Jsem v některých věcech jako kluk, prohlásila modelka v rozhovoru pro internetový deník. Rozhodně přitom nemínila vyoutovat se jako transsexuálka, nýbrž vydávala určité své projevy chování za mužské ve snaze přiblížit se mužům a jakoby zvýšit svůj status. Díky klukovským rysům povahy je prý samostatná: „Já jsem si říkala, že kdyby náhodou nastala nějaká nebezpečná situace, tak bych se o sebe nějak dokázala postarat“.

Není sama. Jedna nedávná vítězka Superstar prohlásila „Já si s klukama rozumím, neumím si představit babinec. S holkama by to asi nebylo ono“. Sára Saudková se chlubila „V deseti jsem byla paličatá, veselá a lezla jsem s klukama na stromy“; zda a jak si hrála s dívkami, se nedozvíme. Tanečnice Lilian Sarah Fischerová mínila v rozhovoru, dokonce i nazvaném Měla jsem se narodit jako kluk: „Maminka mi vždycky říkala, že jsem taková klučičí. Lezla jsem po stromech, nechtěla jsem nosit žádné náušnice a vždycky jsem si schovávala dlouhé vlasy pod kšiltovku. Hrála jsem vždycky moc ráda s kluky fotbal, a to mi tak nějak zůstalo. Klasické holčičí starosti já prostě neřeším“. Claudia Cardinale se přiznala v knize rozhovorů: „Jako dítě jsem byla dost divoká. Rodiče si přáli kluka a narodila se jim holčička. Tak jsem se jim to snažila vynahradit. Potulovala jsem se po ulicích s klukovskou partou, prala jsem se. Byla jsem divoká a nespoutaná.“.

Fenomén „být jako kluk“, případně „jako chlap“ má označovat soubor vlastností, k nimž patří sportovní zdatnost, rvačky a lezení na stromy, ale i přímé jednání, upřímnost, odpor vůči intrikám. Když moderátor nahrál na smeč Daně Batulkové slovy o tom, že není „typická ženská, která ve vztahu k mužům taktizuje“, potvrdila herečka jeho dojem: „Neumím to. Tatínek mě vychovával víc jako kluka, tak napřímo“. Jenže přisuzovat mužům čestné jednání a ženám taktizování je mýtus, který nemá nic společného s realitou. Kdyby ostatně muži jednali čestně a na rovinu, jak Dana Batulková věří, už dávno by v Česku – při naší silně maskulinizované politické scéně – existoval ráj na zemi.

Ženy, které podléhají mýtům o dokonalosti mužského pohlaví a jednání, se distancují od ostatních žen a jejich „holčičích“ či „ženských“ starostí, klepů a malicherností. „Babinec“ je pro ně výraz s negativním hodnotícím odstínem. Paradoxně tak pomáhají přenášet z generace na generaci právě ty komplexy méněcennosti, s nimiž se samy musely vyrovnávat v dětství. Rodiče dávali zřejmě malé Claudii, Lilian nebo Daně najevo, že je „jenom holka“. Dospělá žena by měla rodičům vzkázat (byť i některým do záhrobí), že dívka a chlapec, žena a muž jsou si rovni. Že divokost, nespoutanost a akčnost není mužská ctnost, kterou bychom se měly chlubit a referovat o ní v rozhovorech.

K otestování rodové specifičnosti můžeme „překlopit“ některé kolokace a výpovědi do jiného rodu. Muž by prohlásil, že se měl narodit jako holka, že si rodiče přáli děvče a on se jim to snažil vynahradit. Pochlubil by se, že v některých věcech je jako holka a konstatoval by, že jej rodiče vychovali víc jako holku, tak napřímo. Z mužských úst bychom uslyšeli přiznání „Maminka mi vždycky říkala, že jsem takový holčičí. Vozil jsem kočárky s panenkami, hrál jsem si vždycky moc rád s holkami na princezny, a to mi tak nějak zůstalo. Klasické klučičí starosti já prostě neřeším“.

Ač to mnoho rodičů nepřizná, alespoň jako první dítě si přejí chlapce. Znám případ, kdy rodina zavtipkovala před budoucí matkou: „A když to bude holka, tak šup s ní zpátky do břicha“. A naopak znám mnoho skvělých matek, otců a celých rodin s malými holčičkami, kteří je vychovávají „tak napřímo“, nechávají je pobíhat, lézt na stromy a ani rvačku nevidí jako čistě chlapeckou záležitost. Vychovat dívku k samostatnosti a schopnosti umět řešit složité situace považují za cíl, který nemá pohlaví. Vzpomínám na vlastní dětství: nedaleko domu byla do bahna zapadlá stará parní lokomotiva, nejlepší prolézačka, jakou si lze představit.

Prozkoumávali jsme (holky i kluci) břehy řeky Lučiny a vozili se po písku po strmém břehu dolů až k vodě. Chytali jsme čolky a překrásné strakaté mloky, pozorovali vývoj pulců ve všech jeho fázích. Bruslili jsme na přehradě, v létě na ní házeli žabky (párkrát se mi povedlo více než pět), lezli na stromy na třešně a jablka, hráli na četníky a zloděje. Nikdy mě přitom nenapadlo, že by to měly být chlapecké hry.

V Turecku existuje dívčí křestní jméno Už dost. Chlapcům se jméno Už dost nikdy nedává. Označuje několikátou narozenou dívku, která nemá starší bratry, a vyjadřuje zklamání rodiny nad tím, že na svět přišla zase dívka. Jazyk tady slouží jako legitimizátor ženského ponížení. „Už dost“ je můj vzkaz ženám, které pěstují hierarchie pohlaví. Ať se narodí chlapec, dívka nebo jedinec, který ke své pohlavní identitě teprve časem dospěje, věřte, že všichni jsme si rovni. Bez orwellovského dodatku „někteří jsou si rovnější“.