Chtěla jsem se ve svém prvním blogu pustit do blobu - a třeba na to ještě přijde řada. Ale mezitím se událo něco, co mi podlomilo kolena a zbavilo mne na několik dní slov.

Minulý týden zemřela moje sousedka. Bylo jí 90 let a zesnula doma, obklopená svými bližními. V pátek ráno téhož týdne mi zavolala sestra, a než stačila doříct větu, tušila jsem něco hrozného. Řekla: v noci zemřel Vláďa Leixner.

Dodnes lapám po dechu: ten nádherný člověk! ten neúnavný organizátor hudebního života v Čechách! ten velký muzikant! ten tak milý kamarád! tak mladý! to není možné, vždyť jsme si domluvili schůzku na příští týden! vždyť on chtěl...! co bude s ....?!? Bože, jak jsme slepí, když nechceme vidět – a on nerad obtěžoval přátele svými problémy.

Den nato, v sobotu, měla pohřeb moje sousedka. Znala jsem ji od narození. Vídaly jsme se na zahrádkách, povídaly si přes plot, jenom tak – o počasí, a jak co kvete či jak se mají ti či oni. Ve vesnickém kostelíku (vlastně L. je od dob císaře Ferdinanda městečko) byli příbuzní i sousedi z ulice. Pan farář se ve své řeči o zesnulé zmínil, že pocházela ze skromných poměrů, že měla těžký život... viděla jsem v duchu její postavu shrbenou nad záhonkem, když v tom jsem si uvědomila, že z kůru zní nádherný hlas, Dvořákovy Písně biblické (myslím), pak další a další písně, liturgické i světské. Ten krásný školený hlas patřil synovci staré paní, ten koncert patřil ... jí, jistě, ale také nám všem i tomu nad námi. Chce se mi říct, že patřil umění, kdyby to neznělo tak hloupě.

Poslední čtyři nebo pět let, měsíc co měsíc, hostuje v krásném sále Martinů na pražské Malé Straně a poté v několika dalších městech v Čechách a na Moravě jedno světové kvarteto (trio). Zaznívá hudba nám důvěrně známá, či právě zrozená, v interpretaci špičkových umělců z celého světa ( jak jsme pyšní, že mezi nimi jsou i „naši“).

Stamicovo kvarteto (Vladimír Leixner, violoncello) se nespokojilo se svými vlastními úspěchy (a že je jejich úspěch světový, o tom asi teď uslyšíme z úst povolaných znovu – blbá příležitost), ale usmyslelo si, že svých kontaktů využije k tomu, aby do Čech přivezlo to nejlepší, co v komorní hudbě ve světě je. Kdo z Vás někdy něco takového zkusil zorganizovat, ví, jaká to je dřina. A Vladimír byl dříč. Dokázal vyburcovat kdekoho, abychom si my, hudbymilovné obecenstvo i snobové, mohli v pohodlí koncertních sálů svých měst, za přístupnou cenu, vychutnat to nejlepší, co ve světě je. Sál Martinů bývá naplněn k prasknutí!

A jako by to nestačilo, asi před čtyřmi lety mi povídá Vladimír: chtěl bych využít známosti Euroartu k tomu, abych trochu pomohl mladým. „Vláďo, Ty snad jseš svatej, jak to chceš všechno stihnout?“ „No, domluvil jsem se... a víš, oni jsou úžasní, někdo jim musí pomoct“. A tak Vláďa vydupal ze země další řadu, tentokrát koncertů komorní hudby, interpretované mladými umělci, převážně z Čech, ale i ze světa. Před pár dny, když jsem s Vláďou mluvila naposledy, mi povídal: Poslyš, já mám hroznou radost z té řady pro mladé. Představ si, že (asi budu jednoho dne hořce litovat, že jsem si tohle jméno nezapamatovala) byl pozván na Londýnské Proms. To je vážně díky Euroartu... A pak jsme se domluvili, že se příští týden sejdeme, že už mu je líp a že už začne jezdit do Prahy a že probereme, kde shánět peníze, bez nichž to nejde.

Pane Petře Kratochvíle z divadla Ta Fantastika, jděte se svou žalobou o dotace k šípku! Jsou lidé, kteří slouží umění a umělcům. Vy chcete, aby umění sloužilo Vám…