Bém chytá bronz na Antarktidě a Praha je už týden pod sněhem. Místo magistrátu odklízejí chodníky opět majitelé domů a obchodů, sníh odhazují i řidiči, kteří se snaží dostat ke svým zasypaným autům. Lopaty a hrabla jdou na dračku. Menší silnice pokrývá dvaceticentimetrová hnědá břečka, s chodníky je spojují hluboké přesolené louže. Teploty přes den jsou těsně nad nulou.



Vyrazit si s kočárkem byť jen do nedalekého obchodu je výlet na celé dopoledne, a to pouze pro milovníky crossu.



Řeším to tedy nosítkem nebo bejbyvakem. Nákup pak dávám do tašek a sunu se s ječícím miminkem po rozbředlém chodníku, ověšená jako vánoční stromeček. Cestou nám nehrozí ani tak uklouznutí, jako spíš díra do hlavy kvůli padajícím rampouchům ze střech více než dvacetimetrových činžáků. Díky znalosti fyzikálních zákonů mám celkem jasnou představu, co může ostrý předmět padající z takové výšky způsobit.





Chodníky jsou tu a tam částečně ozdobeny páskami „Policie – vstup zakázán“, aniž by už někdo řešil, že uzávěru je potřeba obejít. Brodíme se tudíž po silnici. „Kam čumíš, krávo!“ překvapí mě chlápek s mercedesem, právě když se chystám přejít po přechodu. „Nevidíš, že jedu?!“ dodává na vysvětlenou. Jasně, dává to smysl. I když jako řidička vím, že i auta mají brzdu. Jako chodkyně a matka s miminkem ale na brzdu dupnu raději sama a házím navíc zpátečku. Pán je těžší a větší než my. Chceme dojít domů zdravé a s celým nákupem.

Cestou spadne ještě několik rampouchů a rozdrtí se o zmrzlý sníh. My už to máme ale jen kousek. Kdo by to řek‘, že výlet do obchodu může být stejně napínavý jako zdolání nejvyšší hory Antarktidy? A to má v neděli přijít další várka sněhu!




(Foto: Nokia 6300 a Canon 40D)