Caster Semenya je žena s hlubokým hlasem – a podle zglajchšaltovaných norem ženství – s „maskulinním“ vzezřením. Když se k tomu přidají vynikající výkony, je zaděláno na problém.

Poprvé se testy pohlaví sportovkyň konaly roku 1966 při mistrovství světa v atletice v Budapešti. Ženy se musely před lékařskou komisí svléknout a nechat se osahávat, zda mají „opravdovou vagínu“. Ponižující opatření vyvolalo protesty u Mezinárodního olympijského výboru; kontroly se pak zaměřily na chromozomy, později je nahradily testy DNA.

Státy se k přezkušování pohlaví stavěly různě; Norsko je odmítlo provádět při zimních olympijských hrách v Lillehammeru roku 1994. V roce 1996 muselo v při olympiádě v Atlantě podstoupit testy pohlaví 3387 atletek; u osmi z nich byly zjištěny odchylky, ale nakonec jim bylo dovoleno olympiády se zúčastnit.

Od roku 2011 vstoupily v platnost nové směrnice, podle nichž směli FtM (female to male) sportovci po operaci nastupovat do mužských soutěží, zatímco MtF sportovkyně musely absolvovat kromě operace ještě hormonální léčbu, aby byly přijaty do kategorie žen. Rovněž sportovkyně, vykazující znaky hyperandrogynismu byly nuceny se „léčit“.

V roce 2018 stanovila Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) kritéria pro účast žen v některých disciplínách mezinárodních soutěží: ženy musejí být soudně uznány jako osoby ženského pohlaví nebo intersexuálky (či jim odpovídající). Po dobu nejméně šesti měsíců musejí vykazovat hladinu testosteronu v krvi pod 5 noml/l – některé tudíž berou hormonální kontraceptiva – a tuto hladinu mají kontinuálně udržovat, chtějí-li soutěžit na mezinárodní úrovni.

Jestliže se v současné době rozlišují ve sportu pouze dvě kategorie, „ženy“ a „muži“, má podle mého názoru Caster Semenya plné právo vejít se do kategorie žen i bez takzvané léčby. Právě ženy doplácejí na odchylky od norem omezováním přístupu k soutěžím. Muži-sportovci vyšší hladinu testosteronu srážet nemusejí, přestože jsou vůči ostatním ve výhodě.

Soutěžení ve sportu je výborně srovnatelné se soutěžením v politice, v níž se prý zvlášť dobře uplatňuje testosteronem podmíněná dravost a soutěživost. V důsledku obecného odporu vůči kvótám pro ženy se v politice uznává jediná, a to smíšená kategorie mužů a žen. Avšak nemělo by se i v politice dbát vyrovnaných startovních podmínek pro různá pohlaví, když už jsme na ně tak strašně hákliví ve sportu? Když je člověk redukován na balíček údajů, neměla by se soudně stanovit hodnota testosteronu pro vstup na mezinárodní politické posty? A mužům by se testosteron snižoval uměle?

Šílené, že ano. Ale stejně šílené je usnést se, že sportovkyně příliš často vyhrává a snažit se ji z toho léčit.