nedělní fejeton (s nadsázkou)

Za každých 20 Kč nákupu vám přičteme 1 bod / …čtu v barevné knížečce vydané v milionovém nákladu drogistickým řetězcem DM. Nakupuji tady ráda, ne že bych propadla soutěživosti s vlastní peněženkou, ale tahle drogerie mi kromě vůně i chutná (kvalitní těstoviny z tvrdé pšenice, müssli bez cukru, skvělé pomazánky na chleba, výběr ovocných i zvláštních obilninových šťáv apod.). Příležitostí nechat se zlákat nabídkou „kup to a dostaneš něco (skoro) zdarma“ je tady více než v jiných řetězcích, kde za své peníze nic kromě zboží navíc nedostanete.

Najednou se tedy přistihnu, jak za každý nákup své oblíbené šťávy vytahuji fialovou kartičku a nechávám si načíst byť 1 bod, abych si někdy v budoucnosti mohla (zcela) zdarma vyzvednout trhací knížečku se zvýhodněnými produkty, které asi nikdy nebudu potřebovat, ale možná je díky tomu sbíracímu úsilí přece jen koupím, i když je nechci. Vždycky je můžu někomu dát, no ne?

Největší tahák pak na mě čeká, když tu utratím tolik, že si mohu vyzvednout nesmyslnou knížečku za 150 bodů, kde mě na jednom z trhacích lístků čeká opravdová a globální sleva celých 10 % (!) na celý jeden nákup dle vlastního výběru. To mě vážně nakopne, konečně to přišlo! Dovedu pak chladně vyčkávat, střádat své drogistické požadavky, až je jich celý dlouhý seznam, motivuji příbuzné ke stejně úspornému chování, až jeden den vyrazím do DM, nakoupím toho ne jeden, ale rovnou dva košíky a vítězoslavně uplatním desetiprocentní slevu. Zároveň se mi za megaplatbu na fialovou kartu načtou zase další body, takže „můj zákaznický účet“ se zase přiblíží metě „150“. Navíc mám důvod objet (svým vlastním autem, za svůj vlastní benzín, ve svém volném čase) všechny ty příbuzné, kteří mě vlastně rádi uvidí (káva – koláček – posezení – poplkání), rozdám objednávky, zúčtuju a jedu s poloprázdným kufrem domů.

DM a jim podobné konzumní pasti mě nejen aktivizují, ale vlastně znovu učí, jaké je vyjet si na výlet, co je to pospolitost rodiny, jak milá může být návštěva přátel, a vůbec všechny ty příjemné sociální dovednosti, na které bych bez nich neměla čas.

A kolik mě to celé stojí? Počítejte se mnou. DM 10% slevu mohu využít za každé utracené 3000 Kč, k tomu připočtěte cestu do nejbližší DM a zpět, čas strávený vyhledáváním na internetu, kde kdy se v jakém městě otvírá (a zavírá) – cestujete-li, a samozřejmě – benzín a amortizaci vlastního auta...

Za každých 20 litrů sleva na třetinku piva / A když už tak jedu… jejda, i auto má hlad, stavím u první pumpy. Omyl! Sbírám body, jezdím tedy trasami, kde svítí (podle vyhlášených akcí) OMV, Shell nebo Benzina. Někde nakrmí i mě: Agip mi dá slevu na rohlík a kávu, když natankuju 20 litrů. Rohlík s kávou pak vyjde průměrně na 600–650 Kč (podle kurzu dolaru, kartelových dohod a ceny ropy na burze za galon). Jinde (Benzina) mi za každých sebraných 10 bodů (1 bod za 15 l) dají vybrat z hodnotných DVD. Takže za 150 l v nádrži (přibližně 4500 Kč) si mohu vybrat mezi Krtkem a rádiem, Dobrými rodáky a Angelikou (které s nákupem novin v trafice obdržím za 49–69 Kč, a to bez sběračského úsilí).

Nejhorší stres jsem asi zažila, když jsem studovala v Berlíně a dva roky v krátkých intervalech jezdila Praha-Berlín tam a zpět. Body pak nešlo nesbírat, zvláště když poslední pumpa před hranicemi byla jen jedna a jako na potvoru jsem za doplnění na plnou nádrž vždycky vyzískala aspoň body dva. Soutěživostí mi žhnuly oči. Body-kostičky se totiž musely nasbírat do určité doby (zpravidla do konce roku), a pak bylo možné si za ně vyzvednout „odměnu“. Postupně jsem si tak vyjezdila péřovou bundu (velikost „S“ byla bohužel pánská, takže jsem v ní vypadala jak mamut), sportovní tašku na kolečkách (na jen trochu hrbolatém povrchu dělala ohromný rámus, takže všichni slyšeli, že jedu) a zatím nepřekonatelný akumulátorový šroubovák s vyměňovacími hroty (na nábytek z IKEA stačí, ale pro vyšší kutilství je slabý).

S jídlem nepochybně roste chuť / Moje lovecká vášeň (a hamižnost) mě nutila jezdit méně úsporněji, protože jsem chtěla nasbírat ještě před koncem roku na cyklistické triko (moje velikost to opět nebyla). Na tuhle odměnu bylo potřeba dalších zatracených 40 kostiček, což dělalo tehdy 400 l benzínu (1l = 1,35 eur) = výdaj přibližně 540 eur. Nedělalo mi starosti, že na triko měly padnout téměř dvě měsíční stipendia, že nevím, komu ho dám, a že ho můžu mít za pár korun v cykloobchodě bez stresů. Animální vášeň a soutěživost mě zcela ovládly. Nakonec mi 29. 12. scházela už jen 1 kostička. Právě jsem opouštěla Berlín s plnou nádrží a po cestě pak nepotkala ani jednu pumpu, kde se daly kostičky dosbírat. Utěšovala jsem se tím, že do Silvestra pojedu určitě ještě jednou na otočku… A jak to dopadlo?


Na Nový rok mi dali kostičku za benzín, ale vypadala jinak. Přidali k tomu i novou sbírací knížečku. Kostičky za loňský rok prý už vrátili, nezbyla ani jediná…


Životní bonusový program / Slevy a bonusy za vlastní nákupy postupně ovládly můj svět. Nejen, že je nabízí kdekdo, ale pořád se někde dá přijít (skoro) zdarma k věcem, které sice nepotřebuji, ale kdo vám je dá jen tak, že. Nechybí mnoho, a z loveckého kolotoče se stává rafinovaný konzumní Program. Můj čas je ovládán mapováním krajiny, kam jako barevné led diodky zapichuji nová slevová místa. Každému druhu slevy odpovídá jedna barva a ledky na povel signalizují, kam povedou moje příští kroky.

Program bonusů a slev je jako nekonečná hra, data stále přibývají, dají se třídit a kategorizovat, aktivizují moje tělo i ducha, zkrátka tahle soutěž mě za moje vlastní prachy drží při životě. Jen to chce vydržet. Kupovat, generovat další prachy, aby bylo za co kupovat a znovu jít nakupovat. Chce to vydržet, stát se „věrným“ zákazníkem, kterého mají všude v úctě a hlavně moc nepřemýšlet, kolik to všechno stojí.