Jste otec malého dítěte. Vaše dítě žije s vaší expartnerkou, jejími rodiči a dospělým bratrem čtyři sta kilometrů od vás ve vesnici, kam se dostanete pouze autem, v rodině, která je místní policii dlouhodobě známa projevy domácího násilí. Expartnerčina matka nepracuje, zato je celý den slyšet její řev. Nedávno fyzicky inzultovala tchýni takovým způsobem, že ta musela vyhledat lékařské ošetření. A to zdaleka není všechno.

Otec expartnerky má diagnostikovánu psychickou poruchu, bere silné utišující léky, k situaci doma je apatický. Kde není žalobce, není soudce; někdo by za něj musel dokázat, že jej manželka utýrala až k invaliditě. Manželka na něj pobírá nejvyšší možné sociální dávky.

Matka vašeho dítěte zahájila tažení proti vám v nápadné shodě s webovým manuálem „Jak zbavit dítě otce“. Jednou z položek je tam křivé obvinění, že dítě sexuálně zneužíváte, pokud možno na jiné policii, než ve vašem bydlišti, aby řešení případu trvalo co nejdéle. Když je to dcera, tím líp: matka ji fotografuje na intimních partiích, vláčí po gynekologických vyšetřeních a hledá znaky zneužití. Co si o tom dítě myslí, jak si to vysvětluje, je matce lhostejné – koneckonců je dítě pouze nástrojem k vyřizování si účtů s vámi a podkladem pro žádosti o zvyšování výživného. Matka na vás podá oznámení, ale rozumná policie naštěstí posoudí věc objektivně, a protože má s takovými matkami zkušenosti, věc odloží.

Matka vašeho dítěte má svoje představy o tom, zda dítě potřebuje do školky. Pánové Klaus a Halda (o kterých jsem zde již psala) ji ostatně utvrdili v přesvědčení, že děcku stačí její obohacující přítomnost, vždyť je matka! V Česku se věří na monopol matky na dítě, byť by byla krajně neschopná, líná, zákeřná, sobecká, bezohledná psychopatka. Věří tomu ženy i muži, jako dokazovaly reakce na Hermanův vynález desetiminutového otcovství; podle této pozoruhodné teze stačí přítomnost otce u dítěte deset minut denně, tak co proboha ještě chcete?

Pro rozvoj osobnosti je nezbytná komunikace vašeho dítěte se sobě rovnými. Podmínkou přijetí dítěte do kolektivu je očkování. Matka očkování vytrvale odmítá, a dítě tak zůstává mezi čtyřmi stěnami, se čtyřmi dospělými a jejich vzájemnými potyčkami.

V těch vzácných chvílích, kdy smíte vlastní dítě vidět, si je vyzvedáváte a vozíte k sobě domů, kde už je pro ně připraven přitažlivý program. Vy a vaše přítelkyně se dítěti láskyplně věnujete, dítě má své kamarády a kamarádky, na které se těší. Instituce, u které vás matka udala za sexuální obtěžování by se mohla zeptat, kdy a kde tedy to dítě vlastně stíháte sexuálně obtěžovat? Matka má na to odpověď, která je k smíchu, kdyby nebyla k pláči: no přece cestou tam a zpět!

Oporou dětí a zastáncem jejich zájmů by měl být OSPOD. Mezi jeho pracovnicemi ale nacházíme ženy, které se řídí přesvědčením „jediný dobrý rodič = matka, není-li alkoholička nebo narkomanka“. V tom duchu pak podceňují veškeré signály, jež by mohly vést ke korektuře jejich názoru. A vy jako otec ani nemůžete napsat OSPODu, že máte „starost o svou holčičku“, protože to jakoby zavání pedofilií a bůhví, jestli ji fakt nezneužíváte. Zatímco matka, herečka a manipulátorka se na OSPODu usedavě rozpláče a prosí o pomoc, vy byste se coby muž slzami v očích leda tak znemožnil, přestože je vskutku k pláči, jak těžkopádně a neúčinně (jestli vůbec) se OSPOD situací vašeho dítěte zabývá.

Konečnou instancí je soudce, respektive soudkyně. Zkušenost praví, že otcové, žádající o svěření dětí do péče jsou spíše bílé vrány. Ale jsou tím pádem všichni takoví otcové divní? Asi ano, zvlášť když dostane váš případ k řešení soudkyně, kterou lidé posuzují na veřejně přístupné stránce takto: „Nic horšího a arogantnějšího jsem v životě nezažil“, „Zlá, nesympatická a zákeřná“, „Arogantní, zaujatá, neprofesionální, žádná úroveň jednání, křičí, neposlouchá, nezajímá se o důkazy“, „Pošpinila všechna lidská práva. Můj boj o dítě povedu až do Štrasburku“, „Je to zla, zákeřná, zaujatá soudkyně. Pravda a spravedlnost ji nic neříká!!! Nepřeji Vám se k ní dostat“. O jediném kladném hodnocení na té stránce vyslovil někdo podezření, že si je samosoudkyně napsala sama.

Tyhle předem prohrané soudní procesy jsou o genderu. O stereotypech, jež hluboce vězí v našich hlavách, a co je ještě horší, prorůstají jako plíseň do institucí na ochranu dětí a do legislativy. Jsou o nesmyslu, že žena má vychovávat a muž platit. O rozhodování soudů bez špetky genderové kompetence.

Jsou o genderové dělbě práce a jejích osudových důsledcích v životě každé/ho z nás. O obecné neochotě vidět systémový jev za hranicemi jednotlivého případu. Politik doporučí samoživitelce na hranici bídy, aby si našla jiného muže; je to tedy jakoby její vina, v čem žije. Co doporučí otci? Nějakou podobnou hloupost?

Kromě žraloků a migrantů, které drtivá většina z nás nikdy neviděla, existují uveřejněníhodná témata, která skutečně hýbou společností. Toto je jedno z mnoha. Gender je o dodržování zásady „padni, komu padni“, kdy rozhodování soudů není uvězněno – jako ve zde popsané kauze (byť s podobnostmi čistě náhodnými) – za ostnatým drátem mýtu o otci, zredukovaném na platiče, nýbrž jde skutečně o zájem dítěte.