Sedmnáctý listopad je pro mě připomenutím boje za svobodu a demokracii. Krátce po nástupu nacismu byla v roce 1939 sociální demokracie zlikvidována, čtyři z pěti členů vedení strany byli vězněni, skoro polovina byla popravena. Pár měsíců po „vítězném“ únoru byla sociální demokracie opět zničena, desítky členů byly odsouzeny během zmanipulovaných procesů.

Nenávist komunistů šla tak daleko, že některé politiky unášeli z exilu, aby je tady mohli zavřít na dlouhá desetiletí. Pokaždé se ale soc. dem. dali dohromady a stranu obnovili. Naposledy pár dní po 17. listopadu 1989.

Třicet let poté se dva z pěti českých obyvatel řadí do sociálně a ekonomicky ohrožené třídy. Víc než polovina Čechů hodnotí vývoj po roce 1989 jako špatný. Co se stalo špatně a co s tím máme dělat?

Strategií pravice je začít se vymlouvat. Často tak vidím úspěšné a bohaté lidi poučovat ty nespokojené a neúspěšné. Prý jsou pomýlení a nevzdělaní, když nevidí, jak se mají také dobře, dokonce „nejlépe v historii“. Statistika přece říká jasně, kolik banánů, vajíček, televizí a aut si dnes mohou koupit za průměrný plat.

Jistě, přinejmenším polovina společnosti se má jednoznačně lépe – objektivně i subjektivně. Ta druhá se tak ale necítí a z mnoha pohledů jí opravdu lépe není. To je třeba řešit, ne se tomu smát nebo nekonečně analyzovat.

Jestliže stovky tisíc lidí dělí od ztráty majetku či bydlení pár nesplacených účtenek, jeden vyhazov z práce nebo nešťastný rozvod, pak musíme být opatrní v hodnocení a ve vnucování toho, jak se kdo má. A bohužel s tím přichází do hry i samotná svoboda, za kterou jsme v roce 1989 bojovali. Když někdo nemá kde bydlet, těžko se může cítit svobodný. Když se v těžkých chvílích nemá na koho obrátit, svoboda mu nepomůže. K čemu je dvěma pětinám Čechů možnost cestovat, když si dovolenou nemohou dovolit. K čemu jsou levnější banány, když jim na ně po zaplacení nájmu a poplatků stejně nezbydou peníze. A když trnou nad tím, jestli jejich děti budou mít práci, neskončí na ulici nebo na drogách, pak je také pocit svobody pomíjivý.

Musíme přestat banalizovat názory těch, kteří vidí posledních třicet let kriticky, a začít věci řešit. Pokud se budeme neustále hádat, v naší zemi se bude žít stále hůř, nehledě na ekonomické ukazatele.

Představa některých, že svoboda všech vznikne zrušením cenzury, ochranou soukromého majetku a zbytek zařídí neviditelná ruka trhu, je prostě mylná. Přesto v divokých 90. letech spolu se škrtací mánií pravicových vlád zadělala na dnešní šlamastyku.

Svoboda neznamená anarchii. Neznamená ani, že se společnost má rozložit na prvočinitele a lidé mají kašlat na své bližní. Dokonce k údivu mnohých neznamená neplatit daně a věnovat se jen svému vlastnímu písečku. Stejně tak svoboda neznamená co nejmenší stát.

Podmínkou každé svobody je silná společnost. Člověk buduje a vždy budoval svou rodinu, komunitu a společnost proto, aby zvýšil své jistoty. Aby vytvořil takovou společnost, která je dohromady silnější než její části.

O to česká sociální demokracie usilovala vždy, když se v posledních 140 letech podílela na vládě. A budeme v tom pokračovat.

Sociální demokracie přežila, stejně jako český národ, nacismus i komunismus a přežije i dobu populismu a podnikatelských politiků.

Něco si ale k letošnímu připomenutí 17. listopadu přesto přeji. Abychom během dalších desetiletí měli opravdu co slavit. Nejen polovina z nás. Ale všichni.

Vyšlo v deníku Právo, 14. 11. 2019