Dobře, že se konečně nějaký novinář stal ministrem. Kéž to trkne všechny ostatní, kteří zapomněli, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti aneb: ačkoliv rozumí věcem jen povrchně, do všeho mluví, vše kritizují a za slůvka chytají.


Také věci ze souvislosti vytrhují a přesto ve všem jasno mají a rady dávají a nenaslouchají.
Ptají se na věci, které zajímají je (a tudíž jistě i ostatní „čtenářové“) a nenechají prostor tomu, koho se ptají a co by on chtěl říct.
Neboť přece nejde o zpovídaného – jde o tazatele. A tady k tomu všemu nulová odpovědnost, ani za ta slova ne. Přitom jsou to oni, kteří formují naše uvažování o věcech politických i obecně lidských . Jsou to oni, kteří kdykoliv a z kohokoliv udělají hlupáka či celebritu – což mnohdy vyjde nastejno. A my jim věříme víc než Pánubohu. A jejich vidění věcí pokládáme za pravdivé a jedině možné. Neboť „já jsem novinář a kdo je víc“.
A pak dostanou moc a odpovědnost . A hle, konec zpráv. Vyhoří. Najednou jsou oni sami obětí nejen vlastní neschopnosti, ale i jemu podobných slovních voayerů, kteří netuší, že slovo se „z věčnosti klová“ a roste jak s ním zacházíme. Kdysi měli mínění o všem, vědění téměř o ničem.
Je dobře, že se novinář stal ministrem.
A poučení pro nás faráře? Kéž nikoho z nás ministrem neudělají. Raději se učme v terénu, kde kolotá život, odpovědnosti na kazatelně. Nemluvme jako majitelé jediné pravdy, kteří mají ve všem jasno, neboť mají Pánaboha za zády a přestaňme moralizovat. Život je jiný a jinde než noviny a bohužel velmi často úplně jinde než naše kazatelny.
PS: Znám i skvělé novináře se zázemím vzdělanosti, myšlenkové náročnosti, duchovním rozměrem a sociální empatií. Snad je znáte i vy.

Jana Šilerová