Poté, co se v novinách objeví titulek o tom, že miss XY pojmenovala syna Benedikt, můžete se vsadit, že mezi ohlasy najdete hodnocení jména: „líbí se“, „nelíbí se“, „je to jméno pro psa“, „připomíná mi mnicha“ a podobně. Jméno Benedikt, od něhož byla kdysi odvozena příjmení jako Beneš, Benda, Bendík, nosí v České republice 481 mužů. Řadí se tudíž k těm vzácnějším; například Patriků je u nás 30 682, Kristýn 51 422, Janů 293 938.

Posuzování vhodnosti toho či onoho křestního jména je druh čtenářské reakce, které se u nás nikdo nediví. Kde se ale vzala v tak masovém měřítku a o čem vypovídá?

Zdá se, že problém začíná hluboko v půli dvacátého století. Za účasti českých jazykovědců, mezi nimiž vynikal František Jílek (rozený Oberpfalcer) proběhlo po druhé světové válce počešťování obyvatelstva německého původu. Tak například byla žena jménem Theresia Maria Müller přejmenována na Terezii Milerovou a prostřední jméno prostě vyškrtnuto; muž jménem Friedrich Boxan se stal Bedřichem Boxanem. Vyrojily se celé houfy lidových strážců počeštěných jmen: stalo se, že poštovní doručovatelka zazvonila u Boxanů na dveře a sdělila rodině, že odmítá vkládat dopisy do schránky, dokud toho Friedricha nepřelepí. Někteří svá jména a příjmení uhájili, jiní se jich nedobrovolně vzdali; byli i takoví, kteří vnímali počeštění jména jako symbol češství. Český stát dal lidem bezprecedentním způsobem pocítit, že s jejich jmény a příjmeními může nakládat podle momentální politické situace; možná se řídil sovětským vzorem z dvacátých a třicátých let.

V současnosti slouží matrikám i veřejnosti k informaci o křestních jménech příručka Jak se bude vaše dítě jmenovat, jejíž autorkou je bývalá členka Ústavu pro jazyk český M. Knappová. Kniha poprvé vyšla v roce 1978 a již čtyřicet let je na českém knižním trhu jedinou svého druhu. Onomastička M. Knappová v ní shromáždila úctyhodné údaje o významu a původu jmen. V příručce radí, jak volit rodově specifická (ženská nebo mužská) jména pro dítě. Pouze lidem v tranzici (jakým právem?) vyhrazuje autorka obourodá jména, z nichž zde uvedu alespoň Amal, Ellis, Kay, Kiran, Marion, Tristin. Z některých skutečností, například že v češtině „nemají tzv. zdvojená jména tradici“ autorka vyvozuje vlastní závěry a usměrňuje matriční praxi: matričně se podle ní zapisují pouze zdvojená jména, pro něž „musí existovat výchozí cizí podoba“. To znamená, že třeba Evu-Jiřinu (s pomlčkou nebo bez ní) nelze zaregistrovat – vždyť kde bychom v cizím jazyce našli Jiřinu? V důsledku toho matriky povolují nové kombinace jmen často až na základě placeného soudně znaleckého posudku.

M. Knappová konstruuje kombinace jmen a příjmení, které vzápětí kritizuje: Leandr Cvrk zní údajně komicky, Magdaléna Juliana Jarolímková je příliš dlouhé, Richard Maurer by mohl ráčkovat. Dáte-li dítěti jméno podle filmového hrdiny nebo hrdinky, patříte podle M. Knappové mezi „vrstvy s nižším vzděláním a pracovně zpravidla příliš nevytížené“, tedy mezi rodiče, kteří se „soustavně mohou věnovat“ sledování televize.

Jakožto jazykovědkyně-anarchistka považuji vměšování autorit do věcí, které si lidé mohou rozhodovat sami, za nadbytečné. Sním o společnosti, která nepředepisuje, jak se má dítě či dospělá osoba jmenovat, zda mohou nebo nesmí rodově neutrální jména dostávat lidé bez ohledu na pohlaví; o společnosti, která se ke jménům Benedikt a Leandr Cvrk nevyjadřuje prostě nijak, podobně jako nekritizuje něčí zevnějšek, není-li k tomu přímo vyzvána dotyčnými. Kdyby se děti v Česku mohly pojmenovávat po neživých objektech, nebylo by pro mě ani křestní jméno Eyjafjallajökull důvodem k zamítnutí na matrice a odkázání na placený posudek. Věřím totiž, že lidé jsou schopni odhadnout pozitivní i negativní dopady zvolených jmen sami; je záhodno ponechat volbu jmen na nich. (Zatím toto právo u nás nemají.) Požadavek matrik podložit jméno soudně znaleckým posudkem bych chápala u jmen typu Půlnoční bouře (případ dítěte, narozeného v noci za bouřky před lety rozvířil hladinu českého sociálního systému). Pravděpodobně si časem zvykneme, zvlášť když nám nepřipadá divné třeba jméno Sunday Rose… Na univerzitě v Libreville jsem učila muže jménem Samé potíže, jež explikovalo matčin zdravotní stav během těhotenství; naštěstí měl student pět dalších jmen, a jak už to v bývalých francouzských koloniích bývá, jedno z nich bylo francouzské, snadno vyslovitelné a zapamatovatelné.

Ať tak či onak: blahopřeji rodičům malého Benedikta k originální volbě jména.