Kdysi byly čtenou a vyhledávanou součástí českých novin jazykové koutky, které obsahovaly pravopisné a mluvnické jevy s jazykovědným výkladem. Mnohem napínavější je ale pozorovat, jak způsob vyjadřování ovlivňuje myšlení a jak myšlení formuje vyjadřování. Zkusme kriticky prověřit několik málo ukázek z české frazeologie – rodinného stříbra české slovní zásoby.

1. Něžné pohlaví, slabé pohlaví: Je fyzická síla v našem běžném životě opravdu natolik významná, aby se tak často připomínalo, že ženy jsou slabší pohlaví? A co něha; nepatří spíše do soukromí a nemělo by každé pohlaví umět být něžným? Za označením „slabé pohlaví“ může stát úmysl nenápadně vyřazovat ženy z konkurence: mluví-li někdo o ženách na rozhodovacích místech v politice a ekonomice jako o slabém či něžném pohlaví, dává tím zároveň najevo, že ženy na tyto pozice nepatří. Přirovnání k slabému pohlaví posloužilo advokátovi atleta před soudem jako kvazi vysvětlení vraždy: Pistorius prý střílel přes dveře na přítelkyni „jako vystrašená žena“, kterou vylekal domnělý zloděj.

2. Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše: Před čtyřiceti lety vládl názor, že muži a ženy jsou dvě různé kultury, nikdy si nemohou zcela rozumět a mají s tím počítat. Jako na běžícím pásu se prodávaly příručky o partnerských nedorozuměních s chlácholivými konstatováními, že „jsme prostě různí“. Vědecké výzkumy ignorovaly shody mezi pohlavími a hledaly rozdíly, aniž přiznávaly, že drtivou většinu ženských a mužských projevů určují konkrétní okolnosti: žena i muž se mohou situativně chovat agresívně či něžně, vstřícně či bezohledně. Dělení světa na mužský a ženský se ale hodí: není třeba například zdůvodňovat maskulinizovanou politickou scénu, stačí říci, že parlament je (slovy M. Topolánka) „jako hokejová šatna – binec, hluk a smrad“, a pochopíme, proč se tam venušanky nehrnou.

3. Ženy neumějí číst v mapách, Ženy nemají buňky na matematiku: Když zhruba před třiceti lety výše zmíněné okouzlení venušankami a marťany pominulo, začaly výzkumy lépe pracovat s dalšími proměnnými. Odlišné nadání žen a mužů pro různé činnosti se nikdy přesvědčivě nepotvrdilo. Vždy rozhoduje motivace, trénink, zkušenost, individualita. Ženy nebo muže ostatně nelze shrnout do homogenních skupin; mezi dvěma ženami či muži mohou být větší rozdíly než mezi ženou a mužem. Ani z faktu, že mozkové hemisféry pracují u mužů a žen odlišně, nevyplývají genderově specifické vzorce chování nebo talenty. Kdyby totiž ženství a mužství bylo přirozeně dáno pudy, geny a hormony, postrádaly by smysl rádoby usměrňující výroky „Kluci nepláčou“, „Holky nemluví sprostě“, „Budˇ chlap“, „To jsi ženská?“ a mnoho dalších.

4. Strážkyně ohně v domácím krbu: Na ženy se převádí zodpovědnost za harmonické vztahy a příznivé rodinné klima. Avšak „teplo u domácího krbu“ musejí zajišťovat setrvale a neúnavně všichni, kdož o ně stojí – jinak se ženina snaha rovná přikládání polínek do ohně, zatímco druzí otevírají okna dokořán do zimy. Klišé o domácím krbu paradoxně vede ženy k rozvodům; až dvě třetiny žádostí o rozvod podávají ženy. Ne proto, že by jej zavinily, nýbrž proto, že se domnívají, že selhaly ve své „povinnosti“ činit rodinný život dokonalým. Již v osmdesátých letech minulého století tvrdil sociolog Ivo Možný, že „nespokojené ženy žijí v manželstvích spokojených mužů“.

5. Za vším hledej ženu: Muž je údajně nevinnou hříčkou v rukou ženy, iniciátorky veškerého jeho snažení, legálního i nelegálního, konfliktů, válek… Věru dojemný motiv mnoha slavných románů a filmů: muž v životě páchá nepřístojnosti a troskotá právě vinou ženy. Rčení se možná zdá být pro ženy lichotivým; podle psycholožky J. Prekopové a její teze o „omaminkovávání mužů“ je mužství dokonce zcela v rukou žen. Jenže jak už to bývá, obrací se „hledání ženy za vším“ také proti ženám. Některé soudy při procesech o znásilněních zkoumají, zda žena neprovokovala, nepila alkohol, zda dost jasně řekla NE. V letech 2017–2018 putovala po světě výstava Co jsi měl/a na sobě?, která značně zkorigovala zejména předsudky o tom, že za znásilnění si ženy a dívky mohou samy oblečením, které měly ten den na sobě.

Jazykové genderové stereotypy udržují představu o světě, rozděleném na dvě vzájemně se doplňující a ve svých rolích kvazi nezastupitelná, vnitřně hierarchizovaná pohlaví. Ženy mají chtít být spíše zázemím muže než budovat vlastní kariéru, což jako by jednou provždy zařídila moudrá matka příroda. Výzkumy dokazují, že stereotypy brání lidem svobodně utvářet život: technicky nadaná dívka se nezajímá o profesi automechanika, protože je to „mužská práce“, pedagogicky nadaní muži se zdráhají studovat na pedagogické fakultě, protože by „neuživili rodinu“, zdaleka ne všichni otcové nastoupí otcovskou poporodní péči, protože „malé dítě přece potřebuje matku“, a média se dotazují nikoli politicky činných mužů, nýbrž výhradně žen, zda jejich práci toleruje rodina.

Z opojení dezinformacemi o pohlavních odlišnostech může pomoci vystřízlivět kniha Deborah Cameron z roku 2007 Mýty o mužích z Marsu a ženách z Venuše, která u nás vychází v českém překladu v nakladatelství Filosofia. Zpochybňuje genderové kategorizování pohlaví na výčtu výzkumů, o nichž se dosud mlčelo, a lidová moudra o ženách a mužích odkazuje do prostoru, kam patří: mimo žitou realitu.