znam rovnez. Ale opravdu mi muzete verit, ze teorie je sucha, ale nesmirne kosaty a rozvetveny je strom praxe.

Moje zdrava holcicka se ucila na nocnik pul roku. Byla schopna se pocurat sestkrat za hodinu, klidne i kratce potom, co jsem ji sundala z nocniku to pustila na plovouci podlahu (v tu dobu jsme skutecne plavali v curkach). Byla jsem dusledna co to slo, ale nervy mi tekly jako autorce.

Kdyby to pani Makovcova vzdala s tim, ze to bez pliny nepujde, tak by kluka odsoudila (mozna) k pline dozivotne. Ona to ale nevzdala a trochu te neduslednosti a vyteklych nervu ja osobne uplne chapu.
25. 05. 2010 | 19:51

Lenka napsal(a):

im:
Vím, že Jana není na všechno úplně sama, ale z jejího blogu mám pocit, že převážná většina péče a výchovy je na ní. Ostatní jí více či méně pomáhají
- manžel chodí do práce, babička(y) asi taky. Myslím si, že by to chtělo větší odbřemenění pro Janu.
25. 05. 2010 | 20:20

im napsal(a):

@Lenka

V tomhle věku dětí (tři a pět let) toho leží nejvíc na tom, kdo je s dětmi doma a snaží se jim vštípit základy "sebeobsluhy", to je máma Jana, to si jistě uvědomují všichni nejbližší a ta soudržnost je důležitá.

Základy sebeobsluhy jsou velkou zkouškou nervů i u zdravých dětí, tím spíše u dětí s handicapem. Myslím, že výborně to vystihla Iga v posledním odstavečku svého příspěvku.

Internet je moc fajn nástroj komunikace, když se člověk potřebuje podělit s radostmi i starostmi, a Jana navíc píše výstižně a vtipně, někdy je to smích skrz slzy,jak píše Zdeńka, někdy je to čirá radost. Moc jí a její rodině fandím. Nejsou daleko ty (předinternetové) doby, kdy se rodič s postiženým dítětem mohl cítit jako osamělý, ignorovaný, nepochopený jedinec.

P.S. Nevím, jestli je vůbec možné (a za jakých podmínek) sehnat na částečnou výpomoc asistentku k tak malým dětem, nebo jestli je asistence vázána na pokročilejší věk dětí a okolnosti jejich dalšího rozvoje.

imča
25. 05. 2010 | 23:00

Anita napsal(a):

Igo
máte pravdu, vychovala jsem tři děti a tyto problémy jsem neměla.Nezažila jsem je ani u svých vnoučat, ale je pravda, že jsme z plen přešli vždy velmi brzo na nočník.
Zajisté je toto hodně svízelné při neurologické diagnoze, ale právě proto by mělo být méně zlosti a více sebezapření a schovívavosti.
Mně se v tom článků nelíbilo více aspektů, ale o nich jsem takticky pomlčela. Nakonec člověk co neprožil nemá právo kritizovat a tím to tedy respektuji váš názor.
25. 05. 2010 | 23:12

janamakovcova napsal(a):

Igo děkuji, lépe bych to nenapsala.

Anito, musela jsem se trochu pousmát, když jsem četla Váš první komentář.

Vlastně Vás ale chápu, protože před pěti lety bych asi na text jako je ten můj, reagovala podobně jako Vy.

Kdybyste si ale přečetla víc mých článků, zjistila byste, že každý pokrok mých dětí mi opravdu dělá radost.

Tento blog má být sondou do života rodiny s postiženým dítětem. I takové to někdy je :o)
25. 05. 2010 | 23:35

pavlina napsal(a):

Mila Jano,
me se Vas pristup velmi libi. A ze by Vam chybelo trpelivosti, jsem si nevsimla. Mentorujici damy nevi o cem mluvi. Nikdo nejsme dokonaly a ve stressu se kazdy z nas leckdy zachova zkratkovite. A kdo tvrdi ze ne, nejspis trpi ztratou sebereflexe. Nemam postizene deti, ale mam jich hodne. Oprostite se tim od klise a zijete podstatu, malokdo tomu rozumi, protoze to malokdo zazil. Asi i proto chapu a rozumim.
26. 05. 2010 | 16:05

Iveta napsal(a):

Prostě mi to nedá, musím reagovat. Také se staráme o postižené dítě a vím přesně, o čem, milá Jano, píšete. Teorie o klidném přístupu a trpělivosti mě nutí k úsměvu. Kdo nezažil, neuvěří, jak dokáže být péče o postižené dítě (a vy máte hned dvě) náročná a to jak po stránce fyzické, tak i psychické. Je těžké to popsat, to se musí zažít - komunikační problémy, problémové chování, neustálý dohled ve dne v noci, žádná dovolená, zvýdavé pohledy kolemjdoucích atd. Nechci, aby to vyznělo jako sebelítost nebo stížnost, to rozhodně ne! Jen mě napadá - kolikrát, když jdu po ulici a vidím vynervované maminky, které hystericky vřeští na své děti - zdravé děti, které mluví, reagují, vnímají, tak si říkám, že já mám svaté právo si občas zavřeštět (ventilovat tu dočasnou bezmoc), a že bych jim na den dva půjčila naše dítko, aby si vážily toho co mají. Vaše děti Vás milují a Vy pro ně děláte první poslední. Takže si klidně občas zakřičte, neduste to v sobě a až to přejde, pořádně kluky obejměte, tak jak to umí jen jejich máma...
27. 05. 2010 | 13:19

Iveta napsal(a):

Oprava: omlouvám se za chybu - samozřejmě jsem měla na mysli zvídavé pohledy kolemjdoucích:))))
27. 05. 2010 | 13:25

ELIS napsal(a):

Dobrý večer,reaguji na váš příspěvek o postižených chlapcích.Mi máme těžce postiženou dceru,down syndro,autismus,hyperaktivita,neklid,agresivita i občas sebepoškozování,Máme problémy ve škole ubližuje dětem,strká,štípe,škrábe.Takže stálé stížnosti,nemá ráda malé děti do těch by strčila až by letěli,skoušíme různé léky již několik let,různé výchovné metody ale většinou bez výsledku,doma je většinou v pohodě,musím říct,že je nesmírně náročné držet chod domácnosti,péči o další dceru,občas člověk závidí matkám zdravých dětí,ano i se zdravímy jsou problémy,ale mi máme to dítě,to co bude stále mentálně jen dítětem napořád,kolkrát na člověka padá pocit,že mu život skončil a jen se sebeobětuje,jak s toho ven,když kolem sebe slyšíte jen co udělala špatně,jak se špatně chová,společnost si musí uvědomit,jak je to pro nás rodiče postižených dětí bolestné toto donekonečna poslouchat.Dceři je 11 let mentálně je asi tak na 2 letech.Je po 4 operacích.V životě potkáte spoustu lidí se spoustou názorú na postižené děti ale nejdůležitěší jsou pro dítě rodiče ,kteří ho milují a ostatní lidé,ty jsou prostě ostatní lidé,vědí houby co je to za dřinu a to nefňukáme,ale je to prostě tak.Mnoho sil všem co to potřebují přeji......
14. 06. 2010 | 20:31

Shari34FOX napsal(a):

freelance writer
30. 07. 2011 | 22:02

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy