Mlčení jehňátek je název slavného filmu a metafora, která pojmenovává pokorné snášení křivd a nespravedlnosti. A jak souvisí s pohostinstvím?

Idylický půlden v dětském centru Sladovna se naše rodinná sešlost rozhodla korunovat příjemným posezením u oběda. Italské názvy jídel i zaplněnost restaurace byly příslibem kulinářských hodů. Zklamání se dostavilo ihned po donášce jídel: na honosně italsky pojmenované, avšak téměř holé a na okrajích připálené pizze rozpačitě polehávaly sporé plátky šunky, jako by se styděly za svou nedobrovolnou osamělost, a moje špagety byly z kategorie "nic moc". Parmezán na stůl nepřicházel a nepřicházel. Když už hrozilo vychladnutí jídla, zeptala jsem se personálu, zda mně prosím dají ke špagetám parmezán. "Přinesu", kývla servírka v chůzi.

Při placení položil vrchní obvyklou otázku, zda bylo všechno v pořádku. "Až na ten opožděný parmezán", řekla jsem (pizzu jsem vynechala, abych nevypadala jako potížistka). Dostalo se mi kuriózní odpovědi: parmezán je na vyžádání, stojí to v jídelním lístku, a lidi jej ostatně až tak často nevyžadují. Ale vy jste mi jej ani nenabídli, namítla jsem. A když jej lidé nevidí a není jim nabídnut, tak některé možná nenapadne, že parmezán ke špagetám patří?

Má fantazie pracovala na plné obrátky. To je nový milník v českém pohostinství! Do jídelních lístků by mohly být zařazeny seznamy potravin a náčiní "na vyžádání"! Kromě parmezánu, pepře a soli, cukru ke kávě a čaji, tatarky, hořčice, kečupu a ubrousků by se na vyžádání rozdávaly příbory hostům, kteří se snad zdráhají jíst rukama, a třeba i sklenice - česká specialita, kohoutková voda za 20,- Kč se koneckonců dá pít přímo z karafy.

Moučník s případnou drobenkou na vyžádání jsme již nechtěli riskovat. Rozhodli jsme se přesunout do kavárny, rovněž na turisticky atraktivním místě blízko kamenného mostu. Když se na stůl snášel talířek s moučníkem, zavlály na něm dva tenoulinké bílé trojúhelníčky; byla to čtvrtina jednovrstevného ubrousku, rozstřižená napůl, snad aby činila dojem, že toho ubrousku tam není až tak málo. Mohla bych prosím dostat celý ubrousek, otázala jsem se servírky.

V duchu jsem viděla člověka v zázemí kavárny, soustředěně rozkládajícího a stříhajícího ubrousky. Aby se s otevřením dveří nerozlétly po místnosti, visí na dveřích nápis "Pozor na průvan". Je na tuto činnost vyčleněna jedna pracovní síla? Nebo tam visí papírové hodiny jako na úklid na chodbě s nápisem "Tento týden stříhá Jarda/Pepa/Eva/Vlasta"?

Při placení jsem spiklenecky mrkla na paní vrchní a pošeptala jí: "Vyřiďte prosím do kuchyně vašim střihačům a střihačkám ubrousků, že tu byla jedna paní, strašně agresívní, šermovala dezertní vidličkou, křičela, že má právo na jeden celý ubrousek, který nota bene zaplatila, a že si bude stěžovat. A že vy za nic nemůžete a nemáte zapotřebí to poslouchat". Paní se usmála a pravila, že můj vzkaz vyřídí.

Dva zážitky podobného druhu ve starobylém městě během jedné hodiny... Je to náhoda? Šetří-li se na ubrouscích a parmezánu, jak asi vypadá příprava jídel? Řešením bohužel není prostě se oné restauraci či kavárně příště vyhnout, neboť přísun turistických jehňátek je na frekventovaných místech zaručen. Můžeme se ale na místě ozvat; když tak učiní byť i pět lidí denně, podniky si své bizarní šetřílkovství brzy rozmyslí. Nejde přitom jen o parmezán a ubrousky; důležité je nemlčet na úřadech a v institucích, dochází-li k nepravostem, nemlčet ke korupci, k podvodům, k násilí. Ubrousky a parmezán jsou k tomu jen docela fajn tréninkem.